close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Listopad 2014

Nothing Personal, Just Job 9

29. listopadu 2014 v 19:48 | Bee/She
Fajn, takže další part...
Teď trošku Frankova soukromého života...
Gerard patří spíš do toho...pracovního...;)

Bezva, bezva, vážně skvělé. Kvůli svému milému pracovnímu exempláři mám na krku obrovský flek barvy přezrálých borůvek.
"Kdopak ti to udělal, co? Bloncka, bruneta?" zjišťuje Jess a panenky se mu rozšíří vzrušením z náhlého nabytí peprných informací.
"Ne!" odbydu jej rázně a pořád si přejíždím prsty přes cucák, jako bych se snažil ho nějakou kouzelnou formulkou odstranit.
"Takže zrzka!" vykřiknul Jess a praštil mě do zad takovou silou, že náraz desetitunové dodávky by byl oproti tomuhle jenom lehké pohlazení po zádech.
"Hele nekecej tak blbě a pomož mi. Nemáš náhodou make-up?" ano, jsem velice zoufalý, vzhledem k tomu, že právě prosím svého spolupracovníka o paštikovitou hmotu, kterou si po kilech "nanáší" na svou problematickou pleť náctileté děvčata.
"Jasně…a taky matné růžové stíny a perleťovou rtěnku s třešňovou příchutí. Copak vypadám jakože jsem teplej?!" Jess na sebe ukáže palci a nadzvedne obočí.
"Ne, ale vypadáš že si pěkně homofobní" dodám suše, když mi má drahocenná spolu-hyenka nechce poskytnout nic, co by mi pomohlo zakrýt suvenýr ze včerejší noci. Kdyby jenom věděl, že se netrefil ani do pohlaví ani do barvy vlasů.

Potom jsem udělal zase menší návštěvu u Amy, která byla zřejmě docela ráda že mě vidí. Soudil jsem to podle toho, že když jsem se asi před hodinkou podíval na mobil, měl jsem od ní tři zameškané hovory a dvě nepřečtené smsky. Dříve byly moje téměř každodenní návštěvy mou výhradou, ale teď jsem se vymlouval na množství práce, i když mi je naprosto jasné, že mi to nezbaští, protože ví, že moje práce by se ani neměla nazývat prací.
"Ále, práce, práce…to si na mě kvůli ní jako vážně neuděláš čas?" mluví o tom mém povolání, jako by to snad byla moje další láska. No, další…ne že bych Amy neměl rád, ale víc než ji mám rád její tělo. Jinak to jde od desíti k pěti, jsme spolu jenom když má jeden z nás slabší chvilku, nebo naopak chvilkou až moc…ehh…silnou.
"A nebo sis našel někoho jiného?!" šeptla najednou a zkousla si spodní ret, protože si zřejmě myslela, že jsem jí věrný jako křesťan svojí víře. Jo, jasně zlato, zrovna včera jsem skončil na pokoji s jedním docela pěkným klukem, určitě by se ti líbil, když se líbí mě. Máme podobný vkus. Jen škoda, že jsem tohle nemohl říct nahlas, protože bych dostal po hlavě válečkem a nebo paličkou na maso. Celkem ráda vaří, takže má takovýchhle zbytečných udělátek doma plné šuplíky.
Její otázku jsem ponechal bez odpovědi. Někdy mi připadá vážně starašně naivní. Nevím co chce slyšet, jakože ji "děsně miluju", abych se s ní moh vyspat a potom pádil pryč a to samé řekl Wayovi, kterého si po naší "velké lásce" cvaknu a další den budou plné noviny fotek a článků o tom co dělá a hlavně s kým…Někdy mám pocit že těmhle typům je to jedno. Holka, kluk…když se to hýbe.
Řek sem si, že bych to mohl nechat pár dní vyšumět, nechat toho a přijít trošku na jiné myšlenky. Zajisté chápete obtížnost mé práce, takže bude odpočinek zasloužený. Dobelhal jsem se domů a usedl s hrnkem kakaa do křesla v obýváku, což sice byla místnost kde jsem se mohl setkat i s ostatními a čelit tak posměchu, že ve svých pětadvaceti letech stále nasávám kakao jako kymácející se batole. Káždý má to svoje. "Být tebou Michaeli, tak jsem potichu. U mě je to jenom kakao. Nechtěj vědět, v čem mi batole připomínáš ty" ušklíbnu se, když si vzpomenu na den, kdy si Michael zapomněl vzít do sprchy jak ručník, tak i oblečení, takže byl v té koupelně tak dlouho, než jsme všichni zalezli do svých pokojů. Větší nepříjemnost ovšem byla, že si pozval nějakou kočku a ona celé ty tři hodiny sama dřepěla v tom jeho zablešeném kutlochu. Nejdříve jsme na sebe klepali přes zeď, potom mluvili přes okno. A potom jsem za ní na chvíli zaskočil. Ale klid, nejsem svině a neobjíždím přítelkyně svým kamarádům. A ani spolubydlícím…

