Fajn, fajn..zase obrovská odmlka.
Třeba to toho někoho, kdo to /možná/ čtem, štve stejně jako nás...:)
"Čau , kanče..." pozdraví mě Jess, když přijdu do práce. Je tam jenom on, zatím. Samozřejmě nám v ledničce došlo mlíko, takže budu muset vytrpět celý den bez kávy, kterou bez mlíka nepiju. Jenom zasalutuju na pozdrav a usadím se ke svému pracovnímu stolu. Dneska to bude zase nuda, by mě zajímalo, co dostanu jako úkol týdne. Kterou popovou hvězdičku zhasnu tentokrát. Trochu mě ovšem znepokojilo, že na své obrazovce mám páskou přilepený výtisk dnešních novin. Tady si někdo hrál. No, na srandičky, to je užije... Začal jsem listovat. Teda nic extra. Myslím, že tenhle tisk dost úspěšně krachuje. Tyhle žvásty stejně nikdo číst nebude. ".. Se podívej na stranu devět, to těm bude zajímat.." přijde ke mně blíž Jess a poplácá mě po zádech. Začínám se obávat nejhoršího. On to přece neudělá…
Protože to už udělal.
Na straně devět je TA fotka. Obrovská. A k tomu dlouhatánský popisek, jakoby nebylo zřejmé, co se tam odehrává. "Franku, co jste tu dělali??" rozchechtá se Jess, protože ta fotka není dost přiblížená a vůbec tam není poukázáno šipkou na detail. "Nacvičovali jsme scénický tanec, nevidíš…?!" vrazím mu noviny do ruky a mířím si to k šéfově kanclu. Jess na mě ještě chvilku kouká, jakoby mi to i věřil. Tohle jsme si nedohodli. Podrazák hnusný. Celý politý potem vpadnu do jeho kanceláře. "Chrisi?!" vyrazím prudce dveře. Jo, tak on tam není. Chytrej chlapeček, radši zbaběle zdrhne, protože by se mohlo stát, že dostane přes držku. "Jessi, kde je Chris??" ptám se, s nadějí, že třeba vypluje z hajzlíků a já mu ten jeho hnusný xicht do jedné z toaletních mís brzy namočím. "Není" pokrčí rameny Jess. No, tak já tady vlastně taky nemusím být. Hodím si přes rameno tašku a nakvašeně vyplouvám z místnosti. "Měj se, teplouši" drž hubu… Panebože, co budu dělat, co budu dělat?! Gerard mě bude nenávidět. Ne, on mě nebude nenávidět, on mě zabije. Pokud se mnou ještě vůbec promluví. Ne, třeba to ještě neviděl. Jo, to je dost pravděpodobné. Taky to, ale neuvidí. Sakra co mám dělat. Idiot Chris. Nemyslel jsem, že je tak strašně snobský.
Nastoupím do přijíždějící tramvaje a sednu si vedle nějaké bělovlasé maličkaté babičky s šedým kloboučkem, která si z tašky vytahuje, právě tyhle posrané noviny. Do hajzlu, existuje ještě někdo, kdo to nečetl?! "Můžeš mi prosím tohle přečíst, chlapče?" ukáže ta stařenka rozklepanýma rukama na odstavec s nadpisem --VERY HOT--. "Ale jistě, babičko" zazubím se a velikým nedopatřením stránku devět z novin vytrhnu a roztrhám, aby se náhodou odstavec -VERY HOT-nedal složit zpátky a číst. Asi bych teď měl vystoupit, aby na mě všichni kolem nezírali jako na agresivního cholerika. Bezvadné, takže jsem si to došel pěšky.
"Čau Gee, můžeš mě prosím pustit?" zazvoním dole u dveří. No, že se vůbec ptám. Jo, teď tady nakráčí nějaká gorila a dá mi přes držku od pana zpěváka, výborně. "Jasně, pojď dál" on mě pustil dovnitř?? Asi to nečetl. Super.
"Nazdar, jdeš akorát. Chtěl jsem si zavolat odborníka přes zvířata, ty hyeno a říct mu, ať si odnese ty tvoje buzerantský hadry!" strčí mi do rukou moje oblečení a pár osobnějších věcí. Stál už ve dveřích. S totálně kamenným výrazem. "Ale já, já..." myslím, že teď padnu na kolena a budu brečet. "Já to vysvětlím, vážně…" podívám se mu hluboko do jeho
skleněných očí. Asi to nemá smysl. Nemá smysl se vůbec snažit. "To mě zajímá, ty hnusáku. Nezapomeň podotknout, že to vůbec není, jak to vypadá a že si od začátku neměl v plánu tohle udělat, aby si schrábnul prachy…" postaví se mi do dveří, když se snažím jít dál, abychom se nehádali na chodbě. "No, ne… tohle jsem totiž nefotil já. To by bylo trochu blbý selfie, nemyslíš?! A když jsem to nefotil, tak jsem to ani nepsal. Já s tím nemám vůbec nic společného. Vůbec jsi neměl lézt do redakce, máme tam totiž kamery…" pokrčím rameny a snažím se
co nejvíc vypadat, že jsem na jeho straně. Já totiž jsem na jeho straně. " Jo a ten text. Ježíš, tak asi nejsem úplný idiot, abych něco takového dělal, ne?! Vážně mým životním snem není, být vyobrazen v novinách, které sám napíšu, jako ten největší prasák…" tohle je už fakt dojemný. Dělej Gerarde, no tak mi sakra uvěř… "Takže jsi to psal, ty?!" založí si ruce nakvašeně. "No…totiž ne. Navíc jsi říkal, že tyhle sračky nečteš" obořím se na něho. Nejlepší obrana je útok. " Jo, a ty je píšeš. Ne, nečtu je. Nikdy bych se nesnížil na tvoji parazitskou úroveň" tak to už fakt přeháníš. Když jsem taková špína, že ti nevadilo, se od takové špíny nechat zašpinit. "No, a taky mám práci, která mi zaplatí manažer, který mi to dal přečíst. Myslel sis, že se to nedozvím. No jo, Gerard to nečte, tak proč ho tam hned nestrčit?! Proč jsi to do hajzlu nedal hned na titulní stránku, víc lidí by vidělo, jaký seš kasanova.." zakončí svůj projev snobsky.
"Vždyť takhle to kruci vůbec nebylo! Gerarde notak…nechceš si o tom promluvit…rozumně?" no že tohle kdy řeknu, by mě nenapadlo ani ve snu. "Jo, rozumně, jo?! Myslíš jako chlap…s hyenou?" co má kruci pořád s těmi zvířaty?
"Chápu, že máš důvod být na mě naštvaný. S trochou nadsázky máš možná i dost dobrý důvod na to, mě minimálně vykastrovat, ale já za to jako fakt nemůžu. Jako fakt. Tohle jsem si naposledy říkal ve školce, když jsem podkopnul nohy kamarádovi, který mi rozbořil můj hrad z písku, ale…je to pravda…" příjdu si děsně uboze, ale já jenom chci, aby mě pustil dál a nemuseli jsme dělat divadelní představení pro všechny sousedy. Dalo by se to pojmout jako divadelní drama. Romeo a…ehmm…Romeo.
"Je vidět, že ses od té doby moc nezměnil, co? Stále intelekt n takové úrovni, na které ho jen mají dětičky v mateřince. Jenže ten kluk si rozbil koleno, ale ty si mi právě asi rozbil kariéru, chápeš?" myslím, že by ses měl ztišit, protože nevím, zda je vhodné, aby se ta příhody o chlapečkovi s rozbitým kolenem takhle rychle rozšířila, když už ji tutlám nějakých dvacet let.
"Úplně si ji rozbil…naprosto necitelně znásilnil, roztrhal a pošpinil" takový výlev emocí. A já doufal, že mě tohohle ušetří. Občas se vážně chová jako holka.
"Gee, já nechtěl…" samozřejmě že jsem nestihnul ani doříct svůj obhajovací argument. Tušil jsem, že bude naštvaný, ale spíš jsem čekal, že mi dá ťafku přes zobák a já půjdu brečet domů nad natrženým obočím, zlomeným nosem a monoklem.
"Jak si mi to mohl udělat?! Měl jsem vědět, že to děláš jenom pro prachy. Potom jde lidskost hodně rychle stranou, co?...Nemáš vůbec žádné zábrany. Dáš tomu, kdo si jenom žádá, když cítíš, že z toho budeš něco mít. Tak proč nespojit příjemné s užitečným? Užiješ si a ještě ti za to parádně zaplatí. A idiot Way na to nepříjde. Takových znám…Víš co, vypadni. Doufám, že už se nikdy nebudu mít tu čest" prohlásí to tak divně znechuceně. Až po chvíli mi dojde, že to vážně myslí…doopravdy.
"Ale..." nadechnu se a naprázdno vydechnu, protože teď už stojím na chodbě sám se svým špinavým xichtem a stejně špinavýma hadrama…
Stojím tam, jako replika sochy svatého Václava. No fajn, chybí mi ten kůň, ale moje momentální pocity jsou shodné s těmi, které má již zmíněná socha. Absolutně žádné. Asi jsem z toho tolik v šoku, že ještě nemůžu být ani smutný. Ani naštvaný. Nemůžu být…vůbec nic.
Odplahočím se domů. Dokonce ani neklepu, abych namíchnul své spolubydlící. Prostě si jako normální člověk odemknu, bundu pověsím na věšák a stěží dojdu do svého pokoje.
"Franku, je ti něco? Nejsi třeba nemocný?...Víš jak se teď rozšířila ta ebola" vtrhne ke mně do pokoje Bob /bez zaklepání, čehož si všimnu i v takto těžkých chvílích/.
"Samozřejmě že jsem nemocný…zřejmě krvácivé onemocnění srdce. Příznaky jsou jasné: slzení očí, nechutenství, deprese, pocit bezmoci a naprostá ztráta smyslu života" dobrá, možná trochu přeháním, ale řek jsem to, protože to zní dobře. Zřejmě jsem si právě vymyslel svou vlastní chorobu. V tom případě doufám, že ji alespoň po mně pojmenují. Třeba nakonec budu mít i tu svou vlastní sochu.
"Chris ti zase řekl, že tvá výška je rovna kozačkám jeho manželky krát dvě?" uculil se Bob a rýpnul do mě takovou silou, že jsem se trochu nahnul na stranu. Nevidíš, že mám krizi? Našlo by se tam třeba i pár vlídných slov pro kamaráda?
"Chris udělal něco daleko horšího" povzdechnu si a přitáhnu si kolena k bradě. Je mi nanic. Možná by bylo lepší, kdybych se mu vyzpovídal…nebo si třeba začal psát deník. Blbost, to dělají emocionálně nevyrovnané holčičky ve věku od desátého do dvanáctého roku života. Nebudu fňukat jako Gerard…
"On tě vyhodil?!" zděsil se Bob. Ne proto, že by mu tak záleželo na mé spokojenosti při výkonu pracovního procesu, nýbrž proto, že bych neměl z čeho přispívat na chod domácnosti.
"Kéž by…" utrousím melancholicky a položím si hlavu do dlaní.
Co to dělám…dělám, jako by mi na něm fakt záleželo…je to směšné. Cítím se tak nějak…prázdně. Ne, vážně ne fyzicky. Asi mi jako fakt…?chybí?
To je blbost…vždyť…nemůže…



