close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Únor 2015

Nothing Personal, Just Job 16

13. února 2015 v 19:29 | Bee/She |  Nothning Personal, Just Job
Fajn, fajn..zase obrovská odmlka.

Třeba to toho někoho, kdo to /možná/ čtem, štve stejně jako nás...:)

"Čau , kanče..." pozdraví mě Jess, když přijdu do práce. Je tam jenom on, zatím. Samozřejmě nám v ledničce došlo mlíko, takže budu muset vytrpět celý den bez kávy, kterou bez mlíka nepiju. Jenom zasalutuju na pozdrav a usadím se ke svému pracovnímu stolu. Dneska to bude zase nuda, by mě zajímalo, co dostanu jako úkol týdne. Kterou popovou hvězdičku zhasnu tentokrát. Trochu mě ovšem znepokojilo, že na své obrazovce mám páskou přilepený výtisk dnešních novin. Tady si někdo hrál. No, na srandičky, to je užije... Začal jsem listovat. Teda nic extra. Myslím, že tenhle tisk dost úspěšně krachuje. Tyhle žvásty stejně nikdo číst nebude. ".. Se podívej na stranu devět, to těm bude zajímat.." přijde ke mně blíž Jess a poplácá mě po zádech. Začínám se obávat nejhoršího. On to přece neudělá…
Protože to už udělal.

Na straně devět je TA fotka. Obrovská. A k tomu dlouhatánský popisek, jakoby nebylo zřejmé, co se tam odehrává. "Franku, co jste tu dělali??" rozchechtá se Jess, protože ta fotka není dost přiblížená a vůbec tam není poukázáno šipkou na detail. "Nacvičovali jsme scénický tanec, nevidíš…?!" vrazím mu noviny do ruky a mířím si to k šéfově kanclu. Jess na mě ještě chvilku kouká, jakoby mi to i věřil. Tohle jsme si nedohodli. Podrazák hnusný. Celý politý potem vpadnu do jeho kanceláře. "Chrisi?!" vyrazím prudce dveře. Jo, tak on tam není. Chytrej chlapeček, radši zbaběle zdrhne, protože by se mohlo stát, že dostane přes držku. "Jessi, kde je Chris??" ptám se, s nadějí, že třeba vypluje z hajzlíků a já mu ten jeho hnusný xicht do jedné z toaletních mís brzy namočím. "Není" pokrčí rameny Jess. No, tak já tady vlastně taky nemusím být. Hodím si přes rameno tašku a nakvašeně vyplouvám z místnosti. "Měj se, teplouši" drž hubu… Panebože, co budu dělat, co budu dělat?! Gerard mě bude nenávidět. Ne, on mě nebude nenávidět, on mě zabije. Pokud se mnou ještě vůbec promluví. Ne, třeba to ještě neviděl. Jo, to je dost pravděpodobné. Taky to, ale neuvidí. Sakra co mám dělat. Idiot Chris. Nemyslel jsem, že je tak strašně snobský.

Nastoupím do přijíždějící tramvaje a sednu si vedle nějaké bělovlasé maličkaté babičky s šedým kloboučkem, která si z tašky vytahuje, právě tyhle posrané noviny. Do hajzlu, existuje ještě někdo, kdo to nečetl?! "Můžeš mi prosím tohle přečíst, chlapče?" ukáže ta stařenka rozklepanýma rukama na odstavec s nadpisem --VERY HOT--. "Ale jistě, babičko" zazubím se a velikým nedopatřením stránku devět z novin vytrhnu a roztrhám, aby se náhodou odstavec -VERY HOT-nedal složit zpátky a číst. Asi bych teď měl vystoupit, aby na mě všichni kolem nezírali jako na agresivního cholerika. Bezvadné, takže jsem si to došel pěšky.
"Čau Gee, můžeš mě prosím pustit?" zazvoním dole u dveří. No, že se vůbec ptám. Jo, teď tady nakráčí nějaká gorila a dá mi přes držku od pana zpěváka, výborně. "Jasně, pojď dál" on mě pustil dovnitř?? Asi to nečetl. Super.

