close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Leden 2015

Nothing Personal, Just Job 15

27. ledna 2015 v 20:36 | Bee/She |  Nothning Personal, Just Job
Ok, takže další část...zřejmě jedna z posledních ;)
To jen tak mimochodem, kdyby to někomu nebylo fuk :D

Po práci jsem šel domů, páč jsem nechtěl být zbytečně otravován jinými tvory, jako třeba svým šéfem. No, dobře, asi není můj.. .ehm… "domov" úplně ideální místo, ale stejně jsem se potřeboval trochu flákat a udělat si pár osobnějších věcí. Ne, nemyslím nic zas tak osobního, že bych měl u toho ruku v kalhotách. Potřeboval jsem zavolat Amy a zjistit, jestli si mě ještě vůbec pamatuje. No, ale zase co ji mám říct?? Co ji vůbec chci říct?? A má vůbec smysl jí něco říkat? No, tak začneme třeba tím, že jsem nejspíš teplý a mám ´asi přítele´. Ne, neměl bych to tak nazývat, protože pokud dobře počítám, tak jsem ho přestal nenávidět v úterý a dneska je čtvrtek. Ano, to je opravdu strašlivě vážný vztah. Ne, tohle se ani nedá nazývat vztahem, Gerard je spíš jako moje nafukovací panna. Tedy panic. Až na to, že není nafukovací a ani panic. -_- No takže dejme tomu, že mám přítele. Ježíš to je hrozný. Mám kluka. Ale to je blbost, vždyť se mi líbí i holky. A Gerard. Takže holky. Takže jí řeknu, že jsem nejspíš na obojí a mám přítele. Fuj, jsem nechutně hermafroditní prasák, co má poměr s pracovním projektem ještě k tomu na pracovišti. Měli by mě zavřít.


Naťukal jsem číslo do telefonu, skoro nazpaměť se asi čtvrthodiny učil, co, že vlastně jí to řeknu, tak, aby to vyznělo citlivě a aby bylo poté citlivé i to, až jí náhodou někdy potkám. Takže raz dva tři…

Zmáčkl jsem zelené tlačítko.

Oh, první zazvonění.. Fajn, jo, to bude fajn, Amy to pochopí. Druhé zazvonění. Ne, ona je opravdu citlivá, navíc to s ní taky nebyl kdovíjaký románek. Ani nám to vlastně nevydrželo o moc déle než s Gerardem. Ale ne, s Geem to bude jiný. Třetí zazvonění. Protože do teď jsem vlastně nevěděl, co přesně se mi líbí a tak jsem pořád přeskakoval z postele na postel a nic z toho nebylo. Asi padesáté-šesté zazvonění. Sakra, Amino, vaříš párky, že to nemůžeš zvednout?!

"Haló?!" oh. Určitě mám špatné číslo, to jsem se musel splést, protože pokud nepřemutovala do hlasu dvěstěkilového kulturisty, tak na té druhé straně zaručeně nefuní ona. "No tak haló!" zařve do sluchátka ta věc. No, jo. Mám to už odmala, vždycky, když slyším kulturistu, úplně mi to vezme dech. "No, tak sakra!" nesnažilo se to uklidnit. Konečně jsem se vzpamatoval a zmohl se na: "Eh, dobrý den, nechcete si koupit hrnce za poloviční cenu??" pronesu totálně mile, protože, když někomu zavoláte a totálně mile mu řeknete tuhle větu, nějak se projeví pud okamžitého položení hovoru.


No, tak to je opravdu skvělé, že je mi Amy tak moc věrná. Ještě jsme se ani nerozešli a jí už zvedá telefon nějaký chlap. Pff… No dobře, asi taky nejsem ideál ní boyfriend, ale já za to prostě nemůžu, páč mě k tomu donutil šéf. Který by mě mimochodem donutil k ještě horším věcem, kdybych ho dneska ráno nezastavil. Vážně si myslí, že jsem takový snob, abych nechal zveřejnit málem pornografické fotky jenom proto, abych mohl vymetat obchoďáky a chvástat se tím, co všechno nového jsem si koupil?! Opravdu, skvělý den. Šéf si myslí, že jsem stejně chamtivý snob jako on a telefon mého děvčete, ano ještě pořád jsem se nerozešli, zvedne nějaký chlápek. Ne, že by mi na tom záleželo, teď už je mi to šumák, ale kdybych neměl Gerarda, tak by mě to vážně vzalo.

"Čau puso, nechceš se dneska stavit??" přijde mi esemeska, která bude už jenom podle jména strašlivě zvrhlá. Kdopak mi asi tak píše? "Moc rád, ale moje ruce si vzaly dovolenou, takže si budeš muset pomoct sám…" jo, hrozně rád bych Geeho viděl, ale vážně, nejde to každý den, páč mě z něho bolí prdel ještě od včerejška.. -_- Jé, on mi poslal smutníka. A k tomu fotku. Smutnou fotku.Uhmm asi bych měl zvážit, co vlastně chci. Ne. Budu nedostupný jako…teď mě nic nenapadá. Prostě nebudu dostupný, takže se teď nebudu fotit a taky nebudu posílat svoji fotku, kde jsem moc smutný a hrozně alone. Ahh… já chci za Gerardem. Ne, Franku!! Není to zdravé. Uspokojím se jinak. Myslím, že měl Bob nějaký starý časopis, kde byl s Geem rozhovor. A k tomu byly moc pěkné fotky.

Zamířil jsem na záchod, jelikož tam má Bob všechna svá papírová bohatství. A začal jsem se tím množstvím barevných časopisů prohrabovat. Asi to byl nějaký pud, že jsem ten s Gerardem okamžitě našel. Ohm…takže rozhovor s Geem začíná na straně šedesát -devět. Šedesátdevítka. Ohm, on je tak fotogenický. "Bože!" vydechnul jsem, zavřel oči a začal mu rty přejíždět přes ty jeho papírové rty. Bohužel jsem si neuvědomil, že je ta fotka dost malá, takže za chvíli jsem mu olizoval už čelo a pak odstavec s nadpisem: "A co váš partnerský život, Gerarde??" Radši jsem toho nechal, než mě tady někdo načapá, sedět na hajzlu a se vzdycháním olizovat fotku. Uhm…myslím, že za ním stejně pojedu. Jo. Překvapím ho. Pro jednou snad nebude vadit, když poruším pár předsevzetí.


Nacpal jsem si do bundy chlupaté ponožky a vyrazil k Geemu. Sakra, proč bydlí tak daleko?! To je vážně trest, tahle cesta. Zrychlil jsem. Ok, běžel jsem jako běžec maratonu. A to nikdy neběhám. Au…ježíš jsem si skoro zlomil nohu. Eh, jestli si kvůli němu něco udělám, tak mu dneska taky něco udělám…ale udělám mu to tak, že to nebude ani trošičku příjemné.


Vyběhl jsem ty schody, neb z výtahu zrovna vystupovala nějaká babča s moc pěknou parukou a ta než by odešla, to bys zas bylo na dlouho. Zazvonil jsem a přišel Gee. Jop. No, teda jako v tom časáku to bylo pěknější. Tady byl jenom v trenkách. Ne, že by mi to vadilo. Měl účes na styl rychlé jízdy v autě, žral hamburger… "Frankie.." a z držky mu taky slušně táhlo. -_- Ale stejně byl pořád hrozně roztomilý.

Možná přece jenom nebyl zas tak dobrý nápad přijít neohlášen, protože zřejmě počítal s tím, že už dneska nebude nikoho líbat, tak si tam dal dvojitou porci česneku. Ale dneska ještě někoho líbat budeš, to si teda piš!

"Co tady děláš?" otevřel pusu tak, že malém kus rozžvýkané hmoty...ehm opustil jeho dutinu ústní.
"Jsem plynař, ne asi?" obrátím ironicky oči vsloup a zaculím se. I přes nevábnou hmotu, kterou žmoulá v ústech ho lehce políbím /na tvář, podotýkám, abyste si nemysleli, že mám zájem na tom, požívat již rozmělněnou potravu./
Rychle jsem se sám pozval dál a zavřel za sebou dveře.

"Sezuj se! Dneska jsem vytíral" zaúpí jen co vidí, že si to šinu dál v teniskách, ve kterých jsem prošel...něčím...uhm...zajisté je to…pouze bláto. Každopádně je divné slyšet Gerarda a slovo 'vytřít' v asociaci s podlahou. Na druhou stranu ho nechci podceňovat. Alespoň v něčem musí být dobrý, no ne?

"Jo, fajn. Raději si nebudu sedat ani na sedačku, protože tu si zajisté velmi pečlivě omýval," konstatoval jsem, když jsem pohledem přelítnul celou místnost a hledal něco, co Gerard uklízel a já bych to mohl zašpinit.

"No, to jo, ale peřiny jsem nepřevlíkal" zašklebí se perverzně a já bych se po téhle balící větě možná nechal i políbit. Ale nenechal jsem se. Pane bože, proč před mým příchodem nemohl jíst třeba gumové medvídky? Ty mám rád.
"Gerarde…něco míň česnekovýho by tam nebylo?" kousek poodstoupím a zamrkám, protože jsem dneska nepřišel proto, abych s ním požíral něco, po čem nebudu na nikoho moct ani promluvit, natož pak ještě něco jiného.

"Tak si dej taky, potom ti to nebude tak vadit" jistě, názor pravého gentlemana. Zahihňá se a potom mě stejně políbí.
"Neboj…vlastním taky něco jako zubní pastu" rozcuchá mi vlasy a myslím, že by mě nejraději oslinta-teda jako políbil, ale je mu jasné, že bych to nedovolil.

Takže jsem poslušně seděl na židličce a sledoval jak se živí. Odmítnul jsem si vzít hlavně kvůli toho, že s sebou zubní pastu nenosím po kapsách a taky jsem se obával, že to vařil on. Musím zjistit, co to s ním udělá a ráno si třeba dám taky. Chris bude mým dračím dechem jistě nadšen. Vlastně všichni kolegové, se kterými budu ten den mluvit.

"Hele a co ty teď jako vlastně vůbec děláš?" optal se po chvíli, kdy se prostorem rozléhalo jenom jeho mlaskání. Divím se, že prase není rodu mužského. Poměrně by to sedělo. Občas se za příslušnost k němu poměrně stydím /teda za příslušnost k tomu pohlaví, ne ke Gerardovi/.

"Pořád to samé. Od včerejška jsem svou profesi změnit nestihnul. Ale vždycky jsem chtěl být plastický chirurg. No, však víš jaké operace bych prováděl nejčastěji" mrknu na něj a je mi jasné že ví. On, jakožto velký podporovatel vztahů na jednu noc s…prakticky kýmkoliv mi dozajista rozumí víc než kdokoli jiný.

Jak tak sedím na Gerardově pračce a dívám se, jak si čistí zuby, tak přemýšlím nad tím, že jsme se hledali fakt dost dlouho. Říká se, že vztahu neprospívá, když si jsou partneři moc podobní. Vyčet jsem to z jednoho ženského časopisu. Byl to článek hned vedle toho s nadpisem "Jak se líčit na večer, aneb největší modní prohřešky mladých slečen". Jen tak mimochodem podotýkám, že tento článek jsem si odpustil a doteď nevím, jestli použít kouřové líčení, či vsadit na pastelové odstíny.

"Teď to jde tak nějak z kopce. Víš, že jsi parádní rozvraceč vztahů?" rozpovídal jsem se, když měl plnou pusu pěny, tudíž mohl odpovídat jenom kroucením a přikyvováním hlavy. Podíval se na mě, vykuli oči a nedůvěřivě na sebe ukázal. Hned na to razantně zakroutil hlavou.

"Víš…já měl slečnu…" chtěl jsem mu povyprávět svůj příběh, načež se rozchechtal. Vtipné, blbečku jedna závistivá. Za chvíli se uklidnil a kývnutím naznačil, že bych mohl laskavě pokračovat.

"No, a pro mou bezkonfliktní, zdrženlivou a upřímnou povahu…" další Gerardova salva smíchu. Měl co dělat, aby pasta neskončila na zrcadle. Pečlivě vyleštěném, podotýkám. "…Jsem se rozhodl oznámit jí, že náš vztah je zřejmě u konce" snažil jsem se o silně postkatastrofickou atmosféru, ale Gerard mi to kazil svým ustavičným hihňáním.

"A co ona na to?" zeptal se mezi odplivnutím a zpětného vložení kartáčku do úst.

"Nic, zvedl mi to její nový milenec" oznámil jsem mu s jistou ironií a čekal, že se zase začne smát. Nezačal. Místo toho si vypláchnul pusu a přistoupil ke mně blíž.

"Takže jste si kvit?" nadzvedne obočí a lehce mi přejede prsty přes stehno. Podotýkám, že stále sedím na té pračce. Možná by stálo za zmínku, že pračka zrovna ždímá.

"Já už tě takhle někdy viděl" ušklíbnul se, když jsem chtěl z vibrující pračky slézt, ale on mi svým tělem bránil.

"Jasně, hrozně vtipné. Být tebou, tak si dávám bacha, nebo ti tady něco nedopatřením ušpiním, pane čistotný" koutek mi vyšplhá nahoru…a já se snažím jít po vzoru svého koutku, abych si vysloužil alespoň malý polibek.

Nemůžu říct, že bych si musel na nedostatek fyzického kontaktu mezi námi dvěma stěžovat, ale dneska to nebylo tak úplně o té jedné věci, při které jsme se oba vysílili tak, že jsme se ani nebyli schopni otočit na druhý bok.

Byl jsem s ním, protože jsem chtěl a bylo mi s ním tak, že jsem chvílemi myslel, že se někde objeví chlápek, který nám vesele oznámí, že jsme to zahráli dobře a můžeme jít domů.

Bylo to divné. Nebyl jsem s ním kvůli tomu, abych si užil.

I když užil jsem si taky…o to bych se ochudit nenechal.

Gerard, You Make My Heart Burn.. 3

27. ledna 2015 v 14:01 | Bee |  Gerard, you make my heart burn..
No, takže.. tady je další část.. ano, hrozně se omlouvám za tak retardovaně napsanou část, ale když se má psát něco, kde se skoro nic neděje, tak se to píše tak špatně a proto tak dlouho.. Sorry.. Mimochodem, kdybyste se zítra někdo chystali do Prahy na Gerardův růžovoučký koncert, nebo ho prostě jenom tak potkali na dálnici /samozřejmě cestou na ten jeho výstup/ že se mi s ním vyfotíte a dáte mi vědět?????? :D :D

Zavřel jsem se v pokoji, kde jsem na sebe hodil něco civilnějšího. Do tašky jsem si hodil krabičku žvýkaček.. mobil.. peníze, nazul jsem si kecky, sjel výtahem dolů a.. no to je vlastně všechno. Pak už jsem jenom chodil po obchodech s knihami a ptal se, jestli náhodou nemají a oni mi vždycky řekli, že zrovna náhodou nemají. Není to sakra moc velká náhoda, že ve všech obchodech náhodou jednu jedinou pitomou knížečku nemají..?! Když jsem takhle obcházel asi třetí prodejnu, kde nakonec taky náhodou neměli..
"Ohm.. dobrý den.. můžu se zeptat.. jestli.. uh.. no tak ne.."uhne mi ten prodavač pohledem. Nesnáším konverzaci s prodavači. Vždycky se děsně ztrapním. Je to tak, že mluvím hrozně potichu, protože se jich bojím a pak se stane přesně toto. Nenávidím nakupování.. "Musíš víc nahlas.."ozve se mi za zády. No výborně, takže mě budou poučovat už i úplně cizí lidi. Tak se nakvašeně otočím a kdo tam nestojí.. Mikey. Proboha jsem tak rád že tam taky byl, protože nakupovat sám obklopen všemi těmi pohledem uhýbajícími prodavači by bylo peklo.. Vůbec mi nevadí, že jsem ho viděl jednou.. nebo vlastně dvakrát, ale jsem rád, že tady je někdo koho znám."uhm.. taky nakupuješ?? Knihy??" ne, jsem tady sbírat jablka.. Mikey se začte do jedné z velice obsáhlých bichlí. "No jo.." pokrčím rameny.On od knihy zvedne oči a podívá se na mě jakoby říkal, že to má čtení na jeden večer. Potom jsme mi šli teda sehnat ještě pár takovýchhle zbytečných heblátek, které novotou budou voňet, až do konce roku.. Mezitím mě vyspovídával na škálu různě divných otázek. Vážně si myslím, že by mu mohlo být docela jedno odkud se z Gerardem známe. Asi se nemají moc rádi. Jakože bratrská láska nebývá nikdy kdovíjak nádherná, ale to, že Gerard zavíral Mikeyho na střechu a nebo mu v pokoji nasimuloval zvonek tak, ať vypadá Mik jako dementní dítě, tomu opravdu nevěřím. Určitě kecal, a nebo mi neřekl celou pravdu a Gerard měl dost dobrý důvod to udělat. Nebo je to taky Mikeyho vina.. Jo, to bude ono, protože Gee by nikdy nikomu nic špatného neudělal.
Mikey:
Po incidentu s mysli zrním jsem se odebral ke sluchátkům.. Hudba mě vždycky uklidní. Lepší poslouchat hudbu, než poslouchat Gerardovy kecy o násilí, mezitím co by mu z nosu trčela zakrvácená vatička.. Jo, dokázal bych ho praštit a mám chuť to dělat pořád častěji.
Nevím, jestli to, že jsem usnul, bylo zapříčiněno tím, že jsem se do půl třetí do rána těšil, do školy. /Ovšem moje iluze mi hned po probuzení bratr sebral./ Samozřejmě, tohle probuzení, nebylo jiné..
"Ty mě nenecháš na pokoji, že?!" zařvu na sklánějícího se Gerarda, jenom co otevřu oči. To si snad dělá srandu. Ve škole mě totálně shodí, sežere mi zrní, přivede si Franka a ještě mě bude budit?! "Spi Mišánku.." třískne mi prudce hlavou zpátky o křeslo. No, to vážně nemyslíš vážně?! Takže mi ještě rozbiješ hlavu, jo..?! "Můžeš mi říct, co zase sakra blbneš?!" zařvu na něho už opravdu nevrle. "Nechtěl jsem tě budit, ale za tebou mám skicáky.." vytrhne mi sluchátka z uší. Idiot.."Jasně, a proto se na mě sápeš jako sudička.." odstrčím ho a jdu si po svých. Nemusel jsem dlouho přemýšlet nad tím, co budu dělat. Měl jsem si sehnat nějaké knížky. "Jo, Mikey.. taky tě nesnáším.." zavolá na mě ještě, ale rozhodl jsem se ho po zbytek našich životů ignorovat. Takže jsem na sebe hodil bundu a vypadl jsem.Ne, ještě jsem musel seběhnout ty schody..

Gerard:
Rozzuřeného Mikeyho jsem našel jak spí. Nic proti tomu, když si dá odpoledne oraz,malé děti musí spát, ale mohl si vybrat milionkrát lepší místo než křeslo. Opravdu by mě zajímalo, na co má tu velkou věc umístěnou na krku..
"Ty mě nenecháš na pokoji, že?!" zařve na mě, že poskočím. Dneska je vážně mrzout. Přestože jsem velice tolerantní a nezačnu na něho taky řvát, bych byl radši, kdyby na mě vůbec nemluvil. Bohužel, lehnul si kam neměl a já jsem si skicáky nějak podat musel. Taky jsem se svou uměleckou tvorbou mohl vyřádit na fousech, které bych mu nakreslil, pokud by se nevzbudil.
Vzal jsem si tužky a kreslil jsem. Ten Frank mě dneska vážně naštval. Tak dlouho se nevidíme a on musel zdrhnout.. A beztak se dlouho zase neuvidíme. Vím o něm všechno kromě bydliště, školy a těch podstatných informací. Vážně, vím, že nemá rád veřejné záchody, bojí se prodavačů, má tetičku Yettu, asi osm tisíc psů, hraje na kytaru, nemá sourozence,nejí maso, vím, že hrál ve školce ovci.. Stejně by mě zajímalo, kam tak spěchal, že si na mě nemohl udělat čas. Beztak šel za nějakou holkou. Znám přesně jeho typy.. Jsou to takové ty, co stojí za prd. Jsou ploché jak stěna a mají akorát držku plnou přeslazených keců. Kdybych měl já na výběr z Franka a cukrování s nějakou buchtou, samozřejmě bych si vybral Franka. Buchtu možná tak na chuť.. To je fakt milé, že mu za to nestojím.. Doufám, že šel aspoň fetovat a není teď šťastný jako blecha v posteli s tou jeho "nakloněnou rovinou.."
Když jsem dodělal své "super dílo", zjistil jsem, že mám hlad a tak jsem šel na noční lup do ledničky. Říkám noční, páč bylo někdy okolo jedenácti.Samozřejmě tam nic dobrého kromě plesnivého salámu nebylo, takže jsem se rozhodl nadlábnout se zubní pastou a jít taky na kutě. Mikey už spinkal, páč je moc hodný chlapeček, takže jsem mu sebral pár polštářů, sluchátka a taky jsem usnul.
***
"Ne!! Franku máš krásné vlasy.." škubnu sebou ze spaní, přestože mi budík zvonil už před půl hodinou. Panebože, to byl ten nejhorší sen v historii snů.. Frank si chtěl obarvit vlasy na modro. Kdyby aspoň barvou na vlasy.. ona to byla olejovka.. Takže kdybych ho nezastavil, tak by měl modrou akorát tak plešku.. /mimochodem, tohle se mi zdálo../
Šel jsem si udělat kafe na uklidnění..
"Klíče mi laskavě dones, sraz u bufetu, ty hnusný zloději sluchátek.." zamračený Smajlík.-_- Ajaj, to se Mikey asi strašlivě zlobil.
Když jsem dojel do školy, šel jsem do bufetu. Ne kvůli Mikeymu. Měl jsem hlad. Postavil jsem se do řady a čekal.. Přede mnou stál nějaký ňouma objednávajíc si hranolky..
"No, nazdar.." přicupitá ke mně Mikey "Eh.. no a prosím bez ničeho.." houkne na baculatou bufetářku ten přede mnou.. "No tak ty klíče.." hustí do mě Mikey.. "Jak, bez ničeho?!" poleje tomu prckovi kečupem všechny hranolky.. "Jo, čekej.." prohledám si kapsy. "No.. jakože bez kečupu.." řekne si sám sobě klučina přede mnou a prudce se otočí.. "Co děláš?!" zařvu na něho, když mi celou svou svačinu připlácne na triko. "Ohm.. já se hrozně omlouvám, promiň, promiň, promiň.." sesbírává mi z trika hranolky.
"Franku??" vypadne ze mě. Ježíš, ten kluk vážně vypadá jako Frank. Jsem už vážně nebezpečný, vidím Franka úplně všude a dokonce se mi o něm i zdá. Perfektní.. Měl bych se z té svojí paranoidity / -_-/ léčit.. Ale pak mi koutky přes úsměv vyjedou do úšklebku.Protože to vážně je Frank. "Gee, panebože, já se hrozně omlouvám, promiň já jsem vážně nechtěl.." vezme kapesníček a začne mi stírat kečup z trika. "Ne, to je dobrý.." začnu se smát. Dobrý?? Vždyť teď vypadám, jako by mě někdo na něco napíchl.. Kdyby to aspoň bylo naopak, že bych já někoho na něco napíchl, ale takhle mi to vážně nevyhovuje..
"A vůbec co tu děláš??" vezmu si jeho hranolku a otřu si ji o triko.. i když to pořád nechápu, že teď v mojí škole dřepím u bufetu s Frankem, který mi náruživě hladí hrudník. Samozřejmě, čistě z důvodů estetických "Nebudeš mi to věřit, ale chodím tady do školy .. a přestaň mi žrát moje jídlo.." zasměje se.
"Ber to jako odškodné za to nové a čisté tričko.." zdůrazním ty dvě dost podstatné přídavné jména. Přestože mám opravdu radost, že Franka zase vidím, mám triko celé od kečupu."Chceš je??" nabídne mi celou mističku hranolek. "ale jdi, zas tak drahé to triko nebylo.." mávnu rukou.. svršek si sundám, čímž zapříčiním pozornost zdejších děvčat.. a chlapců.
"Uhů.." zavyje Frankie jako nadržená velryba a úžasně šibalsky se usměje. "Ne…ne.. já ne-nejím kečup." Sjede mi znova pohledem na mou obnaženou část těla. Samozřejmě jsem tak taktní, že nemám žádnou poznámku k jeho pohledům a dělám, že ho nevidím.. No dobře, taky nepopírám, že to dělám kvůli němu, je docela příjemné, když na mě takhle někdo kouká.
Když nám konečně skončily všechny přednášky, které jsem teda ve třídě odseděl v Mikeyho mikině, jelikož se jedna z profesorek nemohla soustředit, šel jsem si Franka pěkně odchytnout ke dveřím.. ne, že mi zase zdrhne. Navíc ho musím poučit, jak má zacházet s olejovými barvami..
Frank:

Jsem vážně dřevo. Lepší sraz s Gerardem jsem si přát nemohl. Totiž jsme se srazili. Nebo spíš.. já jsem ho srazil. Chudák.. Vážně opravdu úžasné. Po škole jsem šel teda k němu, abych nějak odčinil svůj včerejší útěk. Přišli jsme tam a chvilku jsme si povídali.. O holkách.. Na které měl Gerard úplně negativní názor, nechápu, co mu je. Přitom na mě působí tak strašně promiskuitně.. Asi blbý období. Pak jsem si půjčil jeho nádherně dobitou kytaru a zkoušeli jsme hrát nějaké písničky.. Zpívá vážně dost dobře, tak jsem si říkal, že mu to pochválím.. "Gee, ty zpíváš vážně úplně úžasně.. Hmm oproti tobě vržu jak staré dveře.." snažil jsem se vypadat mile.. "No nepovídej, to bych tě teda chtěl slyšet někdy vrzat.." přidá ten perverzák důraz na poslední slovo. Haha.. Kdyby ta jeho poznámka byla aspoň vtipná...

The Blood On The Sheet In Your Bed - part 2-

21. ledna 2015 v 15:44 | She |  The Blood On The Sheet In Your Bed
...

"Mikey?!" zavyju tiše do tmy a položím mu ruku na rameno.
"Gerarde!" téměř mé jméno vyjekne a urychleně se posadí. Dívá se na mě vyděšeně a káravě zároveň. Vodka není cítit, ale on to stejně pozná. Ani nemusím nic říkat, můžu se chovat normálně /tedy to, co se považuje za můj normál/, ale příjde na to. Vždycky.

Provinile se na něj podívám. Jo, zase tady stojím, u postele mladšího bratříčka a žadoním, abych mohl své, v lihu naložené orgány společně s tělem ukrýt v jeho posteli. Nedivil bych se, kdyby mě vykázal a ještě mi na čelo napsal: "Kopněte si, dokud je v limbu".

"Mikey…já," zahuhňám a zamrkám jako štěně nějakého velmi milého psíka. Teda takhle si připadám. Určitě vypadám jako, jako by mi něco spadlo do oka.

"Ne, nic neříkej.." řekne to myslím až moc rázně, takže drobet poodstoupím. Nemám z toho dobrý pocit. Navíc jsem teď děsně bezbranej. Kdyby chtěl, tak by mi mohl udělat cokoliv a já bych…nezmohl bych s tím nic. Jenom bych…křičel.
"Pojď sem, prosím tě…" zašeptal a jen co jsem vklouznul k němu pod deku, tak kolem mě obmotal ruce. "Proč si to děláš?" zněl poměrně bezmocně a přestože to byla spíš řečnická otázka, cítil jsem se povinen mu odpovědět.
"Já…tohle je naposledy, vážně. Zítra, hned zítra toho nechám," dušuji se, jako každou předešlou noc. Říkám to, přestože vím, že to tak není. Chci, aby byl v pohodě. Ne jako já.

"Přestaň…je to pořád ta stejná písnička, Gerarde!" zvýšil trochu hlas, ale stále šeptal. Možná se mi to zdálo, protože byl tak blízko.

"Zdají se mi pak…děsně pěkný sny, víš?" podíval jsem se mu do očí a jen doufal, že v té tmě neuvidí, že se ty moje lesknou. Nechtěl jsem, aby to někdo viděl. Sám jsem si to nechtěl připustit. Říká se to, že když se cítíš mizerně, tak to ty sny vyvažují.

"Není to tím, Gerarde. Řeknu ti, čeho tím docílíš…protože je to jenom jedna věc. Budeš mít játra v takovém stavu, že se budou dát tvrdostí srovnat s betonovou zástavbou…" zajisté sire. "A nechceš mi taky říct jak je to děsně nezdravé? A že si tím já blbec ničím život?! Nebo něco podobného, co ještě nevím? Třeba si to dokonce zapíšu," zamumlám a hořce se ušklíbnu. Teda snažím se o to. Je z toho spíš něco jako bolestné semknutí rtů.

"Pokud chceš třeba ještě dodat, že ze mě bude troska, tak se neobtěžuj, bratře. Toho už jsem docílil" zahuhlám a zavřu oči, aby se slzy trochu vstřebaly. Položí mi jednu ruku na rameno a přejede s ní přes celou délku paže. Tohle není sebelítost. Pouze verbalizace mého aktuálního stavu.

"...Tak si...někoho najdi" dobrá rada nad zlato. Já bych moc rád, ale lidi by si o mě ani neopřeli kolo. Nevím, jestli mám špatnou auru, anebo se mě ostatní prostě jenom štítí. Pokud vám připadají přitažlivé vlasy, na kterých se dá z fleku usmažit smažený sýr i s hranolkama, tak buďte vítáni. Možná že to přeháním...ale myslím, že nemusím vysvětlovat, proč nemám v pokoji zrcadlo.

..."Gerarde…Gee?" zatřepal se mnou Michael, ale já už ho stejně nevnímal. Použitá tekutina se i přes mou houževnatost dostala do krve poměrně rychle a pomohla mi, se dostat...pryč.

První co mě napadlo, když jsem procitnul bylo, že jsem mrtvý. Teď už určitě. Bál jsem se otevřít oči. Měl jsem strach z toho, že otevřít nepůjdou. K mé obrovské úlevě otevřít šly a já spatřil strop bratrova pokoje. Už byl dávno pryč. Ve škole, nebo možná na brigádě, kterou mívá, když prožije perný studijní den.

Taky bych měl být pryč a ne se válet v bratrových peřinách. Měl bych vykreslovat své nitro, které posléze zhodnotí zaujatý učitel. Snažím se tím dostat z toho, co prožívám, ale on to nechápe. Umění je pro něj věc talentu, nikoliv kouzla okamžiku, nebo síly emoce. Je to pro něj abstraktní pojem, který neumí charakterizovat, protože nad ním ještě nikdy nepřemýšlel.

Já přemýšlel, často o tom přemýšlím. Co mi to poskytuje. Některým toto útočiště poskytuje…jak říkávají "láska". Je to směšné. Nic takového není.

Možná to jsou slova zahořklého, světem nenáviděného ochlasty…ale jsou to slova pravdivá. Nebo je to tím, že jsem nikdy nic podobného nezakusil. Dalo by mi to možná důvod k tomu, něco se sebou udělat.
Zdálo se mi o tom klukovi. O tom, co jsem ho potkal včera v kostele. Byl to zvláštní sen. Díval se na mě…a smál se. Rozdíl byl v tom, že se nesmál mě, ale na mě. Bylo to zvláštní a já se cítil…?šťastný? Tak, jako se cítím jenom ve snech už asi posledních deset let.

Musím zjistit kdo to je…i když netuším jak…absolutně nevím.

***

Nikdo neví kdo to je…v kostele nepracuje. A údaje o pozůstalých pracovníci kostela nemohou sdělit.

***

Ani nevím, jak se jmenuje. Ale poznal bych ho..kdybych ho viděl…

***

Zase se mi zdál ten sen…je zvláštní zažívat pořád dokola ten samý okamžik…

***

Nevím co mám dělat…zřejmě to byl jenom "rodinný přítel" jak říkává matinka. Uvidím ho leda tak na dalším pohřbu…s těmito myšlenkami dopíjím další lahev. Bohužel není to lahev mrkvové šťávy, pokud rozumíte.
Jsem zoufalý, jako už tolikrát. Mohl bych to alespoň zkusit, jenom…nevím jak.

***

Za oknem kvílí studený vítr, ale já ho neslyším, protože už nejsem schopný slyšet absolutně nic. Ruka mi klesá k tělu a já si pořád víc a víc uvědomuji, že to musím udělat.

Třesou se mi ruce, ve kterých tak pracně svíjím lahev, ze které si každou chvíli loknu. Kdybych mohl, vzlykám nahlas, ale nechci narušit tu atmosféru téhle noci. Vzduch je divně těžký, jako by se mnou v místnosti byly kusy rozkládajících se těl a já musel celou dobu dýchat všechny ty výpary.

Sebral jsem zbytek své odvahy a vstal…

V ruce jsem potěžkal nůž, který mám ustavičně pod polštářem. Neptejte se proč. Je to preventivní…


Snažím se jít co nejtišeji sice,
však tu zapraská parketa, tu okenice
Plížím se jako duch chodbou prázdnou,
zdravý rozum a rozvážnost na nule váznou
Potí se mi dlaně nos,
mrznou mi však nohy, proč chodím bos?
Stojím před dveřmi bratrova pokoje, už za kliku beru,
pomalu se vkradu dovnitř, teď už mám strach, věru...
Nevydám ze sebe ani hlásku,
jen nutně potřebuji něčí lásku
Zavřu oči prve,
Ruka s nožem klesne k bratrovu tělu jen,
Celá stěna už je zacákaná od krve
Michael naposledy vydá bolestný sen
Šinu si to z pokoje pomalým krokem,
Ruce mám pokryty krvavým mokem
Zrůda: to si teď o mně myslí asi mnoho z vás
Ale já jen následuji svůj vnitřní hlas
Ten mi zřetelně našeptává, nepřestávám ho vnímat,
Vím, že toho chlapce neuvidím, dokud někdo nebude v rakvi dřímat…

…protože jediná možnost je, vidět ho na pohřbu…..