"Ty Franku, tak mě napadlo, co děláš zítra?" zeptá se mě Mikey a já na něj nejdřív jen nevěřícně pohlédnu a už už si vymýšlím co všechno mám zítra v plánu. "Ehh, no..proč?" chápu že je neslušné odpovídat na otázku otázkou, ale kdo taky říkal že já jsem "ten slušný"? "Chtěl jsem se zeptat, jesli by si se mnou někam…nezašel" začal zlehka Mikey a díval se na mě přitom jako by mu na tom vážně záleželo. O to větší důvod se z toho nějak vymluvit. "Ale Mikey, výstava hraček je tady až v září" ujistím ho a soucitně mu položím ruku na rameno. "Trhni si…" zasyčí. "Taky tě mám rád, Mikey!" zazubím se a udivuje mě, že ještě neodešl jak to bývá zvykem, když je naštvaný.

"No a máš ten čas, nebo ne?" tohle začíná být podezřelé. Nejen že neodešel, on se se mnou dokonce ještě i baví! "Já nevím..podle toho co to bude" řeknu mu na rovinu a teď už čekám, že dostanu minimálně pěstí mezi oči. A nebo nohou úplně někam jinam… "Víš jak jsem chodil..s tamtou holkou?" ouu…že by přišel na to že jsem si s ní kdysi…povídal? "Jo?!" snad vypadám dost nenápadně. Ve skutečnosti se snažím splynout s křeslem na kterém sedím. "Tak já..no, rozešel jsem se s ní a protože jsem jí nechtěl ublížit, tak jsem jí řekl..no…" zase to jeho žvatlání. "Co si jí řekl, Mikey?" popoženu ho, protože tohle má podobné účinky jako Pohádky Ovčí Babičky. Děsně se mi při tom zavírají oči. "Řek sem jí že jsem…no, na kluky" pff…to je mi ale hlář. Mikey je na holky až moc. "A co já s tím mám společného?" je to možná trošku krutá a netaktní otázka. Teda hlavně ton kterým je položena, ale opravdu nevidím spojitost. "Po mě jako chceš abych jí vyléčil bolístky na duši?" otážu se posměšně, ale po pravdě by mi to nedělalo žádný problém…

"Nedělej si ze mě srandu, vážně, o co jde?" tážu se už vážněji , fakticky mě zajímá o co mu jde. "Potřebuju tě jako…." zčervená Mikey. Že by to myslel vážně? Já nebudu dělat, že s ním chodím. To bych si opravdu pomohl. "Mikey, děláš si srandu?" sakra, co si myslíš?? Budu si připadat jako tvůj Gigolo, Michaeli. Co to se mnou je?? Nejdřív spím s Wayourem a teď půjdu na rande s Mikem. Bože můj. "Okey, tak v kolik?" tážu se jako bych s klukama, co s nima nechodím chodil na rande každý den. No, supr, takže se zase dostáváme do situace, kdy sám na sebe působím jako zběhlá děvka. Opravdu bych se na tuhle profesi hodil. "Ve čtyři v jedné kavárně, ale vzhledem k tomu, že pojedeme spolu, nebudu ti vysvětlovat kde to je." Jo.. stejně by to bylo na nic. Nemám vůbec orientační smysl. Ještě si pamatuju ten den, co jsem se ztratil na vlastní škole. "Dobře puso, tak ve čtyři.." usměju se. Měl to být pokus o slaďoučký úsměv, ale buď se Mikey přesladil, nebo nemá rád sladké. "Hmm.. super.. díky.." zdvihne Mikey nejistě palce a s několika divnými posunky se odporoučí do koupelny.


To bude extra supr zábavný. Zahrát si Mikova kluka. Chudák, bude to ode mě hnusná pomsta ještě za tu misku a dalších milión věcí, co mi kdy udělal. Takže trapas číslo jedna.. Jo.. Najít jeho triko ze střední s nápisem: "Volte Mikeyho.." on si tyhle blbosti schovává hrozně dlouho. Má ve složkách uspořádaná všechna svoje vysvědčení. Já jsem je radši spálil, není, čím se chlubit. Dobře.. Mik je ve sprše, takže pokud tam nemá kameru, nemusel by zjistit, že se právě připravuju spáchat zločin odcizení nejtrapnějšího trika domu. Ehm.. supr.. Takže modré trička, černé trička.. s krátkým .. dlouhým.. kravaty, saka. Nechápu, proč má u každé poličky napsané, co je v ní uložené. Myslel jsem, že není tak blbý, aby hledal ponožky v oddílu sak. Ah.. tady. Proč to sara strčil do ostatních?! Tohle by mělo mít vlastní přihrádku. Bože.. ta fotka mě opravdu vždycky rozesměje. Ten účes, bože Mikey, tys byl pošuk.


"Eh.. Franku?!" ozve se mi za zády. Mikey, zabalený v ručníku. "No já tady totiž se vciťuju do role tvého partnera.." usměju se, jako bych mu lezl do pokoje každý den. Na co lži? "A proto se mi přehrabuješ ve skříni??" zavrčí na mě podrážděně a nadzvedne obočí. "Nééé.." zabručím ironicky. "Jenom v ostatních.." zašklebím se. "Franku, vypadni.." tak fajn, ale triko vracet nebudu. Tu fotku si dám jako obraz, vedle zrcadla. Jako odstrašující případ samozřejmě.

"Prosím tě, snaž se být seriózní.." konstatuje Mik po dni poučování co mám a nemám dělat. Jestli si naivně myslí, že ho tady bude někdo respektovat, tak to ať si trhne. Probodne mě pohledem a zapne si pás u toho jeho děsného autíčka, které má výkon, asi jako já, když běžím. Řekl bych, že bude i stejně ojeté, jako já. Jenom se líp držím a nehrozí mi, že mi každou chvíli něco odpadne. "Franku, sakra posloucháš mě?!" vyjede na mě Michael. Asi je teda hodně nervózní. Zní spíš zoufale, než naštvaně. Jo, kdybych měl jít sám se sebou na rande, tak bych byl asi taky zoufalý. "Franku, hlavně mlč, nic neříkej, pokud nebudeš tázán.." jasně Mikey, budu ti tady dělat poskoka, chodit v tvojem tričku a nemůžu si to nijak vychutnat?? "Nestarej se.. budu tak přesvědčivý, že budeš rád, že po mně neskočíš.." zařehním se, ale jsem nejspíš jediný, komu to přijde vtipné. Blbý Mikey, nikdy se nesměje mým vtipům.


"Tak jdem, zlato??" chytnu ho za ruku. Mikey, se celý oklepe a probodne mě pohledem. Necukne sebou, i když z mojí blízkosti není zrovna nadšený. "Hlavně mlč, Franku.." špitne mi do ucha, když přijdem ke stolu pro čtyři, který obývá ta bruneta. Jo, už asi chápu, proč ji nechal. Kdyby se takhle na mě pořád dívala, tak asi uteču.


"Ahoj.. tohle je Frank.. Franku, tohle je.." "Jo, my se známe.." skočí mu do řeči rázně. "Eh,, jó?!" podívá se na mě Michael. Oops. Naše pozice se vyměnily, teď jsem tu já ten, co vypadá jako malé dítě před Mikulášem. No snad mu to bude teď šumák, že jsme si.. povídali. "Takže vy spolu, teď opravdu.. to?!" zasedne za stůl a prsty si pohrává se zipem černé kabelky. Chytnu Mikeyho za ruku a koukám na něho tak, jak to umím jenom já. Očima mi naznačí ať to nedělám, ale kdo ho tady bude poslouchat, že?? "No, řekni to ty, zlato.." zakývám na něho hlavou jako bych měl vůbec právo mluvit. "Jo.." zaúpí a už se mě ani nesnaží paralyzovat pohledem, protože ví, že se mnou jsou všechna čest, hrdost a takový ty dobrý vlastnosti, co ho do teďka oplývaly předem ztraceny. Zavládlo takový blbý ticho. Ona na nás čumněla, Mikey přemýšlel nad tím, jak se nejrychleji propadnout do země a já akorát žmoulal jeho upocenou ruku. Musím to přerušit, tohle je blbý. Jako nějaký nagelovaný frája si důrazně rozepnu mikinu a vlepím Mikeymu pusu. Bože fůj. Teď se s Mikeym i cucám, no supr. "Volte Mikeyho?!" pousměje se ta jeho, nevěřícně si prohlíží svýho ex a to, co je vyobrazené na tom zašedlém triku. "Franku!" sykne na mě Mik, když zjistí, že jsem to jeho triko nepoužil jako hadru, kterou sežere okena, jak jsem původně zamýšlel. "No víš, Mikey byl na střední hrozně zapálený do politiky.. byl docela úspěšný.." přestože vypadal takhle.. "poznali jsme se u bufetu. Zrovna si kupoval sýrovou bagetu.." položím si hlavu na jeho rameno, načež Mikey jenom protočí panenky. Jestli to nedělá dobře jemu, tak už opravdu nevím.. ale jo, vím, kdybych na něm zrovna neležel, tak se mu nejspíš strašně směju. "Já jsem potřeboval půjčit drobný. A tak mi je Mikey půjčil, je to opravdu úplně zlatíčko. Že, lásko??" tak miloučký tón mi Michael opětoval akorát tak zaskřípáním zubama a mocným plácnutím se do čela. "Ahá.. takže bageta a drobný, jo?! Eh.. ro-ma-n-ti-ka.." konstatovala znechuceně. Asi by už ráda vypadla, vzhledem k tomu, že pořád hypnotizovala dveře a neustále si poposedávala na židličce. Škoda, že jsem zapomněl její jméno. Myslím, že to byla Jesie, Jamie, Janet.. nebo tak nějak prostě, to je jedno. Zase zavládlo to trapný ticho. Že bych teď Mikeše znemožnil ještě víc?? Ok.. jeho rty nevypadají marně. Ne, opravdu nejsou marné. "Ehm, Ehm?!" zavrčí na nás už dost naštvaně, když musí sledovat směnárnu slin. "No, takže Mikey, ty jsi na kluky a vždycky jsi byl, nebo.. nějak mi ten převrat vysvětli. To tě jako nic nevzrušovalo??" zahučí na něho jako sekačka. "No, ne.. já jenom Frank je tak.." přeměří si mě pohledem. "eh.. sladký?!" táže se mě vyčítavě a já si nemohu odpustit dlouhatánské: Oh.. Kdybyste náhodou v Ottově encyklopedii hledali slovní spojení: "nechutná buzna", tak tam najdete moji fotku dnešního data. "Fuj.. Tos to teda vyhrál.. no tak nic. Mějte se teplouši.."hodila přes sebe výrazně zelenou koženou bundu, a na podpatkách odcupitala ven z tý kavárny. "Moc milá dívka, lásko" rozchechtám se tomu Mikovu zabijáckýmu výrazu. "Fuj.. Franku!! Ty úchylo hnusnej.. Blé.. Měl by ses nechat vyšetřit. Bože, co sis sakra myslel?? Měl bych se nechat vydezinfikovat.." zaječí Mikey a vyplachuje si pusu vodou, co byla ke kávě té jeho. "Ale no tak.. Měl bys mi poděkovat, kdybych byl seriózní, jak si původně zamýšlel, tak by ti to v životě nesežrala. Protože zrovna ty, nevypadáš, že bys mohl někdy myslet na kluky.."

"Fůj.. hnus.. Měl jsem v hubě tvoje sliny!!" zaječí zoufale Mikey, jako puberťačka, hádající se se svou matkou o barvě bot. "Prase hnusné.." koukne na mě, jakože se asi brzy rozbrečí. Asi jsem to přehnal. "Přesně to, jsi po mně požadoval.." chytnu ho za rameno. "Nešahej na mě.. a pojď odsaď prosím tě, než nás tu někdo uvidí." Oklepe se a s mocným výdechem mě kopancem do pozadí posadí do vozu..

Nothing Personal, Just Job 8

23. listopadu 2014 v 21:06 | Bee/She |  Nothning Personal, Just Job
Ano, ano, víme že to jsou trapně krátké články...
Ale kdyby to mělo být pětistránkové, tak to tady bude tak za měsíc...:)
Takhle se to alespoň...líp čte...:D doufám..:D