"Nazdar, jdeš akorát. Chtěl jsem si zavolat odborníka přes zvířata, ty hyeno a říct mu, ať si odnese ty tvoje buzerantský hadry!" strčí mi do rukou moje oblečení a pár osobnějších věcí. Stál už ve dveřích. S totálně kamenným výrazem. "Ale já, já..." myslím, že teď padnu na kolena a budu brečet. "Já to vysvětlím, vážně…" podívám se mu hluboko do jeho
skleněných očí. Asi to nemá smysl. Nemá smysl se vůbec snažit. "To mě zajímá, ty hnusáku. Nezapomeň podotknout, že to vůbec není, jak to vypadá a že si od začátku neměl v plánu tohle udělat, aby si schrábnul prachy…" postaví se mi do dveří, když se snažím jít dál, abychom se nehádali na chodbě. "No, ne… tohle jsem totiž nefotil já. To by bylo trochu blbý selfie, nemyslíš?! A když jsem to nefotil, tak jsem to ani nepsal. Já s tím nemám vůbec nic společného. Vůbec jsi neměl lézt do redakce, máme tam totiž kamery…" pokrčím rameny a snažím se
co nejvíc vypadat, že jsem na jeho straně. Já totiž jsem na jeho straně. " Jo a ten text. Ježíš, tak asi nejsem úplný idiot, abych něco takového dělal, ne?! Vážně mým životním snem není, být vyobrazen v novinách, které sám napíšu, jako ten největší prasák…" tohle je už fakt dojemný. Dělej Gerarde, no tak mi sakra uvěř… "Takže jsi to psal, ty?!" založí si ruce nakvašeně. "No…totiž ne. Navíc jsi říkal, že tyhle sračky nečteš" obořím se na něho. Nejlepší obrana je útok. " Jo, a ty je píšeš. Ne, nečtu je. Nikdy bych se nesnížil na tvoji parazitskou úroveň" tak to už fakt přeháníš. Když jsem taková špína, že ti nevadilo, se od takové špíny nechat zašpinit. "No, a taky mám práci, která mi zaplatí manažer, který mi to dal přečíst. Myslel sis, že se to nedozvím. No jo, Gerard to nečte, tak proč ho tam hned nestrčit?! Proč jsi to do hajzlu nedal hned na titulní stránku, víc lidí by vidělo, jaký seš kasanova.." zakončí svůj projev snobsky.

"Vždyť takhle to kruci vůbec nebylo! Gerarde notak…nechceš si o tom promluvit…rozumně?" no že tohle kdy řeknu, by mě nenapadlo ani ve snu. "Jo, rozumně, jo?! Myslíš jako chlap…s hyenou?" co má kruci pořád s těmi zvířaty?

"Chápu, že máš důvod být na mě naštvaný. S trochou nadsázky máš možná i dost dobrý důvod na to, mě minimálně vykastrovat, ale já za to jako fakt nemůžu. Jako fakt. Tohle jsem si naposledy říkal ve školce, když jsem podkopnul nohy kamarádovi, který mi rozbořil můj hrad z písku, ale…je to pravda…" příjdu si děsně uboze, ale já jenom chci, aby mě pustil dál a nemuseli jsme dělat divadelní představení pro všechny sousedy. Dalo by se to pojmout jako divadelní drama. Romeo a…ehmm…Romeo.