The Blood On The Sheet In Your Bed - part 1-

21. ledna 2015 v 15:42 | She |  The Blood On The Sheet In Your Bed
Pokus o one-shot, který se bohužel do jednoho příběhu nevešel...:) ...je to pokus o takovou tu "naši druhou polohu". Lehce jsem se inspirovala Černými hostorkami, takže ti co zanjí nejspíš budou tušit...;) Doufám, že se vám u čtení nebudou klížit oči a bude se vám to alespoň trochu líbit. Je to více méně experiment...


"V pořádku?" zeptám se matky, když usedáme do jedné z kostelních lavic. Odpovědí mi je pouze to, že měkce položí svou ruku na tu mou, která spočívá na polstrovaném sedátku a taky její další tiché vzlyknutí. Konejšivě ji vezmu kolem ramen, jen co se postaví a houpavým, ale přesto velmi ladným krokem dojde až k otevřené rakvi. Rychle se pokřižuje a začne odříkávat jednu z modliteb. "Tak tady jste!" zahulákal bratr je, co dorazil a prudce mě poplácal po zádech.
"Michaeli, trošku úcty," napomene jej matinka a zakroutí hlavou, zřejmě zcela zaskočena tím, že se bratříček zase chová jako, no ostatně jako vždy.

Mikey okamžitě otočí oči k nebi a zřejmě lituje, že tady taky musí být a bude pomáhat podepírat máti na zpáteční cestě k autu. Chvíli se ještě díváme na zesnulou. "Hele, ty tu ženskou znáš?" šťouchne do mě bratr, načež se uchechtne. Je přece úplně normální, že jsme na pohřbu někoho zcela cizího. "Michaeli! Byla to blízká rodinná přítelkyně," měl by se trochu ztišit, pokud nechce, aby ho plísnila za každé nepatřičné slovo, které vypustí z úst. I když by si to, upřímně, zasloužil.

"Jo přítelkyně…a že se se mnou nikdy nepřátelila," zašklebí se perverzně a nyní obdrží nechápavý pohled i ode mě. "Bože brácha, ty seš fakt konzerva," povzdechne si a zakroutí hlavou. "Jistě, je normální dělat si srandu z mrtvol," syknu tiše, načež nás matka oba zpraží výhružným pohledem. "Alespoň že ty mrtvoly už jsou studený," rýpne si netaktně a strčí do mě. Vážně povedená poznámka, bratře. Kdybychom nebyli v kostele, tak ti dokonce i zatleskám a připiju na zdraví. Tady je sice taky víno, ale za to, že upíjím krev Ježíšovu, bych asi chválen nebyl.
To už jsme ovšem vyzváni k tomu, abychom se posadili, takže tak urychleně učiníme a sledujeme faráře, který vyprovází zesnulého na jeho poslední cestě.

"Gerarde...?!" zalapá někdo po mém boku po dechu a jakmile se podívám po své pravici, je mi jasné, že matce není moc dobře. Rychle ji s bratrem vytáhneme ven, na mrazivý lednový vzduch.
"Dobrý, položím vám asi poněkud hloupý dotaz, ale nevíte náhodou...kdo tady…no, víte…koho je tohle pohřeb?" optá se mě jeden z kolemjdoucích a odkašle si. Irituje mě, že je takový drobný. Malý a poměrně hubený, přes kapuci téměř nejsou vidět vlasy. Má podivně uhrančivé oči. "Ehm...ne. Netuším," vysoukám ze sebe a matka si zrovna zapaluje druhou cigaretu. "Nevadí, díky" usměje se sympaticky a já se nezmůžu na nic než na ubohé pokývání hlavou. Dívám se za ním do té doby, než zmizí v útrobách kostela.

"Tak ty rád trpaslíky?" Mikey se zatlemí a zkříží ruce na hrudníku. "Já osobně bych bral spíš Sněhurku" doplní svou rádoby vtipnou poznámku a pak už raději mlčí. U něj to je dost nezvyklé, protože mluví téměř pořád. Na rozdíl ode mě. Každá rodina má černou ovci. Jenom nechápu, proč to musím být zrovna já. To jsem si jako vytáhnul kartičku "Ten, který bude po celý svůj život zatracován a jehož hodnoty budou přehlíženy". Až na to, že mé hodnoty jsem doposud nenalezl ani já sám. Ale vždyť je to normální, cítit se nedoceněný, ne? Je to další z protivných lidských vlastností, které ubíjí charakter.

Už tedy mě to nevzrušuje. Smířil jsem se s tím. Stejně tak, jako jsem se smířil s tím, že hlavní roli v mém životě nebudou hrát dívky, slečny, ani ženy. Taky že nikdy nebudu mít děti. Když se nad tím zamýšlím takhle, připadám si zvrhlý. Občas si připadám tak strašně odporný. Ve společnosti jsem jako šváb zatoulaný v kutlochu deratizátorů.

Matka trvá na tom, abychom se vrátili zpátky dovnitř. Ta myšlenka se mi moc nezamlouvá, ale vypadá neoblomně. Sleduju ho…celou dobu co nás obklopují stařenky plačící do svých urousaných kapesníčků. Stojí naprosto klidně, jen z očí mu tečou slzy, které se nesnaží zakrýt. Neutírá si je jen co mu vytrysknou z očí. Připadá mi to zvláštní. Ani se nesnaží to utajit…možná už taky vzdal to, čemu se říká "sociální vizitka". Anebo jsem já ten nenormální a veřejně projevovat emoce je přece naprosto přirozené. Učarovala mě jeho bezprostřednost a to jak se díval…

"Je ti něco Gerarde?" zeptá se Michael a nakrčí obočí. "Ne," odseknu rychle a jen co pověsím svůj ohromně těžký kabát na věšák, pádím do svého pokoje. Nějak to na mě všechno dolehlo. Bylo tam moc beznaděje, moc smutku, moc lidí. Občas mívám divné nutkání se tady zamknout a už nikdy nevylézt. Přinejmenším ne živý.

Dosednu na zem a hlavou se opřu o posel za sebou. Mám lepší pocit, nepřipadám si tak nemotorný. Nesnáším svoji postel. Je pořád studená. Pořád prázdná.

Vezmu jednu z flašek, které jsem si schoval tak, abych je měl v nouzových situacích po ruce. Je mi strašně když piju, ale když nepiju, je to ještě horší. Nouzové se pro mě časem staly i situace zcela běžné. Za nějakou tu dobu jsem si zvyknul. Sice po chlastu většinou strašně fňukám, což za střízliva nedělám. Kvůli cti. Musí být vtipné slyšet alkoholika mluvícího o cti. Znám dost lidí, kteří milujou paradoxy a dokázali by mi to, že já už žádnou nemám. Dlouho.

Stačí pár loků mého oblíbeného ethanolového nápoje a všechno cítím tak nějak zastřeně. Jako by mě a mé svědomí oddělovala hrubá opona, která je tak těžká, že se nedá odhrnout. Když ještě nejsem úplně na mol, tak mě začínají napadat dost divné věci. Proto to taky vždycky skončí tak, že o sobě nevím.

Myšlenky mě tentokrát zavedly zpátky na ten pohřeb. Začíná mi být tak nějak divně. Při představě toho, že taky jednou dopadnu jako ta madam v rakvi se mě zmocňuje nepředstavitelná panika. Raději si přiložím flašku k ústům a loknu si. Jen jednou, zcela nevinně. Stejně ji mám pořád před očima. Ležela tam a už...už ji nic nečeká. Ještě jednou převrátím flašku dnem nahoru.

Moje pozornost se upne na toho kluka. Byl docela milý. Až na to že nevěděl, na čím je pohřbu. Už mě napadlo, že je to nekrofil a takhle si vyhlíží své budoucí oběti. Prostě se vždycky podívá do rakve, ohodnotí tělo, které spočívá na jejím dně a řekne si "že by šlo". Z téhle představy je mi ještě hůř než z alkoholu. Bože, to je blbost. Měl bych přestat pít, protože začínám být paranoidní.

Ne byl, jen...zmatený. Kdyby si chtěl užívat s mrtvola, tak by přece nebrečel. Netuším, co tam mohl dělat. Třeba taky někomu dělal berle, jako já své máti. Jak velká je asi šance že ho zase uvidím? Choval se ke mně normálně...i přes to, jak vypadám. Každému musí být okamžitě jasné, že jsem přinejmenším divný. Pleť barvy plnotučného tvarohu, z jistého úhlu znatelně propadlé lícní kosti- a to i přes můj typicky kulatý obličej. Oči, které signalizují, že jsem toho moc nenaspal, protože se pyšní výrazně tmavými kruhy. A jako bonus celý v černém. Pokud máte nezvladatelné děti, tak stačí, abych se na ně usmál a po zbytek života budou naplněni nekonečnou úzkostí z toho zjevu, který jim ukážete. Vidíte, už zase fňukám. Dělám to pořád. Nesnáším se za to…A tohle není zdaleka jediný důvod. Ale ten kluk byl na rozdíl ode mě normální. Možná dokonce...?pěkný? A dokonce se mnou mluvil. Chápete?! On mluvil s někým, jako jsem já. Musím zjistit kdo...kdo to byl.


Snažím se jít co nejtišeji sice,
však tu zapraská parketa, tu okenice
Plížím se jako duch chodbou prázdnou,
zdravý rozum a rozvážnost na nule váznou
Potí se mi dlaně nos,
mrznou mi však nohy, proč chodím bos?
Stojím před dveřmi bratrova pokoje, už za kliku beru,
pomalu se vkradu dovnitř, teď už mám strach, věru...
Nevydám ze sebe ani hlásku,
jen nutně potřebuji něčí lásku
Věru doufám že je ještě vzhůru,
protože toho mám na srdci fůru



"Mikey?" šeptnu do tmy a okamžitě se mi roztřesou kolena. Pomalu, po špičkách dojdu k jeho posteli. Většinou to bývá tak, že se mladší ze sourozenců dobývá do pokoje toho staršího. V určitém věku se to zase asi obrátí, nebo co.

Nothing Personal, Just Job 14

10. ledna 2015 v 21:15 | Bee/She |  Nothning Personal, Just Job
Povídka by se měla dostat do své nejvyostřenější /haha/ části.
Přeji příjemné čtení plné ne zas tak příjemných okamžiků článku...;)

Když jsem se dostavil do práce, byl tam jenom Chris. Naštěstí. Šel jsem si zkontrolovat cucfleky, /po minulé zkušenosti/, usadil jsem se ke stolu a zíral jsem na něho, jak nervózně pobíhá z jedné kanceláře do druhé a telefonuje. Opravdu, vypadalo to jako by mu zrovna rodila žena. Podobné výrazy na mě házela rodící sestřenka Abby, ale vzhledem k tomu, že nemá ženu a on sám nejspíš nerodí.. "Čau, co je?!" nadzvednu obočí. Vypadá vážně děsně vtipně, jak tady pobíhá, kontroluje všechny kopírky a vybavení. "Nevíš, kdo má klíče od tisku?!" opře se rukama o můj stůl a přiblíží se nebezpečně blízko, jakoby mě chtěl vyslýchat. Trochu zafuní a výstražně nadzvedne obočí.

"Nevím?! Náhradní máš ty, ne?!" odsunu se na kolečkové židli dál od jeho dechu, protože to, co se dějě, má asi co dočinění s jeho kartáčkem na zuby. "Jsem je půjčil Jessovi.." stoupne si k oknu a zaskřípe zubama. " A kdo včera odcházel poslední?!" otočí se na mě zpátky. Sakra ne, co se tady děje?! Není náhodou úplně banální, kdo šel poslední?! To ne já, Gerard, to on za mnou zavíral.."On- to.. to.. to po mně vůbec nemůžeš chtít, to asi.. Jess?!" začnu rychle klikat na prázdnou obrazovku v počítači, aby to vypadalo, že jsem šíleně zaneprázdněn a nikdo mě nesmí rušit. "Já toho kluka jednou zabiju.." sykne na mě a jde do svého kanclu. "Pojď se mnou prosím tě.." vyjde jeleními kroky ze svého území, oblíkajíc si svetr. Poslušně naklusám za něho a snažím se ho uklidnit.

"Řekneš mi už co se stalo, že tu lítáš jak bys měl v trenkách včelu?!"dobře, dobře, tohle není ta věta, která ho měla uklidnit. Jinak mám vážně supr uklidňovací schopnosti.. Znova za něho naklopýtám, protože mu vůbec nestíhám. On jak má dlouhý nohy, tak za ním cupitám jak kachnička za svojí máti.On udělá krok jeden a já tři. "Alarm.." ukáže mi displej mobilu. "Včera tu někdo byl.."upozorní mě tak děsivě navážno, že se opravdu začínám bát. Takže asi jde o to, že jsem tu včera neměl být a já tu byl. A s Gerardem. Sakra.. "Mimo pracovní dobu.." konstatuje s maximální výslovností. Oh.. ".. ale, Chrisi, to nebude tak vážné, ne?? Tak tu někdo zůstal přes noc.. vždyť se nic neděje, ne?!" dobře, tohle není správný argument." Takže je dost divný, že nám nikdo nic neukradl, takže to určitě udělají jindy.. už jsem to poslal na poldy.." nahodí pohřební výraz Chris.

"Co přesně jsi tam poslal..??" zastavím ho. "No chci tam teď poslat záběry z kamer, ale už jsem to oznámil.." záběry z kamer?! NO, to si děláš srandu?! ".. Co chceš jako dělat?!" zastavím si ho, jenomže to už jsme u dveří místnosti tisku. Nemusím vysvětlovat, co se tam většinou dělá?? Vezme za kliku a potáhne ji k sobě. "Poslední odcházel Jess, jo??" kopne do dveří udýchaně, které se otevřou. On totiž Jess nikdy nezamyká. "Takže.. včera večer.." sedne si na židli u počítače vedoucí ke kamerám. Že já se nechal zlákat. Jsem vážně trotl, panebože, tohle mi poldové určitě zapíšou do mého trestního rejstříku. A nebo mě hned zavřou. Jo, už to vidím, někdos mě v lochu zeptá, za co sedím a já, že za soulož s pracovním projektem.


"Co.. to?!" přilepí nos k obrazovce Chris. Na obrazovce se objeví Gee, jak si bere můj hrnek. Bože můj, "Way.." vykřikne Chris a rozesměje se. "Ježíš a Maria, co ten tady dělá??" sprásknu ruce. On se na mě otočí, jako bych byl já ten, co tady do teď šílel, že nám vlezl do kanclu. "Myšička nám vlezla přímo do pastičky.." zasměje se a s oblibou zprohlíží večerní záznam. "No, skvělé, tak teď víme kdo tu byl, že nic neukrad, můžeme jít.." tahám ho za rameno, abychom už šli. "Počkej, tebe nezajímá, co tu dělala?! Vždyť ho fotíš, ne..??" otočí se na mě a nechápavě kouká. "Ne, mně je to docela jedno.. pojď už.." zaryju mu nehty do ramene. Jenomže teď přicházím na scénu já.. "Eh.. Franku?? Tobě takhle naběhne Way a ty mu.. ?! " prohlíží si obrazovku nevěřícně, až jeho nevěřícnost spadne do znechucení."Bál jsem se, že by nás to moc sblížilo.." plácnu se do čela a vypnu mu obraz, když se musím koukat na to, jak mě Gee objímá nohama a já mu rty jezdím po krku.. "Počkej nech to, to bylo zajímavý.." otočí se na mě s nebývalým úsměvem, bohužel až pak mu dojde,že se směje člověku, který stojí vedle něho.. Strašně se rozchechtá a já strašně zrudnu.

"Fuj.." bouchne si do stolu, div mu netečou slzy. Chechtal se celou cestu, zpátky nahoru a jakmile přišli první.. ehm spolupracovníci, nechechtal se už jenom Chris. Upravil jsem pár fotek, co jsem nafotil a pustil se do šťavnatého článku. "Ty, Franku stav se pak u mě..hah.. Way.." propukne v další záchvat smíchu můj nadřízený, když se jde občerstvit. Mám takový dojem, že ho občerstvím, že se bude divit. Jelikož mě nic chvályhodného do novin nenapadalo, naklusal jsem hned za Chrisem. Prudce se zastaví a já jak jsem zamyšlený, jelikož jsem si dal předsevzetí, že ode dneška začnu myslet, než se s někým vyspím, tak do něho narazím..


"Ty, co tak rychle?? Odpal, jinak to prásknu Gerardkovi.." zařehtá se, jako by to bylo vtipné. Haha.. k popukání. Posadí se vážně za svůj stůl a chvilku na mě jenom tak zírá. Pak se zasměje, otočí se na své vystlané židli, co by si totiž otlačoval zadeček, když může sedět na lékařské vystýlce z teleshoppingu. Kdyby blbec zavolal hned, dali by mu čtyři kusy jako dárek a na měkkém jsme mohli sedět všichni.

"Takže Franku… mám takový jistý nápad, ale nejdřív mi řekni" odmlčí se a tváří se dokonale vážně. Úplně kamenný obličej. To jsem vážně zvědav, co ho napadlo, pokud to bude něco tak úžasného, jako to, že bych měl nafotit Gerarda, tak mu asi taky navrhnu, aby začal myslet.. ".. jaké to s Gerardem bylo????" rozjaří se mu oči, jako malé holčičce, která chce vědět podrobnosti o vztahu své sestry. Bohužel, Chris už není malá holčička, takže chce má požadavky jako větší holčička.

"Co, prosím?!" vykulím na něho oči. A snažím se vypadat pobaveně, ale jeho otázka mě opravdu zarazila. Sakra, tohle chtějí vědět holky.. "Dělej Iero.." kopne mě pod stolem. Co ti na to mám jako odpovědět?? Jo, Chrisi, ze začátku to bylo děsně divný, nejspíš předtím žral guláš, pak se mi strašně chtělo záchod a pak to bylo jenom mokrý.. Eh, podle toho jestli záleží na tom, v kterých částech.. to bylo mokrý.

"Co po mě jako chceš slyšet?" zavyju pokořeně a snažím se zachovat si přirozenou barvu. "Já vždycky věděl že jsi děvkař, ale že bereš i kluky, tak o tom jsem neměl nejmenší ponětí," uculí se jako by měl nějakou hodně škaredou střevní nemoc. "Měse můžeš svěřit," položí svoji dlaň na mou ruku a jeho úsměv je velmi škodolibý. "Přestaň blbnout," zavrčím podrážděně, protože nehodlám svému nadřízenému líčit, jak má Gerard mrštné ruce.

"Frankie, ž mi to nechceš říct, tak mám lepší nápad. Pamatuješ si, co byl tvůj úkol, který si naprosto nekolegiálně vzdal. Nejdříve jsem si myslel že to je fakt proto, že se ti ho nedaří vyfotit a že třeba něco tuší. Ale to ne, pan Iero si chtěl užít a tak svého chlapce ušetřil," páni, ten se nějak rozjel. "Ale vždyť to je sakra moje věc...co s kým dělám," připadám si fakt bezradně. "Měl to být zážitek na jednu noc a ono se to zvrhlo, stačí ti to? Zavrtal si mě do toho ty, což jen tak mimochodem připomínám, aby sis mě nespojoval třeba s tou písničkou 'Zlatokop Tom'," rozhodím rukama a prudce se opřu o opěrátko židle. Bohužel bez polstrování, takže toho následně docela lituju.

"Samozřejmě že je tvoje věc co s kým děláš, teda za předpokladu, že to neděláš u mě v kanclu" teda, ten je parádně napružený. Asi se chtěl dozvědět nějaké pikantnosti z Gerardova intimního života. "Ale vždyť jsme byli u mě v kanclu!" možná bychom se měli trošku ztišit. Respektive já bych měl...
"No dobře, dobře, každopádně doufám že je ti jasné, co bude zítra na titulní straně novin," utrousí a začne něco ťukat do počítače. Ani se neobtěžuje zvednout oči. Když zjistil, že ze mě nedostane nic, na co by mohl večer myslet, když bude mít 'chvilku pro sebe', tak ho to zřejmě přestalo zajímat. "Co? Netuším co by to jako mělo být," ironicky nadzvednu obočí a připadám si jako ten největší magor, protože podle slov mého šéfa bych to zřejmě měl vědět.
"No ták Franku, zamysli se! Konečně máme materiál, který nedokázal získat ani někdo jako jsi ty," říkal to dost nadšeně, ale já tušil, že za tím bude nějaká levárna. Jenom mi ještě nedocházelo jaká. Byla to ale jenom vteřinka…blik, cvak a mě to došlo. "To snad nemyslíš vážně?! To chceš vážně zveřejnit moje a Gerardovy fotky…jenom kvůli pitomým prachům?" zavřeštěl jsem a ani si hlasitost svého projevu neuvědomoval. "Uklidni se laskvě. Nejsi tady s Gerardem, aby si mohl takhle vyřvávat," uzemnil mě Chris okamžitě a založil si ruce na hrudi, takže měl zřejmě pocit, že je velký kápo.


"Tady nejde o prachy, tady jde o prosperitu novin," snaží se to obhájit, ale tohle mu nesežeru. "Jenom si chceš namastit kapsu, ale se mnou v tomhle nepočítej. V tomhle nechci mít prsty, je ti to jasný?" řekl jsem to myslím dost důrazně na to, bay to pochopil.


"Nechceš dát pod ten článek třeba ještě moji adresu a telefoní číslo, kdyby mě třeba někdo náhodou nepoznal?" zasyčím a kousnu se do rtu, abych neřekl ještě něco co nechci. "Stejně je to tak rozmazané, že jde těžko poznat že jde o Gerarda," utrousí naprosto nezúčastněně, když si znovu a znovu prohlíží záběry z bezpečnostních kamer.
"To je jedno! Neuděláš to..jinak…končím!" pronesu chladně, ale stejně mu musí být jasné stejně jako mě, že místo jako je tohle jenom tak neseženu a nehodlám se vzdát toho královského platu, díky němuž bych si možná mohl časem dovolit i něco víc, než společné obývání maličkého bytu se zlodějem misek a jeho velkým ochráncem Bobem.


"To musí být láska o které se mi ani nesnilo. Nechceš třeba napsat knížku? Možná že bude ještě prodávanější, než zítřejší výtisk novin" zašklebí se naprosto bezcitně a opře se lokty o stůl. "Není to láska…" vstanu od stolu a odfrknu si, protože se mi to slovo hnusí. Je to jenom hloupý název, pro věc na které je potřeba pracovat, aby nebyla stejně hloupá jako slovo, které ji označuje.


"Jak myslíš Franku. Pokud ti za to stojí," neříkám, že jsem v té jeho pitomé větě neviděl náznak dvojsmyslu i v takhle vyhrocené situaci, ale rozhodl jsem se zachovat chladnou tvář a odejít.


Neudělá to. Nehce přijít o nejlepšího fotografa.

Kruci…ale nepříjde o něj i když to udělá.

Jenže on to…neudělá.

Gerard, You Make My Heart Burn.. 2

3. ledna 2015 v 21:41 | Bee |  Gerard, you make my heart burn..
Omlouvám se, že další část je zveřejněna až v novém roce, ale vzhledem k tomu, že se mi smazalo zhruba šest předepsaných částí.. fajn, děda mi smazal šest předepsaných částí, neměla jsem vůbec náladu na psaní. Navíc můj mozek trpí psací amnesií, takže tahle part nebude nijak dějem náročná..

Chvilku jsem přemýšlel jestli ty dva pustím, nebo jim nechám mrznout zadky venku, ale rozhodl jsem se být za vycvičeného bratříka a skočit, když Gerard pískne. Takže jsem je po chvilce přemáhání vpustil.Nejdřív k nám do bytu naklusal bratr a po chvilce se měla doplížit i jeho návštěva.. Tak kdo to bude dneska?? Bloncka?! ..Bruneta?! .. Zrzka?!
"Nazdar.." probodl mě pohledem brat a po něm se ve dveřích ukázala i.. Frank?! Takže ukázal. Panebože, co tu dělá?! Ne.. on ..Gerard přece si vodívá dámské návštěvy a ne Franka. Že by ho opravdu zajímalo učení?? Ne, kdyby něco potřeboval vědět, tak by se mohl obtěžovat zeptat se mě. A nebo, že by ON opravdu doučoval? Ne.. to je blbost. Sice Frank taky nevypadá na premianta třídy, ale, že by se ti dva učili spolu?! A co by se sakra učili první hned první den?! Že by byl Frank opravdu jeho obvyklá uspokojovací návštěva?!.. Brr, ne, v každém případě Gerard není teplý. Já se jdu radši někam do kuchyně s jídlem ztratit, než si mě Frank spojí se zlem do kterého byl zatažen.
"Gerarde.. já tě zabiju" syknu potichu na prázdnou krabici zrní. Hajzl Gerard, ví jak strašně cereálie miluju a tak mi je musel všechny sežrat. Ne. Nejsem na něho hnusný. Snažím se na lidech vidět jenom to dobré, ale u tohoto případu bych musel být asi slepý, kdybych viděl jenom to dobré. Kašlu na to, jdu vidět to dobré na naší televizi..
Frank:
Byl jsem u Gerarda prvně. Známe se dýl, teda od léta. Jsem z toho tady pěkně nervózní. V létě to bylo totiž supr, rozuměli jsme si jako bychom byli sourozenci. Fajn, fajn, většina sourozenců se do mrtě nesnáší, já to vlastně ani nemůžu posoudit, když žádného nemám. Prostě se bojím, že tady bude Gerard úplně jiný, než ten Gee v létě. Hrozně dlouho jsme se neviděli, Ok.. psali jsme si, ale dost se bojím, že se změnil ..
"Hey, Gerarde, já musím na ten.. záchod." Konstatuju tak prosebně, jako bych žádal o odpuštění. "Bože proč sis nezašel v té škole?!" no víš, nenapadlo mě to. /jenom tak mimochodně, Gee neví, že chodí do té samé školy jako Frank.. / Jo, napadlo.. a nenapadlo to jenom mě. Když ono se blbě, když mám trauma z veřejných záchudků. Radši bych to pustil po stehně, než abych se mněl tísnit v té děsně maličkaté kabince. "Eh.. jdi rovně přes obývák, kde je nejspíš bratr, do leva, do menší chodby a druhé dveře z leva." Oddechne si Gerard. "Dík" zakousnu se do rtu a odcupitám do oné místnosti.
Šel jsem teda přes kuchyň do obýváku a tam.. seděl teda Gerův brácha.. "Mikey?!" vydechnu vypustím tichou myšlenku dost netiše ven z úst.Mikey je Gerův bratřík?! "A-ahoj..?!" kouká na mě stejně překvapeně, jako já na něho. Já ho vůbec neznám. Totiž znám. Z Gerardova vyprávění, ale to, co povídal bude asi hodně zkreslené."To je otázka, nebo odpověď?!" vypadne ze mě. "Odpověď?!" nadzvedne obočí Mikey. Jo, tak to je fakt trapas. Doufám, že přes ty svoje brýle nevidí, jak červenám."Hele.. prosím tě, máte tady někde hajzlík?" snažím se vypadat přirozeně, ale vypadám akorát tak přirozeně trapně."Jo máme" kývne hlavou.. "z okna to pouští jenom Gerard" bezva to jsem opravdu potřeboval vědět." ..no běž teď rovně a druhé dveře vlevo." máchne rukou tak, že málem vylije sklenku s vodou. Fajn, tak nejsem jediný, který má teď hlavu jako rajče. Ne, nečervenali jsme tam spolu, protože já jsem se urychleně potřeboval zúčastnit přirozeného koloběhu vody. Vyšel jsem teda do chodbičky a otevřel jsem do leva. Uhm.. tak ne, v téhle místnosti, nejspíš záchod nebude, takže jinde. Ok, otevřel jsem dveře do dalšího leva, ale se záchodem to mnělo společné akorát tak aroma. Takže jsem dveře urychleně zavřel , vymotal se z prokleté chodbičky plné lev a radši jsem přemýšlel nad tím, z kterého okna to ten Gerard pouští.
Pevněji jsem stiskl nohy k sobě a doufal, že se Mikey nebude zbytečně vyptávat.
"Počkej, Franku.." sakra ne. "Odkud se znáš s Gerardem?! A.. co.. tu vlastně.. děláš?!" přeměří si mě pohledem, jakoby se chtěl ujistit, jestli jsem to opravdu já. "No .. my zkoušíme. Brácha zpívá, ne?? No, tak jsme se seznámili v létě.." vykoktám ze sebe a radši padám zpátky, protože mám lepší písemný projev a tak se nebudu ztrapňovat tím, jak umím mluvit.Vážně bych se už moc rád vyprázdnil, ale přijde mi děsivě blbý, že bych prosil Mikeyho, nebo nedej bože Gerarda, ať jde se mnou na záchod. Projdu kolem kuchyňské linky, kde leží flaška..Hmm, že by flaška?? Ne nebudu se jí dotýkat, nebudu ji otvírat.. a už vůbec si nebudu vypočítávat, jestli se tam vejde celý obsah mého měchýře močového!! Co kdyby z ní ještě někdo pil?? Třeba Mikey?? Nebudu hovado, Gerardovi se velice slušně omluvím, že musím jít a vyprázdním se doma.. jo..
"Že tak dlouho Franku, nenašel jsi časáky??" nenašel jsem víc věcí. "Magore.." převrátím bulvy. "uhm.. takže, co budem dělat?" sedne si do tureckého sedu Gerard. Ježíš, ta postel se pod ním vážně prohla a řekl bych, že to nebude vina jeho hmotnosti. Vždyť není přece tak těžký, ne?! Původně jsem si chtěl sednout k němu, ale nechci mít na triku jeho postel."Pff.. já nevím" usadím se poslušně na zem, taky do tureckého sedu. "Co děláš?! Sedni si na poste,l ne??" nadzvedne obočí, když se na mě koukne.. uhm.. z patra. "Ne.. ne ne.. to je dobrý, je tady příjemný chládek, taky máte huňatý koberec a navíc jsem zvyklý být dole.." konstatuju úplně v klidu. Jenomže Gerard, prasák, to samozřejmě musel pochopit dvojsmyslně... "Teda jako.. výškově, ty prase.." zasměju se na něho.
"Oh, samozřejmě, výškově.. No tak co teda?? Tak … ohó.. zavoláme Mikeymu." Vycení na mě zuby, jakoby to bylo největší vzrušení,jaké si může dopřát, ale on si stoprocentně dopřává už víc,než volat svému bratru, z cizího mobilu.Někdy si říkám, že na to, že je o dva roky starší, je dost mentálně jinde.
"Ježíš ne.. Vždyť s Mikeym .." sedím. Zalapám po dechu. ".. Máš krásný bratrský vztah." "Když myslíš.. já to teda cítím úplně jinak" pokrčí rameny. Já už to fakt nevydržím. Už opravdu musím, jakože.. musím
"Oh.." sáhnu si do kapsy pro telefon a vykulím na něho oči, jako bych se snažil říct, ať neotravuje. "Čau mami..oho.. né?! Opravdu, na veterině?! Vážně??" jo, je to ten nejdětinštější způsob, jak se dostat pomocí falešného telefonátu s matkou na záchod.
" Jo já už tam jedu." No, ale musím se pochválit, hraju to tak dramaticky, že bych si to sám sobě i žral. "Oh.. dobrý den paní Iero.." vytrhne mi Gerard mobil od ucha.Problém je v tom, že mi to nežerou i ostatní.Asi nebudu až tak dobrý dramatik.."To je opravdu smutné, že Frankova rottweilera vykastrovali.. opravdu?? Že prý se už těší i na Frankovy koule??" zašklebí se na mě.."Haha.." pronesu sarkasticky. "Nejsi vtipný" začnu se chlamat, čímž si dost slušně protiřečím "Proč už chceš jít?" koukne mi Gerard do očí, jako v těch úžasně přeslazených telenovelách , na které se musím vždycky koukat s babičkou. Dneska dávají Taťánu.. "To bys nepochopil.." ne, vážně by to nepochopil. "Jo.. tak." Zablýskne se mu v očích, jako by přesně věděl proč a kam tak spěchám." No jo.. dělat se to musí.Tak pak ode mě pozdravuj pravačku" nadzvedne koutek. Vyzvednu prostředníček do výšin a radši se jdu spakovat ke dveřím.


Gerard:
Frankieho jsem počkal na smluveném místě. Dost jsem tam spěchal, protože jsem se na něho hrozně těšil. Neviděl jsem ho léta.. Fajn, fajn.. neviděl jsem ho od léta, ale i tak mi chyběl. Seznámili jsme se na hudebním kempu.. No, ne, že bych nějak extra hrozně miloval dětičky /jako Frankie/ ale potřeboval jsem si přivydělat a takový kemp je jako "brigáda" fajn. Hudba, Frank, jídlo , holky, noční služby.. s Frankem. Byla to fakt psina.. Zvlášť, když mu utekl ten rottweiler do řeky a smrděl jak dveře od chlíva. A Frank s ním pak spal. Ano, dovoluji si na Franka prásknout, že spal se smrdícím rottweilerem. No a na to, že je Frank o tolik mladší, si dost rozumíme. Zkrátka.. poznali jsme se tam a od té doby jsme kámoši.
Když jsme dorazili domů, čekal jsem, že bude sranda jako tam.. Dneska byl Fee, ale nějak divný. A sotva jsme došli k nám, tak zase padal domů. Doufám, že to byla jenom chvilková záležitost a jinak se má fajn.. No, ale vzhledem k tomu, že si každý den píšem, bych vám mohl povykládat celý jeho životopis a z těch jeho zpráviček vyplývá, že to docela ujde. Odprovodil jsem ho teda na zastávku a šel domů. Tam se samozřejmě vyvaloval Michael. Panebože, proč musí ten zatracený kluk bydlet zrovna u mě?! No jo.. prvorozený syn zdědí po tetičce byt, se kterým zamýšlel nový život, tak jasně, proč k němu nenacpat hned další závazky, bratříčci se budou mít určitě moc fajn.
Jo, jasně.. jasně, jasně milí rodičové, nejlepší dárek, který jste mi mohli k narozeninám dát. Strčit mi na krk mladšího bratra. Pokud máte potuchy o tom, že se máme fajn, tak tedy opravdu vážně nevím, kdo toho mého podivínského bratříčka vychovával. To byste totiž věděli, že se s ním nedá normálně mluvit, protože on si povídá zásadně s postaršími ženami, nejí nic co mu dáte /například, minulý týden jsem do něho musel rvát pizzu a když konečně dva kousíčky sežral, tak se musel všude chvástat, že se naučil jíst pizzu a naopak, jeho oblíbeným pokrmem jsou syrové, neoloupané brambory../ a s tímhle člověkem mám bydlet?! Každou chvilkou mám chuť, poslat ho za postaršími ženami a horou neoloupaných brambor, a to k naší babči. Ale jo, babičku musím vychválit, protože, až na to, že ve vesničce kde se nachází její území, se nevyskytuje žádný náš vrstevník, jenom postarší ženy /říkám, Mikeyho ráj/ je tam skvěle. /Mimochodem.. popis Mikeyho je ukraden charakteristice jedné z mých přítelkyň.. takže Gabčo, velice díky za inspiraci../
Když jsme byli mladší, zhruba tak o deset let, naši nás tam poslali klidně i na celé prázdniny, takže jsme oba mohli spát do kolika jsme chtěli, mohli jsme si celou noc dělat co jsme chtěli, /k tomu se váže bod 1/ a když se nám s bratrem povedlo vyžrat celou ledničku, lednička byla zázračně hned zase naplněna.
Sednu si k Mikovi na gauč, strčím si nohy pod jeho deku a s hrnkem plným cereálií /které Mikey nemůže najít/ se zmocním ovladače. Jo, není nad to, když můžete zdravě potrápit své příbuzenstvo, které to nemůže prásknout, protože to už prostě nikoho nezajímá.. ne jako, když nám bylo 10.
"Aaah.." vyvalím se na sedačku tak, abych zabíral co nejvíc místa a zavrtím nohama."Gerarde, dej si ty haksny jinam.." zakroutí očima Mikey, vcucnutý do seriálu přátelé. Nechápu jak se na to může dívat, když je zastáncem názoru, že na porno nemá cenu se koukat, protože když to neprožívá, tak ho to nebaví. Proč se sakra dívá na přátele?! Když je nemá, tak ho to přece nemůže bavit..
"Říkal jsi něco?!" tážu se s plnou pusou. Ne, nejsem hovado, je to taktika.."Ty máš cereáie.." vyfoukne nasupěně z nozder. Tuhle část výbuchu sopky Mikeyho muiluju. "No.. jojo.. jsou skvělé, kde jsi je koupil?! Sorry to byla poslední dávka.. uhm.. chceš?!" olíznu lžičku a celou misku mu podám. Fuj, jsem fakt nechutný. Co bych, ale neudělal, pro Mikeyho vztek..
"Fuj.. jsi vážně nechutný.." zařve na mě Mikey a odporoučí se do pokoje. Máme stejné myšlenkové pochody. Uhm.. on mi řekne jenom tohle?! Většinou mám pocit, že bych mu od nadávek měl vysvětit pusu a tentokrát jenom toto.. No co už.. zahrabu se pod deku a sleduju přátele, které já, na rozdíl od něho mám.
Frank:
"Oh.. Bože.." zabouchnu za sebou na záchodě a… vy víte. Miluju náš záchod, je vážně moc útulný.. A taky máme supr prkýnko s mořskýma plodama. Ne, jak ty hnusně bílé prkna jako jinde. Náš záchod je víc než záchod. Neopustí vás v té kabince jenom nechutné tělní tekutiny, po případě jiné hmoty, ale taky se tady vyprázdníte i psychicky..
"Franku?!" vyruší mě ve vyprazdňování matka. "Můžeš mi říct, proč tak letíš, přestože vidíš, že máme návštěvu?!" my máme návštěvu.. sorry mami, vážně jsem si nevšiml."A kruci, říkala jsem ti, ať to celý den nedržíš.. že tys nebyl ve škole na záchodě?!" panebože mami.. nesnáším konverzaci přes dveře. Je to narušování soukromí. Ještě, že se babička s dědou zase usmířila.. No jo, bábinka je trochu paranoidní, když si myslí, že děda chodí kupovat víno do té nejdražší prodejny jenom kvůli prodavačce. Vážně, ta ženská je kočka a děda je.. čerstvý sedmdesátník.. No a když ho babča vyhodila, šel k nám a jelikož tam neměl babičku, kterou by mohl můj sečtělý dědula poučovat, poučoval mě.. a ano, o problémech islámských žen, mi referoval i když jsem byl na záchodě.
"Říkala jsi něco mami??" vyjdu z poklidné kabinky a otřu si ruce do kalhot. Máma mě propíchne pohledem a vede mě do obýváku, kde sedí nějaká ženská a okusuje muffin. Nastane takové trapné ticho. Mami, no tak, dělej.. představ mě. Naneštěstí se ticha ujme návštěva..
"No teda Fredy, tipla bych ti víc, než patnáct.." prská na mě malinový muffin. Paní, to vás doma neučili, že s plnou pusou se nemluví?!"Eh.. jsem Frank a je mi devatenáct.." zakroutím očima. "Ježíš promiň.." začne se smát tak, že na mě doplive zbytek toho muffinu. Jako by na tom bylo něco k smíchu. "Ty jsi takový droboučký.." no bohužel, každý není tak obdařený jako vy. "Frankie.. to je teta Lex.. Pamatuješ si na ni?! Ale jo, pamatuješ.. musíš si pamatovat.." ano, máma si často odpovídá sama i za mě."Když si byl menší dala ti takový batůžek ve tvaru myšky.." JO, přesně vím, nosím ho doteď. A taky si pamatuju, jak vypadal můj první dudlík. -_- Teta Lex mě poplácá po tváři. Proboha, kdybych si rok nestříhal nehty, nejsem na tom zdaleka tak hrozně jako ona."To jsem rád, že jsem vás poznal.." snažím se vymanit z trapného rodinného setkání."Nemusíš mi vykat.." zařehtá se tetička stylem, že jí vidím až do žaludku, kolik nám těch muffinů už sežrala. ".. tak tě.. poznal, ale musím si jít sehnat nějaké knížky.." tohle bych v životě nedělal dobrovolně, ale oproti obětí tety Lex je to vlastně velice zábavné.

Nothing Personal, Just Job 13

1. ledna 2015 v 23:25 | Bee/She |  Nothning Personal, Just Job
No, byl to teď docela boj, ale něco jsme daly dokupy, tak snad to bude alespoň trošku stravitelné..;)
Jinak...pěkný Nový rok...;)
Myslím, že bychom si měly dát předsevzetí častějšího přidávání článků...:)
Akorát...těžko říct, jestli by to pomohlo...

Takže?! Co se stalo?" trval na vysvětlení a dal si.jednu ruku v bok, zřejmě se chtěl dostat do role manželky, která vyslíchá svého nevěrného muže. Ještě váleček do ruky a jsi dokonalý, Gerarde. "Ále, to je pracovní úraz" snažím se vymluvit, ale nevypadá, že by mu to stačilo, takže jsem byl nucen mu to do nejmenších detailů všechno vylíčit. Tvářil se poměrně pobaveně a vstal od mého stolu, kde si prohlížel pár mých nejlepších úlovků. Samozřejmě vše bylo v kariérní rovině, abych si nepošpinil pověst. "A ty si mě našel jak?" nadzvednu obočí a zním asi tak příjemně jako vrátná v přechodu. "Mám své zdroje" zazubí se, takže mi připomíná jednoho pohádkového skřítka. Myslím že se jmenoval Rumplcimplcampr, nebo měl jiné, velmi frekventované jméno. "Já toho Mikeyho zaškrtím" zavrčím, protože je mi jasné kdo je ten jeho zdroj...že mu to nezazpíval ptáček. Vyhoupnul jsem se na stůl, takže jsem byl zhruba v jeho výšce. On byl té lásky, že mi na můj těžký úraz sáhnul. Se syknutím jsem rychle škubnul hlavou a do očí se mi začaly hrnout slzy. "Ty si taková citlivka" zatlemí se jako měsíček na hnoji a stoupne si tak, že mám jeho trup mezi svýma nohama a tím že sedím na stole je ten jeho trup fakticky blízko. "Nejsem citlivka, jenom těma svýma pazourama šmátráš tam kde nemáš" bráním se okamžitě.
"Tam kde nemám???" Gerard okamžitě nezvedne obočí a ušklíbne se tak, že je mi jasné že má něco nekalého v plánu. "To jako třeba tady?" potutelně se usmívá a přejíždí mi bříšky prstů přes zápěstí nahoru, tam se zastavil u lemu rukávu a potom ty jeho rejdivé prsty spěchaly zase dolů. Mám z toho husinu.

"A nebo tady?" usmál se praštěně a kousnul se do rtu, právě když mi rukou zajel pod tričko. Lehce do mě zaryl nehty a páteř mi lemoval pěti narudlými čarami, přičemž na mě neustále upíral pohled a dělalo mu vyloženě dobře když viděl, že se náruživě hryžu do spodního rtu. Je to jisté opatření, abych nezačal vydávat neartikulované zvuky podobné rodící medvědici. Gerard rukou vyjel nejdřív nahoru, kde obkroužil pár obratlů a potom jel zase dolů. Musím říct, že to byla rychlost znaveného důchodce po tradičním čtvrtečním nákupu v Kauflandu. Drásalo mi to nervy a on to věděl... a vážně si to užíval.

"Frankie, podle výrazu ve tvém obličeji hádám, že právě trpíš nějakým strašlivě bolestivých onemocněním" přiblížil se ke mně natolik, že jsem cítil jeho dech. Byl cítit po gumových medvidcích. Teda myslím že to byli medvídci. Něco gumového to bylo stoprocentně.
"Dostává? Vždyť mi z těch zad udeláš šachovnici...a já šachy nehra--" u posledního slova jsem se zajíknul, protože tu svojí pracku zase pro jednou strčil tam kde neměl.
"Já vím, ty máš raději sport 'uteč nebo dostaň přes zobák'. Bohužel to vypadá, že se na Olympiádu nedostaneš" konstatuje na oko posmutněle a vrazí mi dost vášnivou pusu.
Docela mi zhatil můj plán, který spočíval v tom, si vší touhou prokousnout ret, ale přes ten jeho jazyk se to docela těžko. Jednu ruku měl pořád daleko za mým páskem a druhou mě objímal, zřejmě kdybych se rozhodnul odporoučet se na podlahu.

Řek jsem si, že by taky nebylo na škodu trochu si pohrát s jeho páskem, takže jsem se přemohl a chtěl ho vysvobodit z kalhot. Bohužel mi složitostí připomínal Rubikovu kostku a já nejsem přes hlavolamy, takže jsem měl problém zbavit ho hned první vrstvy. "Jak se s tím...pracuje?" musím vypadat jako bych trpěl nejvyšším stupněm mentálního postižení, když jsem mu pokládal tuhle otázku a hlavu měl skoro u jeho rozkroku. "Zkus třeba 'Sezame otevři se'" ušklíbne se, chytne mě za bradu a vytáhne si mě zpátky nahoru, zřejmě protože chce zaměstnat svůj jazyk. Skládali jste někdy ten pitomý hlavolam poslepu? Pokud ne, tak nemůžete vědět jak strašně dezorientovaně se cítím. Jako v tom novém obchoďáku. Systém toho pásku jsem pochopil během dvou minut a Gerard mě zřejmě docela podcenil, protože vypadal značně překvapeně, že jsem se UŽ dostal dovnitř. Okamžitě jsem mu napasoval pravačku do kalhot a jeho odpovědí bylo jenom bolestivé zakňučení. "Promiň.." šeptnul jsem mu do ucha, protože mým záměrem nebylo ho indisponovat. A už vůbec ne takhle, to bych byl totiž sám proti sobě.