Och ano… Ne. Neměl bych zapomínat, že jsem tu pracovně. Nejdřív práce, potom zábava. Nebo to skloubíme v jedno. Jo jasně, a vyjde z toho soulož s Wayem?! Ne, tak to ani omylem. Ok, můžeme to nazývat jako velice zábavnou práci. Zní to sice jako heslo nějakých nadšených skautek, ale pokud je tohle práce tak sakra nevím, proč jsem šel na tu podělanou novinařinu a nestal se prachobyčejnou děvkou. Jsem teď v nějakém pořadu pro ženy slyšel, že tahle fyzická činnost uvolňuje hormony štěstí. (ano, dívám se na pořady pro ženy, ale jenom proto, že nevím jak odstranit skvrny na svých šatech a tam je plno rad.)Kdybych byl děvka, mohl jsem být šťastný. Cha…zvlášt, kdyby si mě Way předplatil tak na neurčito dopředu. Taky vás tak děsně štve, když se okolo vás všichni vznášejí štěstím a vy zaostáváte při zemi jak balónek naplněný kyslíkem?? Takhle bych chodil a všem mrazil úsměv mými působícími hormony štěstí. Znáte to, vesele si lížete zmrzlinu a najednou šťastný sráč Iero. Ne, neznáte to, protože jsem v takové euforii ještě nebyl. Ale ono to přejde, kdybych byl v euforce dlouho, tak oni mi s tím doktoři pomůžou.
Fajn, po chvíli už to zase tak něžné nebylo a já řval…no, více méně bolestí, což si ovšem můj drahý spolupracovník vyložil drobet jinak.


"Gerarde, notak…" zaskučím a prohnu se v zádech, protože mám pocit, že tím ho od sebe trošku odstrčím a bolest bude menší. Zřejmě z mého výrazu vycítil, že to nebude úplně ´košér´, ale jenom se nad tím svinsky pousmál.
"Mladý pán si myslel, že mu před tím ještě zahraju nějakou pěknou árii? Sorry, ale svíčky nevedeme" ušklíbnul se a potom mě kousnul do rtu, což byla ovšem zcela nicotná bolest oproti té, kterou jsem cítil na té části těla, která je momentálně nejvíce namáhána.
Ještě jsem chvíli bezmocně kvílel a potom se rozhodnul to taky tak trošku použít proti němu. Jak dlouho se asi budou hojit škrábance na zádech, co myslíš, Wayi? Snažil se dělat, jakože to vůbec nevnímá, ale když vám někdo ryje do zad málem čárový kod, tak je převelice těžké to necítit. Nevidím ovšem jediný důvod, proč bych k němu měl být milý, ohleduplný, či se jinak přetvařovat.
"Tohke-tohle je šikanování zcela bezbranné osoby" snažil se mi oznámit Gerard mezi jednotlivými nádechy a teď jsem se pro změnu pousmál já. "Není…je-je to fifty-fifty" dobře, taky mám co dělat, aby mi rozuměl, protože na tom nejsem fyzicky zrovna nejlíp a školní měření dvou kilometrů je oproti tomuhle jenom parodie na výdrž.
Zřejmě zjistil, že si se mnou nemůže dělat úplně to co chce, takže se mě snažil obměkčit tím, že mi začal pracovat na krku. Snad první vyvíjená činnost, která má co dělat s příjemným pocitem. Já ho jen tahal za vlasy a snažil se nebýt moc hlučný, i když se to moc nevedlo…kdyby někde poblíž vybuchla obrovská nálož trhavin, tak to zřejmě vůbec nikdo nezaznamená, protože to rozněžněný Iero přehluší.

"Gerarde?" oslovím ho s mocným výdechem, když tam spolu ještě chvilku nehybně ležíme. Měl bych začít pracovat.. "Uhmm?" přivře oči a s blaženým výrazem se ke mně přitulí jak mimino. To jsme si nedomluvili. Žádné citovky. Prostě jenom pracovně, udělat co musím a pak padám. "Ano puso??" Zadívá se mi hluboko do očí, pořád se usmívá až to přechází do úšklebku. "No.. já..eh.." sakra, co to na mě zkouší?! Jestli je to nějaká posexová technika, pak nevím o co se snaží, protože já jsem odolný. "No nic, že už půjdu, protože mám ještě práci.." vykoktám ze sebe dost nejistě,vstanu, ale něco mě stáhne zpátky k posteli. "Co děláš??" vyjedu na něho nevrle. Já jsem říkal, že to štěstí přejde. "Franku, běž" rozkáže přísně.Obdržím menší pusu, nebo dvě.. ok bylo jich víc. Pak jsem ze sevření propuštěn a z toho pokoje s chladným výrazem a slovy: "Naschle, pane Wayi" prchám. Už jsem to zase já, žádné city, žádný Way.

