close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

The Blood On The Sheet In Your Bed - part 2-

21. ledna 2015 v 15:44 | She |  The Blood On The Sheet In Your Bed
...

"Mikey?!" zavyju tiše do tmy a položím mu ruku na rameno.
"Gerarde!" téměř mé jméno vyjekne a urychleně se posadí. Dívá se na mě vyděšeně a káravě zároveň. Vodka není cítit, ale on to stejně pozná. Ani nemusím nic říkat, můžu se chovat normálně /tedy to, co se považuje za můj normál/, ale příjde na to. Vždycky.

Provinile se na něj podívám. Jo, zase tady stojím, u postele mladšího bratříčka a žadoním, abych mohl své, v lihu naložené orgány společně s tělem ukrýt v jeho posteli. Nedivil bych se, kdyby mě vykázal a ještě mi na čelo napsal: "Kopněte si, dokud je v limbu".

"Mikey…já," zahuhňám a zamrkám jako štěně nějakého velmi milého psíka. Teda takhle si připadám. Určitě vypadám jako, jako by mi něco spadlo do oka.

"Ne, nic neříkej.." řekne to myslím až moc rázně, takže drobet poodstoupím. Nemám z toho dobrý pocit. Navíc jsem teď děsně bezbranej. Kdyby chtěl, tak by mi mohl udělat cokoliv a já bych…nezmohl bych s tím nic. Jenom bych…křičel.
"Pojď sem, prosím tě…" zašeptal a jen co jsem vklouznul k němu pod deku, tak kolem mě obmotal ruce. "Proč si to děláš?" zněl poměrně bezmocně a přestože to byla spíš řečnická otázka, cítil jsem se povinen mu odpovědět.
"Já…tohle je naposledy, vážně. Zítra, hned zítra toho nechám," dušuji se, jako každou předešlou noc. Říkám to, přestože vím, že to tak není. Chci, aby byl v pohodě. Ne jako já.

"Přestaň…je to pořád ta stejná písnička, Gerarde!" zvýšil trochu hlas, ale stále šeptal. Možná se mi to zdálo, protože byl tak blízko.

"Zdají se mi pak…děsně pěkný sny, víš?" podíval jsem se mu do očí a jen doufal, že v té tmě neuvidí, že se ty moje lesknou. Nechtěl jsem, aby to někdo viděl. Sám jsem si to nechtěl připustit. Říká se to, že když se cítíš mizerně, tak to ty sny vyvažují.

"Není to tím, Gerarde. Řeknu ti, čeho tím docílíš…protože je to jenom jedna věc. Budeš mít játra v takovém stavu, že se budou dát tvrdostí srovnat s betonovou zástavbou…" zajisté sire. "A nechceš mi taky říct jak je to děsně nezdravé? A že si tím já blbec ničím život?! Nebo něco podobného, co ještě nevím? Třeba si to dokonce zapíšu," zamumlám a hořce se ušklíbnu. Teda snažím se o to. Je z toho spíš něco jako bolestné semknutí rtů.

"Pokud chceš třeba ještě dodat, že ze mě bude troska, tak se neobtěžuj, bratře. Toho už jsem docílil" zahuhlám a zavřu oči, aby se slzy trochu vstřebaly. Položí mi jednu ruku na rameno a přejede s ní přes celou délku paže. Tohle není sebelítost. Pouze verbalizace mého aktuálního stavu.

"...Tak si...někoho najdi" dobrá rada nad zlato. Já bych moc rád, ale lidi by si o mě ani neopřeli kolo. Nevím, jestli mám špatnou auru, anebo se mě ostatní prostě jenom štítí. Pokud vám připadají přitažlivé vlasy, na kterých se dá z fleku usmažit smažený sýr i s hranolkama, tak buďte vítáni. Možná že to přeháním...ale myslím, že nemusím vysvětlovat, proč nemám v pokoji zrcadlo.

..."Gerarde…Gee?" zatřepal se mnou Michael, ale já už ho stejně nevnímal. Použitá tekutina se i přes mou houževnatost dostala do krve poměrně rychle a pomohla mi, se dostat...pryč.