"Je vidět, že ses od té doby moc nezměnil, co? Stále intelekt n takové úrovni, na které ho jen mají dětičky v mateřince. Jenže ten kluk si rozbil koleno, ale ty si mi právě asi rozbil kariéru, chápeš?" myslím, že by ses měl ztišit, protože nevím, zda je vhodné, aby se ta příhody o chlapečkovi s rozbitým kolenem takhle rychle rozšířila, když už ji tutlám nějakých dvacet let.
"Úplně si ji rozbil…naprosto necitelně znásilnil, roztrhal a pošpinil" takový výlev emocí. A já doufal, že mě tohohle ušetří. Občas se vážně chová jako holka.
"Gee, já nechtěl…" samozřejmě že jsem nestihnul ani doříct svůj obhajovací argument. Tušil jsem, že bude naštvaný, ale spíš jsem čekal, že mi dá ťafku přes zobák a já půjdu brečet domů nad natrženým obočím, zlomeným nosem a monoklem.
"Jak si mi to mohl udělat?! Měl jsem vědět, že to děláš jenom pro prachy. Potom jde lidskost hodně rychle stranou, co?...Nemáš vůbec žádné zábrany. Dáš tomu, kdo si jenom žádá, když cítíš, že z toho budeš něco mít. Tak proč nespojit příjemné s užitečným? Užiješ si a ještě ti za to parádně zaplatí. A idiot Way na to nepříjde. Takových znám…Víš co, vypadni. Doufám, že už se nikdy nebudu mít tu čest" prohlásí to tak divně znechuceně. Až po chvíli mi dojde, že to vážně myslí…doopravdy.

"Ale..." nadechnu se a naprázdno vydechnu, protože teď už stojím na chodbě sám se svým špinavým xichtem a stejně špinavýma hadrama…

Stojím tam, jako replika sochy svatého Václava. No fajn, chybí mi ten kůň, ale moje momentální pocity jsou shodné s těmi, které má již zmíněná socha. Absolutně žádné. Asi jsem z toho tolik v šoku, že ještě nemůžu být ani smutný. Ani naštvaný. Nemůžu být…vůbec nic.

Odplahočím se domů. Dokonce ani neklepu, abych namíchnul své spolubydlící. Prostě si jako normální člověk odemknu, bundu pověsím na věšák a stěží dojdu do svého pokoje.
"Franku, je ti něco? Nejsi třeba nemocný?...Víš jak se teď rozšířila ta ebola" vtrhne ke mně do pokoje Bob /bez zaklepání, čehož si všimnu i v takto těžkých chvílích/.

"Samozřejmě že jsem nemocný…zřejmě krvácivé onemocnění srdce. Příznaky jsou jasné: slzení očí, nechutenství, deprese, pocit bezmoci a naprostá ztráta smyslu života" dobrá, možná trochu přeháním, ale řek jsem to, protože to zní dobře. Zřejmě jsem si právě vymyslel svou vlastní chorobu. V tom případě doufám, že ji alespoň po mně pojmenují. Třeba nakonec budu mít i tu svou vlastní sochu.

"Chris ti zase řekl, že tvá výška je rovna kozačkám jeho manželky krát dvě?" uculil se Bob a rýpnul do mě takovou silou, že jsem se trochu nahnul na stranu. Nevidíš, že mám krizi? Našlo by se tam třeba i pár vlídných slov pro kamaráda?
"Chris udělal něco daleko horšího" povzdechnu si a přitáhnu si kolena k bradě. Je mi nanic. Možná by bylo lepší, kdybych se mu vyzpovídal…nebo si třeba začal psát deník. Blbost, to dělají emocionálně nevyrovnané holčičky ve věku od desátého do dvanáctého roku života. Nebudu fňukat jako Gerard…

"On tě vyhodil?!" zděsil se Bob. Ne proto, že by mu tak záleželo na mé spokojenosti při výkonu pracovního procesu, nýbrž proto, že bych neměl z čeho přispívat na chod domácnosti.

"Kéž by…" utrousím melancholicky a položím si hlavu do dlaní.

Co to dělám…dělám, jako by mi na něm fakt záleželo…je to směšné. Cítím se tak nějak…prázdně. Ne, vážně ne fyzicky. Asi mi jako fakt…?chybí?