***

"Iero?!" zavolá si mě šéf. Děsně zrudnu, všichni se na mě tak nějak podívají, jak by přesně věděli, proč si mě volá. Je to pro mě úplně nejdelších pět metrů potupy co musím absolvovat, abych se dostavil do šéfova kanclu. Proč se všichni tak čumí?? Mám na hlavě natažený kondom nebo co? Do háje, já jsem neudělal ty fotky, co mu mám sakra říct?! No víš, Chrisi, včera jsem si to s ním skvěle rozdal, bohužel jsem na fotky nějak nemyslel, ale příště ti pořídím videozáznam..


"Tak co??" táže se jakmile dovřu dveře. Co nejhlasitěji polknu, aby to vypadalo, že je mi to opravdu líto, že nemám materiál. "No já.." rozzáří se mu oči jak malému dítěti před tím, než otevře velkou krabici s dárkem. Ale bohužel, bude zklamaný. Jako když jsem místo obřího červeného bagru, co jsem chtěl k vánocům, pod strom kem našel ponožky. "No.. já je nemám" zahledím se do země. Připadá mi to jako nutnost. Chris zbledne a výraz se mu z dětského těšení změní ve velice přísný učitelský obličej. "Proč?!" zasedne za stůl a artikuluje zřetelně. Radši zůstanu opodál, je dost možné, že po mně něco hodí a zrovna po ruce má moc pěkné těžítko, to by byla škoda, kdyby se rozkřáplo o moji hlavu. "No, tak ono se při tom dost blbě.." zařvu na něho na oplátku. "..fotí" Úplně ze mě ten stres spadnul. Mám dost co dělat, abych se tady hned nerozchechtal. Ten můj šéf vypadá, že mu za chvilku exploduje hlava. "Ale ujišťuju ťe, že si to parádně užil.." ušklíbnu se a urychleně vypadnu ze dveří. Nepotřebuju vidět, jak se mu mozek rozletí po celé místnosti. Zase ty pohledy všech.. Proč se na mě všichni tak divně dívají?! Fajn, budu jim to vracet, když nemíní opustit pohledem oni mě, tak se na ně taky budu dívat na idioty. "Je ti něco, Franku?? Nekul tak ty oči!" rozchechtá se Jess. Moc fajn chlápek. Když si z vás ovšem nedělá srandu.


"Franku, dáš si kafe??" přiletí ke mně. "Oh.." vykulí na mě přes ty svoje obří brýle oči. "Bože.. která ti to udělala?? Musela to být dračice, co?? Franku, ty kaňoure jeden.." " Co?!" tážu se už opravdu nakvašeně. O čem to sakra mluví?? A proč cpe tu svoji optiku k mojim uším?! "Nedělej, že nevíš, o tom bys věděl i kdybys byl slepej. "Franku??" šáhne mi za ucho. "Dost dobrej cucflek." Usměje se s uznáním. Ou, to ne! "Kecy.." zaječím a pádím se zčervenat na nejbližší hajzly. To snad ne…

Nothing Personall, Just Job 7

18. listopadu 2014 v 21:36 | Bee/She |  Nothning Personal, Just Job
Takhle to dopadá, když se ze seb snažíte vytlačit rádoby milou část...:D
Fajn, ta část neměla být...milá...:D ...
Ovšem, doufám že i přesto se vám bude alespoň trošku líbit :)
Nějak neví co všechno si můžu dovolit, takže začínám tak..zlehka...:D

Těžko říct, jestli mou, jistě velmi smyslnou nabídku pochopil správně. "Ven?! Ale no tak, vždyť tady máme pití až u nosu…a co venku?" ten je asi tak chápavý jako Santa, když mu píšu co chci k Vánocům. Vždycky přinese něco jiného. "Já, jenom…venku je chladněji" to zřejmě není nejlepší motivace. Já jenom doufám že se chytne. Dobře, pořád vypadá stejně nechápavě, takžena to budu muset jít jinak. Víc okatě. "Hele a jedou po tobě vůbec holky?" zajímám se a tvářím se u toho maximálně nedbale. Opře se loktem o bar a pousměje se, nevypadá zase tak opile na to, kolik toho už má v sobě. "Jo…celkem jo. Ale daleko víc po mě jedou kluci…" přerušil chvíli svou řeč, aby si mohl loknout. Nechápavě jsem zíral a a na sucho polknul. "Teda jako kluci těch holek, aby si mi dobře rozuměl. Jednomu se to už dokonce málem povedlo a přejel mě dodávkou" Fajn, asi mu v krvi nekoluje zase tak moc alkoholu, že ještě dokáže takhle pitomě vtipkovat a dostávat mě do kolen.


"Takže jsi očividně žádaný" je to spíš nahlas vyřčená myšlenka než podnět na který chci aby reagoval. Ale věř Gerarde, že po dalším článku v našem časáku se o tebe přímo poperou. A to už nebudou jenom kluci s dodávkama.
"Hele, o co, že nesbalíš támhle tu kočku na baru" chce se vsadit Gerard a já jen cudně zamrkám. Neumím balit ´z hecu´. Já jdu na to pomalu, pečlivě si své obět-…ehmm…totiž děvčata vybírám. "Levou zadní" přece mu ještě nebudu masírovat ego. Prostě tam půjdu a okouzlím ji svým šarmem. Mám takový divný dojem, že to bude asi tolik platné, jako bych ji chtěl okouzlit svou výškou…či délkou knírku. Ano, vím, vím..nemám knírek.


"Vypadáš docela bezmocně, chceš radu?" výborně, tak to jsem zvědav,s jakou balící technikou se vytasíš, Wayi. "No, prosím" pokynu mu, čímž ho vyzvu k tomu, aby mi představil svůj plán. "Takže první rada…vždycky se jí dívej do očí, protože na ty další věci bude ještě dost času" hmm…to zní zajímavě. Podívám se mu do očí a nadzvednu obočí. Já mám ještě lepší plán, Wayi…zkusím tu tvoji techniku aplikovat na tebe. Takže cokoli co řekneš bude použito proti tobě. Moh bych z fleku dělat u soudu.
"Dále, můžeš zkusit něco jako..opření o pult. Nesmíš při tom ale vypadat, jako by si čekla až přijede autobus číslo 41…Ani kterékoli jiné číslo" no to je mi panečku radílek. "Takhle?" zeptám se nevinně a opřu se jak nejlaciněji to jenom jde. "Jo…to celkem..ujde" pořád udržuju oční kontakt. Neuhýbá, ale očividně znervozněl.


"Nezávazně navážeš konverzaci. Musíš začít něčím zábavným, něčím co ji nadchne, vzruší, chápeš?" ten se panečku nějak rozpovídal. Každopádně to je dobře, čím barvitější popis, tím líp pro mě. "Necháš ji, aby se taky vykecala a celou dobu kýveš, jako že tě to hrozně zajímá. To už víš že ji máš na háku a můžeš si představovat, jak jí sundáváš svršky" ušklíbne se a já se nestačím divit na jaké pitomosti ty holky balí. "Neodepisuješ ty náhodou v Bravo poradně?..Dotaz "jak sbalit holku" se tam vyskytuje poměrně često" rýpnu si, pořád na něj vejrám, pořád sem v té podivné poze. "Zřejmě to zabírá jenom na holky" konstatuju a vrátím se do normální pozice. "Tak v tom případě to na tebe můžu zkusit" pousmál se a naklonil hlavu na stranu.


"Právě jste prozradil taktiku nepříteli, nemáte šanci" upozorním ho s úsměvem a nechám jej, aby se ke mně ještě trošku přiblížil. "A to si myslíš, že mám jenom jednu?" perverzní úšklebek a jeho ruka…ou…na mém stehně. Netušil jsem, že to vážně půjde tak rychle. Za chvíli už jsme vycházeli z budovy, zadním vchodem, samozřejmě.
Nejlepší hotel ve městě, jak nečekané. Kdo by se spokojil s něčím průměrným, když mu někdo může strkat smažené vajíčka až do postele. Nevím proč, ale najednou mi to přišlo děsně dvojsmyslné. Asi z něj za chvíli zblbnu a budu taky balit holky na baru na svůj postoj alá ´čekám na autobus´. No, to jsem to teda doparacoval.

Už jsem jaksi nestihnul dále přemýšlet, protože mě přimáčknul na zeď jedné z chodeb. Vážně, vážně jsem to nečekal, takže se mi podlomily kolena a přísahám bohu, že kdyby mě nedržel, tak ležím na zemi, v poloze "poskládná židle". Netušil jsem, že dostat ho do postele bude zase tak lehké. Vlastně o tom, že to půjde takhle snadno se mi ani nesnilo.
Košile, tričko, rifle…wau…"A já čekal něco jako předehru. Neříkám, že ji s oblibou praktikuji ,ale vzhledem k tomu, že jsem v tomhle oboru úplný začátečník, tak by mi nevyadilo, kdyby si mi dal nějaké…instrukce" asi vypadám docela vyklepaně, když tady před ním takhle sedím…jenom ve spoďárech a civím na něj jako ten koloušek Bambi. Snažím se i o stejný lesk v očích. "Instrukce?...Lehni si a …přeji příjemnou zábavu" zašeptá, a potom se na mě vrhne. Nejdřív je mi trochu do smíchu, za chvíli se mi to ale začne líbit. Kruci, tohle už není sranda!