První co mě napadlo, když jsem procitnul bylo, že jsem mrtvý. Teď už určitě. Bál jsem se otevřít oči. Měl jsem strach z toho, že otevřít nepůjdou. K mé obrovské úlevě otevřít šly a já spatřil strop bratrova pokoje. Už byl dávno pryč. Ve škole, nebo možná na brigádě, kterou mívá, když prožije perný studijní den.

Taky bych měl být pryč a ne se válet v bratrových peřinách. Měl bych vykreslovat své nitro, které posléze zhodnotí zaujatý učitel. Snažím se tím dostat z toho, co prožívám, ale on to nechápe. Umění je pro něj věc talentu, nikoliv kouzla okamžiku, nebo síly emoce. Je to pro něj abstraktní pojem, který neumí charakterizovat, protože nad ním ještě nikdy nepřemýšlel.

Já přemýšlel, často o tom přemýšlím. Co mi to poskytuje. Některým toto útočiště poskytuje…jak říkávají "láska". Je to směšné. Nic takového není.

Možná to jsou slova zahořklého, světem nenáviděného ochlasty…ale jsou to slova pravdivá. Nebo je to tím, že jsem nikdy nic podobného nezakusil. Dalo by mi to možná důvod k tomu, něco se sebou udělat.
Zdálo se mi o tom klukovi. O tom, co jsem ho potkal včera v kostele. Byl to zvláštní sen. Díval se na mě…a smál se. Rozdíl byl v tom, že se nesmál mě, ale na mě. Bylo to zvláštní a já se cítil…?šťastný? Tak, jako se cítím jenom ve snech už asi posledních deset let.

Musím zjistit kdo to je…i když netuším jak…absolutně nevím.

***

Nikdo neví kdo to je…v kostele nepracuje. A údaje o pozůstalých pracovníci kostela nemohou sdělit.

***

Ani nevím, jak se jmenuje. Ale poznal bych ho..kdybych ho viděl…

***

Zase se mi zdál ten sen…je zvláštní zažívat pořád dokola ten samý okamžik…

***

Nevím co mám dělat…zřejmě to byl jenom "rodinný přítel" jak říkává matinka. Uvidím ho leda tak na dalším pohřbu…s těmito myšlenkami dopíjím další lahev. Bohužel není to lahev mrkvové šťávy, pokud rozumíte.
Jsem zoufalý, jako už tolikrát. Mohl bych to alespoň zkusit, jenom…nevím jak.

***

Za oknem kvílí studený vítr, ale já ho neslyším, protože už nejsem schopný slyšet absolutně nic. Ruka mi klesá k tělu a já si pořád víc a víc uvědomuji, že to musím udělat.

Třesou se mi ruce, ve kterých tak pracně svíjím lahev, ze které si každou chvíli loknu. Kdybych mohl, vzlykám nahlas, ale nechci narušit tu atmosféru téhle noci. Vzduch je divně těžký, jako by se mnou v místnosti byly kusy rozkládajících se těl a já musel celou dobu dýchat všechny ty výpary.

Sebral jsem zbytek své odvahy a vstal…

V ruce jsem potěžkal nůž, který mám ustavičně pod polštářem. Neptejte se proč. Je to preventivní…


Snažím se jít co nejtišeji sice,
však tu zapraská parketa, tu okenice
Plížím se jako duch chodbou prázdnou,
zdravý rozum a rozvážnost na nule váznou
Potí se mi dlaně nos,
mrznou mi však nohy, proč chodím bos?
Stojím před dveřmi bratrova pokoje, už za kliku beru,
pomalu se vkradu dovnitř, teď už mám strach, věru...
Nevydám ze sebe ani hlásku,
jen nutně potřebuji něčí lásku
Zavřu oči prve,
Ruka s nožem klesne k bratrovu tělu jen,
Celá stěna už je zacákaná od krve
Michael naposledy vydá bolestný sen
Šinu si to z pokoje pomalým krokem,
Ruce mám pokryty krvavým mokem
Zrůda: to si teď o mně myslí asi mnoho z vás
Ale já jen následuji svůj vnitřní hlas
Ten mi zřetelně našeptává, nepřestávám ho vnímat,
Vím, že toho chlapce neuvidím, dokud někdo nebude v rakvi dřímat…

…protože jediná možnost je, vidět ho na pohřbu…..
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama