Pokus o one-shot, který se bohužel do jednoho příběhu nevešel...:) ...je to pokus o takovou tu "naši druhou polohu". Lehce jsem se inspirovala Černými hostorkami, takže ti co zanjí nejspíš budou tušit...;) Doufám, že se vám u čtení nebudou klížit oči a bude se vám to alespoň trochu líbit. Je to více méně experiment...
"V pořádku?" zeptám se matky, když usedáme do jedné z kostelních lavic. Odpovědí mi je pouze to, že měkce položí svou ruku na tu mou, která spočívá na polstrovaném sedátku a taky její další tiché vzlyknutí. Konejšivě ji vezmu kolem ramen, jen co se postaví a houpavým, ale přesto velmi ladným krokem dojde až k otevřené rakvi. Rychle se pokřižuje a začne odříkávat jednu z modliteb. "Tak tady jste!" zahulákal bratr je, co dorazil a prudce mě poplácal po zádech.
"Michaeli, trošku úcty," napomene jej matinka a zakroutí hlavou, zřejmě zcela zaskočena tím, že se bratříček zase chová jako, no ostatně jako vždy.
Mikey okamžitě otočí oči k nebi a zřejmě lituje, že tady taky musí být a bude pomáhat podepírat máti na zpáteční cestě k autu. Chvíli se ještě díváme na zesnulou. "Hele, ty tu ženskou znáš?" šťouchne do mě bratr, načež se uchechtne. Je přece úplně normální, že jsme na pohřbu někoho zcela cizího. "Michaeli! Byla to blízká rodinná přítelkyně," měl by se trochu ztišit, pokud nechce, aby ho plísnila za každé nepatřičné slovo, které vypustí z úst. I když by si to, upřímně, zasloužil.
"Jo přítelkyně…a že se se mnou nikdy nepřátelila," zašklebí se perverzně a nyní obdrží nechápavý pohled i ode mě. "Bože brácha, ty seš fakt konzerva," povzdechne si a zakroutí hlavou. "Jistě, je normální dělat si srandu z mrtvol," syknu tiše, načež nás matka oba zpraží výhružným pohledem. "Alespoň že ty mrtvoly už jsou studený," rýpne si netaktně a strčí do mě. Vážně povedená poznámka, bratře. Kdybychom nebyli v kostele, tak ti dokonce i zatleskám a připiju na zdraví. Tady je sice taky víno, ale za to, že upíjím krev Ježíšovu, bych asi chválen nebyl.
To už jsme ovšem vyzváni k tomu, abychom se posadili, takže tak urychleně učiníme a sledujeme faráře, který vyprovází zesnulého na jeho poslední cestě.
"Gerarde...?!" zalapá někdo po mém boku po dechu a jakmile se podívám po své pravici, je mi jasné, že matce není moc dobře. Rychle ji s bratrem vytáhneme ven, na mrazivý lednový vzduch.
"Dobrý, položím vám asi poněkud hloupý dotaz, ale nevíte náhodou...kdo tady…no, víte…koho je tohle pohřeb?" optá se mě jeden z kolemjdoucích a odkašle si. Irituje mě, že je takový drobný. Malý a poměrně hubený, přes kapuci téměř nejsou vidět vlasy. Má podivně uhrančivé oči. "Ehm...ne. Netuším," vysoukám ze sebe a matka si zrovna zapaluje druhou cigaretu. "Nevadí, díky" usměje se sympaticky a já se nezmůžu na nic než na ubohé pokývání hlavou. Dívám se za ním do té doby, než zmizí v útrobách kostela.
"Tak ty rád trpaslíky?" Mikey se zatlemí a zkříží ruce na hrudníku. "Já osobně bych bral spíš Sněhurku" doplní svou rádoby vtipnou poznámku a pak už raději mlčí. U něj to je dost nezvyklé, protože mluví téměř pořád. Na rozdíl ode mě. Každá rodina má černou ovci. Jenom nechápu, proč to musím být zrovna já. To jsem si jako vytáhnul kartičku "Ten, který bude po celý svůj život zatracován a jehož hodnoty budou přehlíženy". Až na to, že mé hodnoty jsem doposud nenalezl ani já sám. Ale vždyť je to normální, cítit se nedoceněný, ne? Je to další z protivných lidských vlastností, které ubíjí charakter.
Už tedy mě to nevzrušuje. Smířil jsem se s tím. Stejně tak, jako jsem se smířil s tím, že hlavní roli v mém životě nebudou hrát dívky, slečny, ani ženy. Taky že nikdy nebudu mít děti. Když se nad tím zamýšlím takhle, připadám si zvrhlý. Občas si připadám tak strašně odporný. Ve společnosti jsem jako šváb zatoulaný v kutlochu deratizátorů.