To je blbost…vždyť…nemůže…

Gerard, You Make My Heart Burn.. 4

3. února 2015 v 17:38 | Bee |  Gerard, you make my heart burn..
Další part.. Ne, prosím neodcházejte. Slibuju, že když se dočtete dolů, tak tam už v tomhle díle najdete děj. Btw, sorry, je to psáno děsně nerealisticky a prostě tak hrozně.. Idealisticky?! Jenomže, když tady pořád někdo leze nebo volá přestože si celý rok nevzpomene, tak musí otravovat, když jsem zrovna u jedné z částí, u kterých by se mělo přemýšlet..

"Haha.." zasmál jsem se, aby to nebylo trapný. Jenomže to bylo trapný. Seděl jsem v gepardově pokoji, s Gerardem a neměl jsem mu co říct. V létě jsem mohl být do pěti do rána vzhůru, abych mohl poslouchat jeho roztomilé historky a teď… mě nudil. Co se to sakra děje..?? Už to vypadalo, že jsem konečně nalezl spřízněnou duši.. Asi jsem dospěl a Gerard zůstal perverzní Gerard.
"Co je..??" šťouchl do mě pěstí, že jsem se ve svém tureckém sedu málem převážil na druhý bok. Asi bylo dost zřejmé, co mi zrovna koluje hlavou. Bylo to sakra divný, protože se mi chtělo brečet. Geeho jsem měl úplně rád. Těch pár měsíců, co jsem ho znal… a teď jsem cítil, že tam sedím jenom z donucení. "Nic.." rozhodím rukama jakoby se nechumelilo. Jenomže se chumelilo. Tak jsem se rozhodl vzít si svých pět švestek a vypadnout dřív, než na mě přijde úplný smutek a moje oči polijou jak Niagarský vodopády. To zas budu celý den úplně smutník. ".. jenom jsem si říkal, že bych už měl jít.. páč..ještě.. něco.. mám.." podařilo se mi konečně dokončit větu. Ještě jsem přidal malý úsměv, aby to nevypadalo, že se mi nějak extra chce zvedat. To se vedle mě ozval zvuk, jako když se Hulk proměňoval na tu velkou zelenou potvoru. Ano, Gee, ještě si roztrhni tričko a budeš dokonalý.. /No, to mělo být myšleno, jako ne, že by měl Frank nějak zvláštní chutě, aby se Gerard při tomhle zvuku obnažoval, ale znáte tu scénu.. jak je ten týpek pak se naštve zaječí, roztrhne se na něm triko a… voala, stojí tam hulk../
"No fajn.." protočí panenky a nasupěně se zvedne. "ale je ti jasné, že tě čeká dlouhý výslech o tom, kam furt lítáš..?! Protože to sakra není možný.. Seš jako Popelka, že vždycky v tom nejlepším zdrhneš.." zavrčí na mě, až mě málem zatlačí do kouta. Haha.. v tom nejlepším. Jenom zamrkám a jdu si obout boty.. ještě na sebe kouknu do zrcadla, abych si byl absolutně jistý, že to docela ujde.. "Franku dělej.." houkne na mě od botníku nevrle. No supr, nejdřív nechce, abych odešel a teď mě bude hnát?! "už jdu dolů.. jo..?!" ozve se tentokrát již z chodby. Já na rozdíl od něho jsem totiž nesmírně způsobilý a tak se zabývám i takovou banálností jako třeba tkaničkami, nebo vzhledem.. Nejsem totiž jako někdo, koho sousedka "hodnotí" když chodí dělat svým kamarádům vrátného ke dveřím jenom ve fuseklích a děravých trenkách.. teda, ne, že bych o tom něco věděl, ale toho bych si nevšimnul, leda kdyby ta díra prostě nevolala: Hey..!! Jo, ty.. dívej na mě. Jsem díra. A jaká velká.. Vybrala jsem si bezva fleka, co?? No jo, klofnout něčí trenky, to neumí jenom tak někdo..Koukej na mě, teď ze mě možná něco vypadne.. a drobné z pokladničky to nebudou.. -_- "..jop, už jdu" zavolám do dveří a jdu ještě pozdravit Mikeyho. Načež se ozve z mezipatra dost špatně identifikovatelné citoslovce. Možná po odebrání jistých emocí, akustiky a pár vulgarismů, bych mohl říct, že to bylo něco jako.. "au.."
