close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Září 2015

RATio d.

30. září 2015 v 20:39 | She |  RATio
Fajn..zase nedodržuju pravidlo jeden díl týdně....
pochybuju, že to někomu vadí..:D

Přišlo mi to podivné, ale za chvíli jsem na to zapomněl. Respektive jsem se na to snažil zapomenout potom, co mi Bob rázně naznačil, že to pro mě bude nejlepší.

"Ježíš Franku! A to pracuješ ve špitále. Styď se..." zakroutil Dan mateřsky hlavou, když mi zase vyšlo, že do cíle dojede mínus tři a čtvrt lyžaře.
"Nesnáším tyhle nepoužitelné nesmysly" začnu se vztekat...z venčí vypadám poměrně klidně...zato vevnitř jsem jako býk, který rozeznává jen vlnové délky, které nám ukazují rudou barvu.

"Jenže to není jen o těchhle počtech. Vzpomínáš, když si místo prášků proti bolesti koupil antikoncepci...Ale to se stane každému..." fajn, tohle byl fakt kiks. Oba se najednou rozesmáli a plácli si na důkaz toho, jak povedený to byl vtip.
Horší bylo, že to byl fakt.

Super. Chemie ani matika asi nebudou předmět,y ze kterých hodlám maturovat. Je to, jako by Lady Gaga přestala zpívat a místo toho přesedlala na skok do výšky.

"Hele, můžu mít...dotaz?" zamrkal jsem na Boba, když nám začínala další šichta. Vypadal docela v náladě, protože mi právě dovyprávěl příběh o tom, jak jeho kamarád převrhnul hrnec s rajskou na svou šéfovou. Všichni si tudíž mysleli, že je ještě schopná plodit děti. Nebo spíš být oplodněna.
"Ptej se…" vyzval mě a kousnul si do rohlíku takovým způsobem, že jsem si myslel, že ho chce uspokojovat.

"Co to je..za kluka?" chtěl jsem to říct tak nějak...ne na plnou hubu. Nechtěl jsem na něj vypálit, jestli náhodou není jeho šukna...
"Hele, vejre, jestli si myslíš, že to byl objekt mých tělesných tužeb, tak ses splet. K tomuto účelu vyhledávám trošičku jiné pohlaví" konstatoval, což mě donutilo přemýšlet. Proč, kruci, trošičku jiné, když pohlaví jsou jen dvě? Proč prostě neřekne 'jiné'? Možná jsem ještě nepronikl do jinotajů 'dospělého světa', nebo mi naši něco zatajili.
"Co je, vypadáš, jako by tě to vážně zajímalo" zašklebil se Bob a zapálil si. Zrovna jsme měli pauzu a přestože nekouřím, vždycky jsem s ním trávil pár minut v místě, které bylo vyhrazené kuřákům.

"Fajn...ukliď spodek, já půjdu nahoru" pousmál se, když típnul cigaretu a fouknul mi zbytek kouře do tváře. Idiot podrazácká. Samozřejmě se začal smát, když viděl, že se tvářím jako naložená okurka.
Potom jsme se do toho dali. Nechápu, proč to takhle rozdělil, když jsme vždycky všechno uklízeli spolu. Asi k tomu měl nějaké osobní důvody, nebo si chtěl pohrát s chirurgickým nářadíčkem.

Zase tam byl. Ten tmavovlasý kluk tam zase zevloval, takže jsme po sobě mohli házet významné pohledy.
"Ty tady taky pracuješ?" ozvalo se tak nějak z jeho strany. Když jsem se na něj otočil, tak měl pohled upřený do mých očí, jako by chtěl vymýtit toho ďábla, kterého jsem dostal do vínku.
"Jo..." super, to sem se fakt předvedl. Něco víceslabičného by tam nebylo?
Usmál se. Jenom tak lehce...ani neodhalil zuby.
To už tady ale zase byl Bob. Jen na Gerarda kývnul a vyšel před nemocnici. Ten se ani nerozloučil, jen se na mě upřeně díval...a s podivným šklebem na tváři odešel za Bobem.

Bylo to čím dál tím podivnější. Nejpodivnější ale bylo, když si mě pozval šéf na kobereček.

Že by si všimnul, že pánské záchodky vždycky nechávám uklízet Boba?

"Víte, je to poměrně závažné obvinění, ale...ztrácí se jisté farmaceutika" jo ták. A proto se obrací na znalce prášků. To jste si nevybral moc dobře, pane šéf.
"Tyhle pilulky jsou ovšem docela zásadní ingredience pro...výrobu drog" podívá se mi hluboko do očí a mě zatrne. Myslel jsem, že se jim ztratila dvě plata prášků proti alergii...