Kdyby nebyly ty jeho kalhoty tak obtáhlé, tak by se mi daleko líp pracovalo. Ale podle Gerardových reakcí byla má práce i tak poměrně kvalitní.
"Zpíval si někdy...ve...sbo...sboru?" zalapám po dechu a přitáhnu si ho za vlasy blíž.
"Pr..proč?" odhrne si vlasy z čela a s hlasitým vzdechem zvrátí hlavu dozadu.
"Byl by...si dobrej...soprán" zašklebím se, protože ten svůj hlásek umí vyhnat do úctyhodných výšek. "Kdyby šel někdo kolem, tak si myslí že tady místo kanclů udělali veterinu" rýpnu si ještě, i když nemůžu říct, že bych na tom byl o moc líp, ale já alespoň nezním jako právě znásilňovaná osmiletá blondýnka v růžové blúze.

"Gee..." zaskučím a jenom se modlím, aby se některý z mých kolegů nechtěl stát zaměstnancem měsíce a nebyl tady přesčas. Zatahám ho za vlasy a ve víru..eh..noci si ani neuvědomuju, že zřejmě používám až moc síly. Chudák, nejspíš si bude muset opatřit paruku, jestli s tím hned nepřestanu.

"Hele, ne že by se mi nelíbilo romantické prostředí tvého doupěte, ale nebylo by lepší přesunout se někam...do měkkého?" zamrká a políbí mě na tvář. Ha, to si jako myslí, že mě tímhle uplatí?
"Mám rád dobrodružství, ale stůl je zbytečně moc tvrdý" hmm...tak tohle už by zabrat mohlo. Líbí se mi, jak každou větu prokládá pusou.

"Tak fajn. K tobě?" zeptám se rychle, když už dopínám pásek. Svůj vlastní, podotýkám. Zamknul jsem si své malé království a snažil jsem se, aby mě Gerard na ty dveře nepřimáčknul.

"Ty umíš...řídit?" vyvalil jsem na něj oči, když odemknul auto. Předpokládal jsem že je jeho. "No dovol" nezvedne obočí, ale to už nasedám z druhé strany na sedadlo spolujezdce. Pomalu se rozjede a vykličkuje z parkoviště.

Je pěkný večer a okna auta jsou tak pěkně zatemněná.
"Nerozptyluj řidiče" houkne ne mě a sesune se na sedadle kousek níž.
Zatlemím se a snažím se nahmatat to správné místo. "Franku?...Co to děláš?!" optá se Gerard, když už nějakou dobu rukou přejíždím dolů a nahoru...Jen mi je divné, že to řekl tak klidně. Bez nejmenšího zachvěvu slasti. To to dělám tak špatně? "Ehmm..Franku, to je...řadící páka" odkašle si Gerard a rozesměje se. Cože?!...Takže já celou dobu...?! Fajn, asi se půjdu rozmixovat, nebo se pokusím zemřít nějakou jinou, velmi bolestivou smrtí. Takhle zkazit tak úžasnou atmosféru...
"Ale musím podotknout že mi to poměrně lichotí…přeci jenom ta páka je poměrně dost velká" zašklebí se perverzně, přičemž se propadám do údolí studu a právě mnou prostupuje rudá vlna. Ještě že tam není moc světla, protože za mou barvu by se nemusela stydět ani Červená karkulka. "Nemůžu za to jaká je tady tma…vůbec jsem na to neviděl" snažím se z toho vykroutit, i když v těchle situacích by bylo možná úplně nejlepší držet hubu.

"Škoda, neviděl jsem ten tvůj výraz, když jsi to zjistil" pousměje se a kdyby neřídil, tak mu zasadím parádní ránu pod žebra. Vypadalo to ovšem že zpomaluje a za chvíli už jsme stáli u krajnice. "To už jsme tady?" dostanu ze sebe a začnu se rozhlížet. Představoval jsem si, že někdo jako je Way si umí žít a místo kde jsme zastavili nevypadalo jako hnízdečko zamilovaných milionářů.


"To sice ano, ale…tam venku je všude moc světla a když už ses zmínil, že je tady takové pěkné přítmí, proč toho…nevyužít?" mluvil tiše, ale přesto z jeho řeči přímo sršela podivná energie. Myslím že tuším do čeho chtěl v příštích minutách svou energii vložit.


"Nechci ničeho využívat a navíc je to tady nepohodlné" konstatuju otráveně. Právě se chovám jako ukázkový pitomec. Třísněte mě někdo něčím. Čímkoliv, pokud to nebude řadící páka…
Ušklíbne se a naprosto bez upozornění mě začne líbat. A nemůžeme tady mluvit o žádných rodinný polibcích, protože takovéhle polibky se jenom tak na rodinný oslavách vážně nerozdávají. Nechtěl jsem to ale nechat jenom tak. Zase využije tmy a mě…zneužije. Tak nějak si teď říkám, že to asi nebude až tak úplně zneužívání. Vzhledem k tomu, že mu to tak chtivě oplácím. Za každou cenu se chci dostat do té dominantnější pozice a né se nechat dusit jeho jazykem.


Je té lásky, že za chvíli zvolní. "Je ti doufám jasné jak moc se bude to auto pohybovat?" zamrkám, když sklopí sedadlo a přeleze si tak, že mi sedí obkročmo na klíně. Nebo spíše klečí nademnou. "Já mám ale prostě takový pocit, že nahoru už nedojdu" zašeptá mi do ucha, přičemž se mi neustále otírá rty o krk. Kruci, zase ta fáze kdy mu nedokážu říct, ať jde do háje…

Měli jsme fakt štěstí, že se někomu Gerardovo auto nezalíbilo a nechtěl si prohlédnout jeho interiér. Protože by ohodnotil palubní desku..a sedadlo spolujezdce už by nehodnotil, protože by zavolal poldy, kteří by nás zatkli za veřejné znemravňování mládeže.

Bylo to poměrně nepohodlné, vzlášť potom, co…ehm…se na Gerardovi plně projevila má dobře provedená práce a celého mě zalehnul. Bohužel se neměl kam odsunout, takže na mě zůstal ležet celou svou vahou.


"Takže…jdeme?" zeptal se, když mi jsem to prapodivné mravenčení cítil jen v konečcích prstů. Rychle jsem přikývnul, protože jsem pryč z toho auta. Bylo tak vydýchané, až se mlžily skla.
Rychle jsem se vydrápal na nohy a potom počkal, až Gerard odemkne domovní dveře. Průměrný dům…s průměrným výtahem a snad podprůměrnou kamerou, která nemá příliš detailní záběry. Bylo to sice docela nenápadné, ale kdyby se nějaký šťoural chtěl pobavit…
"Páni, to je bomba" žasnul jsem, jen co odemknul dveře svého podkrovního bytečku. Vždycky se mi takovéhle příbytky líbily a tady tohle bylo extra supr, zvlášť když jsem si uvědomil, že tady budu trávit dnešní noc.


"Hele, nechtěl by si udělat něco jako…exkurzi svým bytem. Abych se neztratil" zamrkám na něj dětsky a zatahám ho za rukáv. "Fajn, první zastávka bude u ledničky, jo?" odpoví mi zdecimovaně a už z ní tahá něco k jídlo. Snad to bude alespoň trochu poživatelné, protože jestli to vařil on, tak si nejsem zcela jist, jestli je moudré to pozřít. "Ty Gerarde a to je…tvoje práce?" zeptám se opatrně, když už držím to smažené něco mezi prsty. Přikývne a kus si hodí do pusy. Fajn, takže dneska jsem o hladu. S díky zakroutím hlavou a jde zkoumat byt sám. Neříkám že jsem se slušněji zachovat nemohl, ale pochopte, dělám to čistě pro své zdraví.


Nejdřív jsem navštívil místní záchod. No, dobře, to možná nebylo tak úplně třeba komentovat…Každopádně potom následovala prohlídka koupelny, kde jsem notnou chvíli čichal k Gerardovu sprchovému gelu a dušoval se, že si nikdy nesmím koupit stejný.
"Nechceš se jít podívat někde kde je to..zajímavější?" hmm..to zní jako dost vážná nabídka. Samozřejmě jsme zamířili rovnou do ložnice.

"Takže…ses najedl a teď ještě ukojit ten druhý pud?" nadzvednu obočí, když už jsem zase napůl svlečený.
"Nenazývej to tak, připadám si potom takový…méněcenný" zakaboní se a zase mi dá pusu. "Svým způsobem je to vlastně velice nekultivované" pokrčím rameny a pohlédnu na něj. Zase si projednou připadám chytrý. "Tak v tom případě je fakt dobře, že nás nikdo nevidí" dodá a pokračuje ve své akci.



…"Dobré ráno" slyšel jsem, načež jsem se otočil na druhý bok a chtěl jsem z pusy vypustit něco jako ať mi napíše omluvenku, že dneska nikam nejdu. Až po nějaké té minutce mi docvaklo, že už dávno nechodím na střední. "Dobré, dobré.." zývnu, když se otočím k Gerardovi, který mě zřejmě už nějakou tu dobu pozoruje. "Nebyli tví předci třeba…medvědi?" utrousí a začne si hrát s jedním pramenem mých vlasů. "Jsi sice krásný když spíš ovšem…musíš si vybrat prvou chvíli na usínání" dodá ještě a zašklebí se.


To jsem milému panu Wayovi parádně zhatil plány. Tohle se mu asi ještě nestalo...že by mu někdo usnul přímo když se...tolik snaží. Zase jsem mu trošku zmrazil ego. "A to mě jako pozoruješ od té doby co jsem usnul?" převedu svou řeč zase na úplně jiné téma. "Zas tak si nefandi" srazil mě okamžitě k zemi a natáhnul se pro další "rodinný polibek".


"Do příště to musíš promakat…co třeba snídaně do postele? Ale prosím, ne nic co si vařil, jo zlato?" umím si to zařídit, to se mi musí nechat. Jinak jsem zcela slušně vychovaný chlapec. "Bohužel..nic jiného nevedu….zlato" odvětil ironicky a zase to vypadalo, že mě zalehne.
"Neblbni, musím do práce. Mám tam práci s těma fotkama" zní to jako dost nedůvěryhodná výmluva. Horší je, že to byl fakt. "Nechoď…" zakňučí, přičemž to zní jako zpěv velryb…"Já potřebuju taky nějakou dobu na zotavení" prohlásím když vstanu a protáhnu se. "Však by ses mohl zotavovat se mnou" parádní nabídka, opravdu. "Ale já myslel…zotavit se tak, že přestanu dělat činnost, která mě tolik namohla" informuju ho, kdyby to náhodou nepochopil a soukám na sebe kalhoty. "No…však ano" pípne a podívá se na mě psím pohledem, který by měl, jen tak mimochodem, ještě potrénovat. "Jo..ještě mi teď řekni že mě miluješ a já se na místě rozbrečim" doufám, že jsem to řekl dost ironciky. "Já nejsem lhář" vyplázne na mě jazyk a jde mě…odprovodit ke dveřím. Samozřejmě by se nezvednul, kdybysi nebyl jistý, že z toho vytěží minimálně prémii v podobě rozloučení...