Matka trvá na tom, abychom se vrátili zpátky dovnitř. Ta myšlenka se mi moc nezamlouvá, ale vypadá neoblomně. Sleduju ho…celou dobu co nás obklopují stařenky plačící do svých urousaných kapesníčků. Stojí naprosto klidně, jen z očí mu tečou slzy, které se nesnaží zakrýt. Neutírá si je jen co mu vytrysknou z očí. Připadá mi to zvláštní. Ani se nesnaží to utajit…možná už taky vzdal to, čemu se říká "sociální vizitka". Anebo jsem já ten nenormální a veřejně projevovat emoce je přece naprosto přirozené. Učarovala mě jeho bezprostřednost a to jak se díval…
"Je ti něco Gerarde?" zeptá se Michael a nakrčí obočí. "Ne," odseknu rychle a jen co pověsím svůj ohromně těžký kabát na věšák, pádím do svého pokoje. Nějak to na mě všechno dolehlo. Bylo tam moc beznaděje, moc smutku, moc lidí. Občas mívám divné nutkání se tady zamknout a už nikdy nevylézt. Přinejmenším ne živý.
Dosednu na zem a hlavou se opřu o posel za sebou. Mám lepší pocit, nepřipadám si tak nemotorný. Nesnáším svoji postel. Je pořád studená. Pořád prázdná.
Vezmu jednu z flašek, které jsem si schoval tak, abych je měl v nouzových situacích po ruce. Je mi strašně když piju, ale když nepiju, je to ještě horší. Nouzové se pro mě časem staly i situace zcela běžné. Za nějakou tu dobu jsem si zvyknul. Sice po chlastu většinou strašně fňukám, což za střízliva nedělám. Kvůli cti. Musí být vtipné slyšet alkoholika mluvícího o cti. Znám dost lidí, kteří milujou paradoxy a dokázali by mi to, že já už žádnou nemám. Dlouho.
Stačí pár loků mého oblíbeného ethanolového nápoje a všechno cítím tak nějak zastřeně. Jako by mě a mé svědomí oddělovala hrubá opona, která je tak těžká, že se nedá odhrnout. Když ještě nejsem úplně na mol, tak mě začínají napadat dost divné věci. Proto to taky vždycky skončí tak, že o sobě nevím.
Myšlenky mě tentokrát zavedly zpátky na ten pohřeb. Začíná mi být tak nějak divně. Při představě toho, že taky jednou dopadnu jako ta madam v rakvi se mě zmocňuje nepředstavitelná panika. Raději si přiložím flašku k ústům a loknu si. Jen jednou, zcela nevinně. Stejně ji mám pořád před očima. Ležela tam a už...už ji nic nečeká. Ještě jednou převrátím flašku dnem nahoru.
Moje pozornost se upne na toho kluka. Byl docela milý. Až na to že nevěděl, na čím je pohřbu. Už mě napadlo, že je to nekrofil a takhle si vyhlíží své budoucí oběti. Prostě se vždycky podívá do rakve, ohodnotí tělo, které spočívá na jejím dně a řekne si "že by šlo". Z téhle představy je mi ještě hůř než z alkoholu. Bože, to je blbost. Měl bych přestat pít, protože začínám být paranoidní.
Ne byl, jen...zmatený. Kdyby si chtěl užívat s mrtvola, tak by přece nebrečel. Netuším, co tam mohl dělat. Třeba taky někomu dělal berle, jako já své máti. Jak velká je asi šance že ho zase uvidím? Choval se ke mně normálně...i přes to, jak vypadám. Každému musí být okamžitě jasné, že jsem přinejmenším divný. Pleť barvy plnotučného tvarohu, z jistého úhlu znatelně propadlé lícní kosti- a to i přes můj typicky kulatý obličej. Oči, které signalizují, že jsem toho moc nenaspal, protože se pyšní výrazně tmavými kruhy. A jako bonus celý v černém. Pokud máte nezvladatelné děti, tak stačí, abych se na ně usmál a po zbytek života budou naplněni nekonečnou úzkostí z toho zjevu, který jim ukážete. Vidíte, už zase fňukám. Dělám to pořád. Nesnáším se za to…A tohle není zdaleka jediný důvod. Ale ten kluk byl na rozdíl ode mě normální. Možná dokonce...?pěkný? A dokonce se mnou mluvil. Chápete?! On mluvil s někým, jako jsem já. Musím zjistit kdo...kdo to byl.
Snažím se jít co nejtišeji sice,
však tu zapraská parketa, tu okenice
Plížím se jako duch chodbou prázdnou,
zdravý rozum a rozvážnost na nule váznou
Potí se mi dlaně nos,
mrznou mi však nohy, proč chodím bos?
Stojím před dveřmi bratrova pokoje, už za kliku beru,
pomalu se vkradu dovnitř, teď už mám strach, věru...
Nevydám ze sebe ani hlásku,
jen nutně potřebuji něčí lásku
Věru doufám že je ještě vzhůru,
protože toho mám na srdci fůru
"Mikey?" šeptnu do tmy a okamžitě se mi roztřesou kolena. Pomalu, po špičkách dojdu k jeho posteli. Většinou to bývá tak, že se mladší ze sourozenců dobývá do pokoje toho staršího. V určitém věku se to zase asi obrátí, nebo co.