"S tím bohužel nemám nic společného..." konstatoval jsem dosti nemístně. Šéf na mě vykouknul zpod brýlí a nadzvedl obočí. "Teda ne bohužel že jsem to neukrad, bohužel vám nemůžu říct, kdo to udělal" bravo, Franku. Tohle znělo asi tak uvěřitelně jako konec světa v roce dva tisíce.

This is Gee/First Part

19. září 2015 v 16:57 | bee |  Dirtbag´s Diary
Já vím, zasloužila bych ukamenování. Vždycky si toho napíšu strašně moc dopředu a pak to nejsem schopná vydat.. :// Ovšem na moji obranu, můj komp pomalu nerozjede ani seznam, takže buď to dělám přes telefon a vypadá to jak psané azbukou a nebo si holt musím půjčit dědův nebo táty komp, což je doprovázeno milionem zbytečných kecůa dotazů, takže to obvykle dělám když nejsou doma.. jako teď. No nic.. neusněte.

"Ano..??" Vytáhnul jsem ze své prošoupané kalhotové kapsy v džínách obitý telefon. Rychle jsem vyběhl z velikých dřevěných dveří, že jsem se málem rozsypal o kamenný schod. Přitáhl jsem si zip mikiny až ke krku, protože můj zátylek zalil pronikavý chlad.
"Babičko..?" Zaskřehotal jsem do telefonu ze kterého se ovšem ozýval jenom neustálý šum. Dosednul jsem na dřevěnou lavičku za chatou, hned vedle řetězu sloužícím jako okap. Znova mě zaplavil mráz na zádech, až jsem se celý oklepal.
"Frankie, Frankie, Frankie?? Haló, haló, haló" zahltila mě vlna zvuku, že jsem uskočil. Sedl jsem si na kraj lavičky, do tureckého sedu. Měl jsem místo přímo před oknem místnosti, kde se nakupili úplně všichni nynější obyvatelé chaty. Naštěstí jsem byl jediný, který tupě koukal přes okno, což znamenalo, že na mě naštěstí nikdo necivěl.
"Chtěla jsem se tě akorát zeptat jestli jste dobře dojeli.." byla strašná tma. Bál jsem se tam být sám. Byl jsem, ale osamoceně jsme si nepřipadal.. na drátě jsem měl babču a hned za oknem byli naši. Přede mnou se tyčil výhled na les. Aspoň jsem myslel, že tam je. Byla tma, takže jsem si viděl akorát na moje bílé tkaničky na teniskách.
"No.. dojeli jsme dobře."zakoukal jsem se do okna. V zadu za chatou se ozval nějaký neblahý zvuk, už jsem byl zase nervózní, jako před hodinou matiky. No, dobře, byl jsem nervózní víc, už jsem si představoval nějakého dědu, jak mě tam znásilní a za doprovodu slizáckých řečí mě tam odpráskne.
Měl bych přestat koukat na kriminálky.
Zavalila mě panika a úzkost. Otočil jsem se tak, abych koukal jenom do okna a nic jiného ani periferním viděním nemohl ani zahlédnout. Uklidňoval jsem se tím, že si jenom třeba strejda nechal něco v autě. Slyšel jsem jak někdo zpoza chaty vycházel. Kroky se blížily. Otočil jsem se a vzhlédl do výšky. Nade mnou stál Gerard. Ve své plné kráse. No a taky ve své softshelové bundě, což jsem mu mimochodem v téhle kose dost záviděl.
"Hele babi, je to všechno co si chtěla? Já totiž asi budu muset končit, neb je tady kosa jak z nosa a já bych radši umřel jinak než umrznutím na zápraží.. zavolám ti zítra jo..??" Počkal jsem na vyčerpávající odpověď a hovor jsem ukončil. Za prvé neměl vůbec poetický obsah a za druhé nade mnou stál Gerard. Byl jsem strašně rád, že přišel on a ne masový vrah. I když to bylo divný. Čekal bych kohokoliv, jenom ne jeho. Vždycky jsem myslel, že mě považuje za podřadného. Proč by teď za mnou chodil..?! Opravdu mi to vrtalo hlavou, ale na druhou stranu jsem byl rád, že přišel. Přestal jsem přemýšlet nad pitominama a radši jsem se snažil kdesi v hloubi mé duše najít způsob, jak ho oslovit..
"Čau Frankie.." naštěstí na sebe nenchal dlouho čekat a předběhl mě.. Přisednul si ke mně a usmál se.
"A- Ahoj Gerarde..??" vůbec jsem nevěděl jako k jakému typu člověka se k němu mám chovat. Starší brácha.. kámoš.. dobrý kámoš.. random kluk, který by mohl být můj kámoš.. ehm Gerard jako předtím, takový, že by se na mě ani nekoukl. Fakt jsem nevěděl. Zase jsem byl úplně nervózní.
" Do které teď chodíš třídy..?!" Opřel se o okno. Vypadalo to, že by se s ním docela dalo povídat. Už jsem se tak neklepal. No dobře, klepal, ale to bylo tou zimou.
"no, teď půjdu do sedmé.. " pokrčil jsem rameny. Nebyla to tak úplně pravda, neb jsem byl teprve na začátku šesté, ale chtěl jsem vypadat líp. Víc jako Gerard.
"No.. a ty??" Zamrkal jsem na něho. Opravdu mě to zajímalo. O Gerardovi jsem věděl kulové. A zrovna věk jsem si chtěl upřesnit..
"Já jsem teďkom v tercii, na gymplu.." uh.. co prosím?! Sakra, co je tercie?! Tenhle pojem znám akorát, když jsem nucen s babčou po nocích hrát žolíka.
"To je.. osmá?!" Nadzvednul jsem obočí nejistě. Gerard mi to s úsměvem odsouhlasil. Ještě dlouho jsme tam seděli a jenom si povídali. Čím víc jsme se bavili, tím víc mě bolelo břicho. Od smíchu ovšem. Opravdu bych nikdy neřekl, že si s ním budu rozumět.
"Ty, Franku, co posloucháš za hudbu..??" Zasmál se. Zrovna v tomhle jsem nechtěl být jiný, než on. V ničem jsem nechtěl být jiný. Snažil jsem se ať si mě co nejvíc oblíbí. Beztak za mnou šel, jenom proot, že ho tady někdo poslal. Abychom se spolu bavili. No, jasně, to je typický matčin plán..
"No.. já nemám vůbec vyhraněný styl.." a taky jsem se uchichtnul. To že, ujíždím na Williamsovi, jsem mu neřekl.. Vlastně cokoliv řekl, tak jsem odkýval. Kdyby věděl, že mu takhle kecám.. (Promiň, Gee..)
"já poslouchám Queeny.."vytáhnul si Gerard svůj telefon o rozměrech pět na pět centimetrů.
"Jo, ty znám.. ti jsou supr" absolutně jsem nevěděl o čem to mluví. Ale vypadalo to, že ho to nějak nevztušuje.. bezva.
"Jednu ti pustím.." spustí dvojitým kliknutím nějaké audio, které začínalo zvuky připomínající moji tetu na záchodě. Bože, co to ten Gerard polsouchá, to je fakt úchylárna.
"Ne, počkej pustím ti jinou, ta je lepší" vypne to zrovna, když se mi to začínalo líbit.
. "Na fanpejdži mají přes milion fanoušků.. mimochodem nepůjdem už?? Asi mi za chvilku upadnou prsty na nohách." Zastrčil telefon po chvilce poslouchání zpátky do zadní kapsy u černých džínových kalhot.
"Jasně, jdeme.." zvednul jsem se okamžitě a padal ke dveřím, protože místo krve v oběhu mi teď kolovala ledová tříšť.
"Frankie, Frankie, Frankie..!!" Skočil na mě Mikey ze předu, že jsem málem obrousil zubama linoleum.
"Michaeli.." převrátil Gerard oči v sloup. Do momentu se u nás objevilo strašně moc malých dětí. Lucy, Marrie, Michael i Andyna..
"Frankie.. pojďte si s náma zahrát na schovku, prosím.." Mikeymu chyběl jeden zub, takže mě řádně poflusal. Nechtělo se mi běhat po domě a dělat, že ho pod tím stolem vůbec nevidím.
"No, já nevím.. Gee, že bys hrál s náma, že jo?!" Otočil jsem se na něho. Znělo to víc jako rozkaz, než jako prosba..
"No, dobře.." zakroutil zase očima. Sakra, nechtěl jsem se nudit. A ještě k tomu s Gerardem. Zrovna ted, když se se mnou konečně baví, máme podnikat něco dobrodružnýho, výlety na Mars, zachraňování ohrožených kytek, nebo cokoliv jiného než schovku s partou přidrzlých školkáčů.
"Tak bude počítat Lucy.. všichni se schovejte." Čapnul jsem Geeho za ruku a rozběhnul se hledat místo, kde nás nikdy nenajdou, přestože Lucy na nás něco nespokojivě křičela.
"Kam jako sakra chceš jít..?!" Rozesmál se Gerard.
"Pojďme někam, kde nás nenajdou v prvních dvou minutách.. ven pojďme!" Zatáhnu Gerarda ke deřím.
"No pkkud si chceš připadat jak mamkela v mražáku, tak klidně.. ale nebude lepší jít tady dolů..??" Ukázal na poklop v zemi. Dřevěný poklop, který šel otevřít jenom z venčí.
"Tak jo.." pokrčil jsem rameny a už jsem byl u díry a lezl jsem dolů..

RATio c.

16. září 2015 v 21:20 | She |  RATio
Za včerejšek dva návštěvnící...páni..:D ...
Kupodivu to nejsme my dvě...:)
Snad se to bude líbit alespoň těm dvěma potencionálním čtenářům...

Pitomci. Nevím, jestli se s nima bavím, protože na mě nikdo jiný nezbyl, nebo k nim tíhnu svými mozkovými dispozicemi. Trošku mě děsí, že se všichni přikloní spíš k možnosti za b.
Na mou hlavu přiletělo ještě poměrně hodně narážek na toto téma. Začal jsem tam dělat a pomalu se seznamoval i s ostatním personálem. Většina byli páni doktoři, kteří odmítali pomoct mladému chlapci v nouzi. Byli to ještě úplné střeva a stejně mě obcházeli, aniž by po mě byť jen hodili okem. Samozřejmě to nemyslím doslovně, i když u nějakého z chirurgů by to bylo dost možné. Uklízel jsem přímo tady.

"To není možný...vejr se tady vážně dostal..." slyším za zády a rád bych se otočil, jen mám pocit, že mi to má záda momentálně nedovolí. Cítím se jako těhule v osmém měsíci. Jen nemám to břicho.
"Páni, takže v tom jsme spolu... Vidíš to tady na dlouho?" pousměje se a zastaví si svůj vozík s potřebnými proprietami na leštění doktorova monitoru hned vedle toho mého.
"No, vytřu to, potom ještě uklidím sál číslo..." přerušil můj výklad poměrně bujarým smíchem. Přišlo mi, jako by byl sjetej... Ale nic moc mi do toho není.
"Já měl na mysli obecně, vejre. Kdy tady s tou pakárnou hodláš seknout..." proč si vybral tak pitomého ptáka?

"Začal jsem před třemi týdny..." nechápu, na co svým dotazem narážel. Poměrně se mi tady líbilo. Je tady teplo, čisto /to díky mně, ale měl bych držet svoje ego na uzdě/ a plat je ucházející.
"No...zapomeň na to. Raději se do toho dáme, ať můžeme vypadnout" houknul na mě...sakra, nemůžu si vzpomenout. "Mimochodem, jsem Bob " usměje se sympaticky a nabídne mi svou ruku. Teda jako jeho nabídka se netýkala sňatku. Svou ruku mi nabídnul k potřesení.

"Fra-" už už jsem chtěl uchopit jeho velkou ruku, načež tu svou odtáhnul a ušklíbnul se.
"Jo, Frank, vím vejre..." s těmito slovy se otočil na svém imaginárním podpatku a vznešeně odkráčel, jako by mu patřil celý špitál. Měl by si uvědomit, že jeho není ani to Savo, které veze na tom rozvrzaném vozíku. Jo, ten je taky jen půjčený.

Kupodivu jsem si s ním docela rozuměl. Dokonce jsme spolu občas jezdili domů...
"Proč s sebou taháš ten obří batoh?" zamrkám, když obhlížím jeho zavazadlo. "To je proto, že až uklouzneš na podlaze, kterou si právě nešetrně vytřel a zlámeš si hnáty...tak ať se tak rychle neproneseš...na zádech se tvých dvacet deka bude nést líp" opáčil ironicky a batoh mi vytrhnul z rukou.
"Počkej na mě dole. Protože myslím, že vážně nechceš být svědkem toho, jak se převlíkám" uculí se, načež s výrazem hluboké retardovanosti vycouvám ze šaten s rukama nad hlavou. Raději sejdu dolů, většinou tam stejně nikdo nebývá, protože už je dost pozdě. Alespoň si dám v klidu tu hnědou břečku z automatu.

Samozřejmě...jako naschvál se tam coural nějaký týpek. Vypadal, jakože tady na někoho čeká, ale nemá tolik odvahy, aby se vypravil do útrob budovy. Vůbec se mu nedivím, protože jsem tady taky prvně pobíhal, jako bych lovil zlatého bludišťáka. Působil, jakože vážně potřebuje pomoct, protože jsem po chvíli zpozoroval, že sebou trhnul. Buďto ho právě chytla svalová křeč, anebo ho natolik znervóznil můj příchod. Jó, hochu a co teprve kdybych byl učesaný.

Šmátral jsem v tašce a poté, co jsem v ní našel starou vstupenku na hokej, dřívko od nanuku a hračku z Kinder vajíčka, jsem konečně vytasil peněženku a popošel směrem k automatu.
"Máš to?" přistoupil ke mně ten kluk a kouknul mi do očí. Kdybych byl holka, tak si myslím, že mě chce znásilnit a tak se táže na indispozici, která mě vždy jednou do měsíce postihne.
Pořád se mi dívá do očí. Jako by mi chtěl říct něco důvěrného. Byl si až nepřirozeně jistý, takže jsem byl za chvíli nucen vyděšeně uhnout pohledem.

"Hej, Gerarde...to hledáš asi mě..." uslyším najednou něčí hlas a chlápek, který právě narušuje můj osobní prostor otočí hlavu...horší je, že to udělá jen na chvíli. Potom svůj pohled zaměří zase na mě a perverzně se ušklíbne.

"Nevadí...třeba se k tomu taky jednou dostane..." pokrčí neznámý rameny a urychleně s Bobem odkráčí. Můj drahý kamarád byl té lásky a ještě se mi omluvil, že je to důležité...
Kdyby řek rovnou, že má podivně úchylné kamarády, zřejmě bych proti němu nezačal zbrojit.
Chvíli jsem je sledoval. Zajímalo by mě, co je ten druhý zač.
Šli vedle sebe. Bob divoce gestikuloval, kdežto ten druhý s podivně francouzským jménem šel docela klidně. Jako by ani nešel.

RATio b.

8. září 2015 v 21:20 | She |  RATio
Říkala jsem si, že bude lepší, když to sem budu dávat častěji..po malých dávkách...:)
jsemzvědavá, jak dlouho mi to vydží...
Případně jak dlouho to vydrží někdo číst...:)

Raději jsem rychle opustil dopravní prostředek, jinak bych nebrigádničil jenom v nemocnici, ale střihnul si jedno uklízečské číslo rovnou tady. Domů jsem to neměl daleko, takže jsem provětral nohy a už za hodinku jsem ležel u sebe v pokoji.

"Tak co, vzali tě?" optala se poměrně zaujatě Courtney. Dobře, možná že to byla spíš zdvořilostní fráze, vzhledem ke kadeřím, nacházejícím se přímo v její dutině ústní.
"Proč by ho jako neměli vzít?" nadzvedne Dan obočí a povzbudivě na mě zamrká. Že ve mě bude vkládat své naděje zrovna on...
"Řekli, že se ozvou" pokrčím rádoby lhostejně rameny a snažím se vnímat profesorkou, která něco zapáleně čmárá na tabuli a každou chvíli zavadí nehty o plochu, na kterou píše. Courtney se zhoupne na židli a zahryzne se do své propisky.
"Tak to je bledý..." ušklíbne se moje spolusedící a s povzdechem začne kreslit do sešitu. Není zase tak nedbalá. Kreslí těleso tvaru koule, jehož obsah bude počítat. Prvně jsem myslel, že je to nějaký nemravný obrázek...

Začala mi vibrovat kapsa. Vždycky se strašně zleknu.
"Iero, co děláte?" okřikne mě profesorka a pobaveně mě sleduje jako by čekala, že budu mít nějaký záchvat, ona to natočí na svoji nesmrtelnou Nokii a potom to hodí na YouTube.
"Víte, tady něco...vrní" krásné Courtney, krásné. To si rovnou mohla říct, že jsem vyraboval noční stolek svojí mámy...
"Mohla byste si ty své adolescentní poznámky laskavě nechat pro někoho se stejně přízemními vtipy a stejně banální pointou?" naše vyučující umí být i poměrně drsná.
To už ovšem melodie mého telefonu kulturně obdařila všechny ve třídě. Učitelka nevypadala, že by preferovala Icon for Hire před německým folklórem. K její nechuti nemám němčinu rád.
"Omlouvám se" tvářil jsem se asi opravdu politováníhodně, protože mi telefon nešel za žádnou cenu z kapsy vytáhnout. Přednastavená skladba už se dostala k refrénu.
"Vypadněte! ...a pokud to není babička, nebo někdo jiný, jehož hovory se zásadně zvedají, tak už se nevracejte!" zněla poměrně výhrůžně. Řek jsem si, že když už mě vyrazila, tak bych to mohl tomu vytrvalému volajícímu zvednout. Na někom si přece musím ten vztek a momentální neúspěch vybít.
"No?!" vyštěknul jsem, protože jsem čekal, že se okamžitě ozve hlas člověka, který byl okraden o všechny životní radosti a cíle...a proto volá ostatním, aby jim zbytečně sebral dvě minuty rychle ubíhajících životů. K mému překvapení se nejednalo o zaměstnance žádné z firem, která mi poskytuje 'výhodné volání do všech sítí'.
"Chceme vám jen oznámit, že jste byl přijat" paní na druhé straně se zřejmě zalekla mého prvotního rozčarování.
Nejdřív jsem si nebyl úplně jistý, čeho se její informace týkala. Protože poslední casting na kterém jsem byl se uskutečnil před deseti lety, kdy jsem se zajímal o roli vlka v Červené karkulce.
"Přijat?" polknu ztěžka, jako by mi oznámila, že letos nebude na pouti cukrová vata a potom urychleně zatřepu hlavou. "Totiž…super! A kdy můžu nastoupit?" tak teď je ta paní na druhé straně asi úplně v lese. Nadchlo mě, že mě vážně vzali. Možná to bude tím, že je nedostatek brigádníků, takže by vzali i dlouhosrstého jezevčíka, který když by se prošel mokrý po chodbě, tak by měli vytřeno. Doufám, že na mě nebudou zkoušet ty samé praktiky.
"Připravte konfety, dort…vzali mě" zamrkám na Courtney, která málem spadne ze židle. Ne že by jí ta zpráva tak vzala, spíše to bude tím, že byla ve fázi, kdy se z jedné nohy židle měla celá váha přenést na dvě nohy a já ji přitom vyrušil.
"Nekecej!?...Takže nám budeme mít zadarmo náplasti?" zašklebí se Dan jen co dovře čítanku. "Pro tebe jedině desinfekci...je tam taky dost líhu" prohodím nezúčastněně a pohodím hlavou.

"Ohh…to ti teď jako máme říkat Pane Uklízeč?" zatlemí se a šťouchne mě do ramene, takže celé mé efektní pohození hlavou naprosto ztratilo efekt.

RATio a.

3. září 2015 v 18:23 | She |  RATio
Dobře, vzhledem k tomu, že Bee už začala...tak bych se měla taky činit...
Jo, vím, zatím to nemá žádný význam ani smysl...ale k pointě se dostanu...snad..časem :)

"Počkejte...Ne...počkejte na mě!" zakřičel jsem směrem k tramvaji, jejíž řidič byl té lásky a zavřel mi dveře přímo před nosem. Vlastně mi tam ten nos skoro přicvaknul.
"Sakra!" zavyl jsem dosti přidušeně, načež se na mě otočila dáma ve středních letech v semišovém podzimním kabátku. Její sytě vínové rty mě přivedly k myšlence, že buď jí je vážně taková zima, nebo měla na svačinu borůvky. Můj deformovaný mozek napadlo to, že by to mohla být rtěnka až po půl minutě zírání na zmíněnou madam. Dívala se na mě dosti vyčítavě. Zřejmě jí moje reakce na svinské chování řidiče tramvaje přišlo neadekvátní. Tak to se omlouvám, Borůvková Dámo, já mám být ovšem za deset minut ve špitále. Ne, nejedu rodit, ani nic takového. Dokonce nejsem ani doktor, jak by někdo dle mé vizáže ala punker z šedesátých let mohl usoudit. Zajímám se o překrásnou a dle slov zaměstnavatele 'přiměřeně doceněnou' brigádu. Post: uklízeč.
Nakonec jsem se tam dostal jenom o půl hodiny později. Vyběhnul jsem troje schody a dostal se do místnosti plné polstrovaných, chladně zelených židlí. Připadal jsem si jako důchodkyně, která pobíhá od regálu k regálu a hledá mentolové kapesníčky ve slevě.
"Ty jdeš taky na pohovor?" ozvala se jedna ze židlí. To, že se jedná o nějakého kluka jsem zjistil, až když jsem se podíval směrem, odkud se zvuk linul.
"Ehh...jo. Jdu pozdě?" zamrkal jsem nevinně a vyděšeně na toho kluka kouknul.
"Nečum jak vejr...děsíš mě. A mimochodem ne, pozdě nejdeš. Až vypustí toho chudáka co je uvnitř tak půjdu já...no a potom to zřejmě bude na tobě" zašklebil se a pokýval hlavou, čímž chtěl zřejmě navodit dojem inteligentního skoro-uklízeče.
"Bryar, Bob Bryar" zavřeštěl někdo nevrle.
"Tak se připrav, vejre. Třeba mě vykuchaj zaživa, tak moji mrtvolu převést víc na sever a tam ji přenech vědě" houknul na mě a pobaveně za sebou zabouchnul dveře.

"Ták...Frank Iero, osmnáct let. Studujete na místním gymnáziu, letos maturujete. Jste si jist, že budete schopen dojíždět k nám a zároveň se stíhat připravovat na zkoušky dospělosti?" zamrkal vedoucí řízení nevěřícně a posunul si brýle blíž ke kořeni nosu. Zkoušky dospělosti zní jako něco fakt hustého. Třeba flaška rumu na čas. Vždycky mi běhá mráz po zádech, když mi docvakne, že jde o maturitu a ne o maratón v požívání alkoholických nápojů.
"Myslím, že bych to mohl zvládnout..." opáčím stroze a posunu se na židli tak, aby mě nebolely záda. Brzo budu na kolenou drhnout podlahu, takže si ještě rád vzpomenu na tuhle nelidsky tvrdou, dřevěnou židli.
Tak jsem mu tam o sobě řekl ještě pár zásadních věcí. Vypadal, jakoby sledoval dokument na Animal Planet a zrovna byl u dílu: 'Jak čistotní dovedou být šimpanzi?'. Zřejmě to mělo co dočinění hlavně s tou milou opicí. Ale když se ptá...

"Ozveme se vám...do týdne" tak to mělo být zřejmě ne. Vždycky tvrdí, že se mi ozvou a jediný kdo mi zavolá je paní, nabízející lepší internetové připojení, nebo nové hrnce. Dobrá, pak je tady ještě operátor. Nikdo jiný mi totiž zásadně nevolá.

Cestou domů jsem ještě vytáhnul sešit z chemie. Vůbec mi to nejde. To vám raději zazpívám německou píseň o hladu a žízni. Řekl jsem si, že je dobré se ji naučit, protože obě slovíčka jsou stěžejní. Po deseti minutách jízdy tramvají se mi udělalo nevolno...nesmím číst v dopravních prostředcích.

"Áh, pan Iero..." znělo to trochu jako orgasmický výkřik, proto mě trošku překvapilo, že to vyřknul můj profesor. "Kam míříte?" optá se s úsměvem a opře se o tyč, která se tyčila vedle něj. Tyč se tyčí…zajímavá úvaha. Když se o ni tak opíral, tak mě napadaly nechutné asociace...
"Jedu domů…" jako jeden z mála profesorů mě má poměrně rád. Alespoň se se mnou baví bez toho povýšeneckého mlaskání.
"Vy něco čtete?...ukažte..." no, než mi to stihnul 'zabavit', zazvonil někomu telefon. Bohužel se jednalo o nějakého neznaboha, který si tam přednastavil Taylor Swift.

"Je mi blbě..." konstatoval jsem celý zelený, jelikož tramvaj sebou dost nekomfortně házela, takže jsem byl utřepaný jako máslo nějakého farmáře. "Nedivím se...Swiftovou taky nemám rád..." nesnáším počešťování příjmení. Bohužel se mi teď nezvedal kufr jen pomyslně, nýbrž jsem měl pocit, že celý můj dnešní oběd skončí na profesorově kabátě.

First Page On My Story..

1. září 2015 v 11:11 | mynameis_bee |  Dirtbag´s Diary
Čau.. :) Říkala jsem si, že by vůbec nebylo od věci se zase začít trochu literárně činit, protože pak nemám co dělat (no, ok, kromě prací na příjmačky, abych Sheee neprotiřečila..) a napadají mě úplné pitominy.. takže tohle je možná začátek nové storky, která bude nejspíš šíleně dlouhá, pokud se dopíšu na konec, nebo aspoň dál než do úvodního odstavce.. ale pokud nebude těchhle pár řádků sloužit jenom jako na uspání místo Rohypnolu, tak byste na konci možná mohli být i překvapeni..?! Teda pokud to ovšem budete číst častěji než já svoji knížku biologie.. -_- :)
21.listopadu
"Bude tam Lucy s Marrie, potom Gee s Mikeym, samozřejmě strejda Pierre s Andy a ještě pár lidí, ale ty neznáš.." je odpověď na můj zoufalý dotaz, jestli si na chatě vůbec bude nějaký ten človíček v mé věkové kategorii. "Prosím tě, podej mi žvýkačku, Frankie." Zamrká na mě máma do zpětného zrcátka. "A jak se jmenujou ti co je neznám..??" Přihraju mamce žvýku přímo do její prozlacené huby, načež mi oslintá všechny tři prsty. -_- Ne, nedělám to proto, že bych si ji chtěl vykrmit a a zavařit na horší časy, ale protože mám panickou hrůzu z toho že když máma zvedne ruku z řadící páky, tak okamžitě skončíme v nějaké random stromovině.
"Však se neboj, teď se netěšíš, ale jakmile tam přijedeme, tak se ti nebude chtít zpátky. Lucy s Marrie se na tebe už moc těší, říkal strejda.." Fakt bezva. Lucy a Marrie jsou dvěmladší holky.Teda jedna, Lucy je o tři měsíce starší než já, ale Marrie je malá. Hodně jsem se s nima bavil když jsem byl mladší. Většinou jsme si v jejich honosném baráku hráli na schovávanou, ale teď už to asi nepůjde.. už mi totiž bude dvanáct.
"S holkama sis přece vždycky rozuměl nebo ne..??" Otočí se na mě máma od volantu. "Mami, dívej se do předu.." zaječím strachuplně, až mi po celém těle vyskočí husina jak Kordiléry. "Klid, neječ na mě" zapiští na oplátku a zesílí hrajícího Robbieho, což mě aspoň na pár chvil uklidní.
Tohle je moje máma. Jmenuje se Jamie. Je v celku milá, snaží se být co nejvíc povzbudivá, bohužel se jí to často nedaří. No, ale i přesto z ní vyzařuje přirozený respekt. Bydlíme spolu v rodinném domku na konci města ještě s babičkou a dědou. Tátu nemám. Vykašlal se na nás, když si bezostyšně dovolil umřít v jedné Jersijské nemocnici. Bráchu ani ségru jsem jsem si taky moc nepřál, takže jsem jedináček.. a mámě je čtyřicet.
"Franku, prosím tě, co se ti zas nezdá. Ty seš věčně nespokojený. Však si můžeš zahrát s Mikeym třeba na tu schovku, tam se to bude hrát skvěle, ta chata je úplně obří.." jo mami, na schovku, s Mikeym. Vždyť mi bude už dvanáct..?! "A prosím tě, mohli byste si hrát i s Gerardem.? Ať tam není sám. Budeš nejstarší, tak to nějak pošéfuješ, že jo..??" no, tak tuhle položku na seznamu si rovnou škrtám. Navíc nejstarší je Gerard, tak proč mám kruci všechno zajišťovat já..?! S Gerardem jsem se nikdy nebavil a zřejmě mávnutím proutkem to nezměním. Já bych rád ale on se k tomu nějak nemá. "Ty určitě něco vymyslíš, nakonec uvidíš, že si tam budete hrát všichni společně a nebude se ti chtít zpátky. Já už tě znám. Nikdy se ti nechce tam a potom se ti zase nechce zpátky." Mrkne na mě máma do zrcátka. Přesně takhle vypadají máminy proslovy, které mají původně člověka povzbudit..
Mikey je Gerardův brácha. Je docela vzpupný a urážlivý. A hlavně je to rebel. Většinou jsem si hrál s ním protože Gerard je podle mých odhadů o dost starší než já a tak abych nemusel popslouchta jak mě máma chválí před Wayovýma , šel jsem si radši s Mikeym stavět poníky z lega. Vždycky jsem se bavil spíše s mladšíma.
No a pokud bych měl popsat Gerarda, tak.. je to asi třináctiletý kluk většího vzrůstu s delšími vlasy. Nic víc o něm říct nemůžu, neb ho neznám.
"A ne, že se budete rozdělovat na různé skupiny.. tím myslím, mladší starší, nebo kluci a holky, Franku." Zní máma už o kapku přísněji jako kdybych já byl ten rozdělovač. Já totiž vždycky spadal do těch mladších. Ať jsem chtěl a nebo ne. Mě se nikdo neptal do jakého klubu bych rád patřil. Samozřejmě to byli "ti starší". Jenomže já jsem byl vždycky jenom pitomej mlaďoch. A navíc náš juniorský klub tvořil já a Mikey..
Pak je tady ještě na seznamu strejda Pierre s Andy. Pierre je mamčin přítel. Nejsou spolu moc dlouho, což mi vůbec nevadí a vsadil bych se že to nebude mít dlouhého trvání. Jelikož si spolu nemáme co říct, je mi to spíš jedno, než abych na to měl nějaký názor.
Za to na Andy mám názor zcela ucelený. Je strašná. Je až příliš rozmazlená, na to kolik jí je. Taky hrozně simuluje a dělá mi všechno proti vůli. A hlavně jí to vždycky všechno projde, protože ona je malá , nevinná tatínkova holčička.
.. no a já jsem Frank a za 4 měsíce, 21 dní a 16 hodin mi bude dvanáct...