".. Gerarde, co blbneš?!" vyběhnu na chodbu zděšeně, páč se vážně bojím, že se z něho stává ten Hulk. Ne, neměl bych si z toho dělat srandu. Chudák, ležel na posledních dvou schodech, rukou, na které si zrovna neležel, si držel hlavu a propínal se v zádech.. "Gee.." přiběhnu k němu a snažím se ho dostat do pohodlnější polohy. Ale jakmile se pokouším dostat jeho přilehlou ruku z pod těla, docílím akorát pár urážek na svou maličkost a toho, že mu po tváři steče velká slza. Gee nebrečel, jenom trpěl. "Počkej.." vydechnu ztěžka a nesmírně se mi rozklepou kolena. "Mobil, kde mám mobil.." vyskočím na nohy, zaryju si ruku do hluboké kapsy a prudkým pohybem zní vyjmu telefon, se kterým vypadne společně kapesník, nějaká nit tužka .. krabičku s pár kousky skla na displeji naučeným pohybem odemknu.. "Počkej Gee, vydrž.." snažím se ho uklidnit, i když jsem já, ten , co potřebuje uklidnit.. Urychleně se snažím nahmátnout číslo záchranky..
"Haló, je tam rychlá..?!" pronesu roztřeseným hlasem. "Ano, záchranná služba.. a" "no tak Gerard spadl ze schodů a.. jsme u něho doma a on si leží na ruce a.. pošlete tu někoho!!" přeruším tu ženskou. " a prosím vás kde Gerard spadl a kdo volá..??" ozve se z druhé strany pobaveně. "No vždyť říkám, že jsme u něho doma a já jsem Frank.." poskočím si nervózně. "ulici a příjmení prosím vás??"
"já nevím,prostě Newark v New Jersey.. je to kousek od takové školy.. vysoké. A já jsem Iero sakra.." zním trochu jako malé dítě, právě prožívajíc trest za nedojedení babiččiných brambor. Připadám si tak. A taky jsem stejně vzteklý, jako to dítě.. "Prosím vás, dobrý den, já jsem Michael Way. Bratr spadl ze schodů a tak tu leží. Jsme na Billie´s street , v Newarku.. je to dva blogy od vysoké školy.. bytovka. Číslo popisné stopatnáct.. cože?! Ne, nejspíš se nebouchl do hlavy. Je mu okolo dvaceti.. ne, vypadá to spíš na vykloubenou ruku a nohu..??" odstrčí mě od hovoru suveréně Mikey. Kde se naučil tak schopného telefonování?! To tak často volá Gerardovi sanitku?!
"zdovol.." mrkne na mě, když si všimne mých otevřených úst a rozklepaných kolen.. "Já, co..co mám dělat?? Můžu nějak pomoct..?!" běžím za ním hned jak se vzpamatuju. "Ne, asi.. ne.. nebo víš, co??? Podrž to.." strčí mi do ruky Gerardovu peněženku. "a.. eh..co to je?! A ještě něco??" doklusám hned za ním ke skříni. "Ještě tohle.." hodí na mě Gearrdovy kraťasy.. "Co s tím, jako?!" sundám si je z hlavy, na kterou mi přistály. "Obleč ho.Ještě by si to užíval, prasák.. já jdu dolů vyhlížet tu rychlou" zamkne Mikey a seběhne schody dolů.Nejdřív na něho jenom tak zírám, potom zírám na Gerarda a na ty kalhoty.. "Tak pojď Gee, to nebude bolet.." ujistím ho a ke kolenům mu natáhnu kraťasy. Načež mě svým bolestným zvoláním ujistí na oplátku on, že to nebyla pravda. " promiň.." potáhnu mu je ještě o kousek výš. "strč si ty pracky.. agh.. a už na mě nešahej.." zařve na mě, že se mi chce zase znova brečet. Gerard se vlastně zmrzačil kvůli mně. Kdybych nebyl náročný, ještě bych zůstal, on by se mnou nemusel dolů ke dveřím a teď by tady neležel a nezkuhral. Proboha ne.. Co když mě bude nenávidět za to, co jsem mu udělal?? Po zbytek svého života.. Co když je tohle konec jeho života?? Úplně mě zavrhne, na těch posledních pár minut.. Ne, nebudu brečet, nebudu.. "Promiň, promiň.. já jsem nechtěl .. to Mikey říkal že.. Gee promiň.." popotáhnu si a pustím rty jeho kalhoty, které má nanejvýš tak u kolen..
"Dělej, vem si bundu, tu peněženku a jdeme.." přiběhne jako předzvěst Mikey, za kterým se plazí saniťáci. Proboha, oni mají takové to depresivní červené lehátko. Tak to nemusím vidět, jak tam bude chudinka Gee ležet. "jo.." otočím se na patě, abych našel svůj kabát. Čímž způsobím, že dojednoť toho saniťáka málem vrazím. "Pff.. tenhle by potřeboval taky odvést.." houkne na toho druhého první. -_- " ..ale na psychiatrii" jestli si myslí, jaký není borec, tak se plete. Jemu je totiž úplně jedno, jak se teď my, co máme city cítíme. "Vy jste pan Way..?" zeptá se Gerarda mezitím co upevňuje vozítko. Tak ne, asi.. Kolik je v tomhle baráku lidí, kteří leží v záchvatu bolesti na zemi?! "jo, to je brácha.." odpoví za něho Mikey. "Proč má tak blbě ty kalhoty?!" nadzvedne obočí saniťák. "To měl na starost Frank.." ukáže na mě Way dva. " Aha.." pronese tak, jakoby bylo samozřejmé, že když já někoho oblíkám, vždycky skončím jenom u kolen. "tak pojďte pane Way.. myslete na něco pěknýho a pokud to jde snažte se doobléct.." při polsední větě se zase otočí ten svalouš na mě. Takhle arogantní lidi by neměli k postiženým vůbec pouštět…
Mikey:
Ten Gerard je vážně idiot. To je nejvyšší stupeň demence. Debil si běží v malých botách po schodech, jakoby zapomněl, že existuje zemská přitažlivost.. to se pak holt nemůže divit, že si rozbije držku. Aspoň se příště nebude vznášet jako Sněhurka, když ví, že mu s oblíkáním ptáčci nepomůžou. To je tak vždycky, Gerard něco podělá a Mikey se samozřejmě o všechno postará. Ještě k tomu ten Frank. Myslel jsem, že tak zaretardovaný je jenom bratr,ale jak se zdá, není jediný koho postihlo náhlé ochrnutí mozku. "Gee, jsi v pohodě..??" táže se spoceného bráchy, a odhrne mu vlasy z očí, když nás už konečně nasadili do vozu. Gerard na něho i přes nával bolesti hodí dost nepěkný pohled, takže se Frank trochu uklidní. ".. chápu nehodící se otázka..promiň." usadí se zpátky vedle mě. Jeli jsme dlouho, na to, že je nemocnice od nás deset minut patnáct minut pěšky. Mezitím co jsme jeli se Frank snažil s Gerardem mluvit.. "Ježíš, Franku, drž už hubu, prosím.." vycením na něho tesáky. Připadám si jako můj tatík, do kterého takhle pořád hustila naše máti. Konečně jsme se dostali přes uličku. "Gee, to bude dobrý.." a zaparkovali ve zdejší nemocnici..
"No jenomže, kam my vás pošlem, abyste to měli co nejrychlejší.." zakousne se do rtu saniťák, když nás vyštrachají ze sanitky. "Co takhle do krematoria..??" navrhnu jedinou rozumnou možnost pro zvolnění atmosféry. "Mikey.." plácne mě do ramena Frank. Bože, ten to bere, ale vážně.. jakoby to bylo poprvé, co si chudinka Gerardek natloukl prdelku.
"No pojedem nahoru, do druhého na dvojku.." mrkne na toho druhého a zatlačí vozík s Gerardem do výtahu.
"Mikey, stejně je to moje vina.. víš.. já jsem si připadal blbě, páč Gerard moc žvanil a.." začne s výkladem svých citů Frankie, když ta ženská u okýnka vpustí Gerarda dovnitř ordinace a nás nechá si sednout. Na jednu stranu je bezva, že jsme nemuseli čekat tak dlouho, abychom se dostali na řadu, lae teď měla jít ta malinká holčička s rukou v dlaze. "posloucháš mě..??" koukne mi do očí. Když mluví přesto, že jsou to takové žvásty, vypadá děsně mile. Až roztomile.. Chudák asi byl hrozně vzrušený.. teda vyděšený. Jsem hrozně rád, že tady se mnou je, protože kdyby nebyl, tak bych asi vypadal jako on a nebyl bych tak v klidu. "jasně, že tě poslouchám.. říkal jsi, že s Gerardem byla hrozná nuda.." zakončím větu do úsměvu. "Ne.." usměje se a plácne mě rukou přes stehno.. "to není pravda.. jenom jsem řekl, že nebyl zajímavý.." zakroutí hlavou a znova se tak něžně usměje. Bože, myslím, že ta jeho ruka na mojem stehně nedělá moc dobře, protože dělá až moc dobře. Teď?! Sakra proč u Franka.. Hormony, to jste nemohly máknout, když byla šance u té Brittany..?? Dolů.. Padám dolů.. Dolů z posledního patra… Dolů, sakra.. "Frankie počkáš..?? Si jenom odskočím.." usměju se tak pitomě a padám na hajzl.. Sakra, co to dělám?! Proboha, proč Frank.. Je fakt, že tohle se mi stalo už u jednoho kluka. Takže jsem já.. jsem … prostě. Ne, blbost, já nejsem.. přece.. to je na nic.. sakra..

"už jsem tu.." dosednu zpátky na židli vedle Franka, který už obskakuje okolo Gerarda. "Poslali nás na rentgen.. prý druhý patro.." zatlačí Gerarda, již už na vozíčku do výtahu… Jenom přikývnu a zmáčknu na číselníku dvojku. "Ty, Gerarde, co si to neseš..??" snažím se sám sebe rozptýlit, abych nemyslel na TO.. " TO -_- mám prášky proti bolesti.." vysvětlí mi, jakoby zrovna tlačil. Ale vzhledem k tomu, že mu dělá problém už jenom nepřevrátit se na bok, tak to chápu.. Dál souhlasně přikývnu a následuju Franka při vystupování z výtahu. Výtah byl přímo u toho rentgenu. Překvapilo mě, že jsme tam byli sami.. Ze dveří zrovna vyšla nějaká buchta a odvezla si Gerarda dovnitř.. Takže jsme tam byli úplně sami.. Já.. TO a Frank.. "No takže a pak sletěl. Ale ne, myslím, že je to taky jeho vina, protože si měl zavázat boty. Ale s těma kraťasama.. vždyť jsem mu málem vykloubil vykloubenou nohu.. a taky.. uhm.." přitiskl jsem rty na ty jeho. Vážně jsem to udělal. Oh.. takové vlhké.. Tuhle myšlenku jsem měl v hlavě od doby, co si ke mně sedl. Je hrozně pěkný.. Ale proč jsem to udělal?! Jsou to vážně city?? TO?? Nebo jsem ho potřeboval jenom umlčet.. Nevím..