Chvíli se snažil o něco jako polibky, ale dalo by se to přirovnat k něčemu, co dostane pětileté dítě od maminky na dobrou noc. Netvrdím že jsem sado-masochista, ale neavdilo by mi, kdyby…přitlačil. Potom se přesunul na krk, což už bylo o poznání lepší a já si řek, že bych neměl jenom tak okounět a taky se zapojit. Zřejmě praktikuje pomalý rozjezd s následnou gradací.

Potom už to byla rychlovka…jako když si dáte chlebíček v rychlém občerstvení. Chlebíček na kterém je hodně..ehmm..majonézy. Normálně by mi bylo blbě za nás za oba, převršily to ovšem libé pocity.

Šmátral mi ve spoďárech a já si říkal, že lepší pocit než tohle je už snad jen ulovit zlatou rybku. "Doufám, že jsou vedle---dů-chodci" poněkud těžce si mi artikuluje, čemuž se pousměje a odhrne si spocené vlasy z výhledu. Důchodci a nebo jiní, neslyšící. Byl by ovšem docela problém, kdyby tam byl náruživý čtenář detektivek, protože to bychom měli poldy za zadkem. A v této situaci by to nebylo dvakrát pěkné…

Nothing Personal, Just Job 6

11. listopadu 2014 v 21:28 | Bee/She |  Nothning Personal, Just Job
Fajn...pomalu ale jistě se to blíží k něčemu...
možná trochu zajímavému...
pomalu...

To je věru skvělé.. investuju do své práce tolik peněz, času, a hlavně snáším šéfův psychický nátlak a co z toho všeho mám já?? Akorát si připadám jak Alibaba před vstupem k pokladu. Až na to, že on se dovnitř dostal a stačilo říct jenom "Sezame, otevři se" . No taky bych se mile rád dostal co nejdřív k pokladu. Vím, chci se dostat Gerardovi, takže bych ho neměl nazývat pokladem. Že bych na tu gorilu zkusil taky Alibabovo heslo? Ne...radši ne. Skončil bych jako rajčatový protlak a opravdu si nepotřebuju na seznam svých potravinových přezdívek hned po pendreku a mentolce přidat i kečup. Tihle "velikáni" co mají místo mozku vydatnou svalovinu podpořenou steroidy se nijak obejít bohužel nedají..
"Hey.. něco ti ukážu jo??" tážu se tak přehraně, že se divím, že to neviděla policie z Marsu. Vytáhnu z peněženky nějakou papírovku. Opravdu, je znát, že byla uložena v mojí peněžence. Ale ne já jsem si z ní parník nedělal.
"tohle je jeden MŮJ dollar.." začaruju mu zmuchlanou papírovkou před očima. No vlastně spíš pod očima. Divím se, že mi ještě jednu neuvalil. Za tyhle kecy bych si vrazil i sám.Musím vypadat opravdu dementně. Když jsem tak malý a stavím se na špičky abych mu můj doláč mohl strčit aspoň pod nos. Sakra. Nechce se mi věřit, že jenom kvůli Gerardovi, jsem propadl něčemu tak podlému jako je korupce.


"A tohle.." vytáhnu dalších pár hlav George Washingtona z mojí černé peněženky s utrhlým zapínáním
"Tohle je MÝCH padesát dollarů..a kdybys otevřel dveře, tak těch krásných, zelených padesát dollarů může být tvých..hmm? Co ty na to kámo??" panebože.. Teď se fakt bojím, jestli mě nepošle s mýma ubohýma padesáti dolláčema k šípku. Už se vidím, jak ležím v nemocnici a nade mnou se sklání smějící se Bob s vytlemeným Mikeym a definují mi můj úraz a vzhledem k tomu, kdo by mi to udělal, by to bylo nejspíš 206 rozdrcených kostí.


Sakra!Sakra!Sakra.. Už je to tady, neměl jsem být tak arogantní, ale strčit mu to ladně třeba do kapsy u saka. Ne tam bych nedosáhl. Do kalhot. Ne to taky ne.. to by si zas myslel, že ho beru jako striptéra. Proč se tak usmívá?? Ne.. pomoc mamí.. "No tak prosím.."odstoupí s úsměvem ode dveří a založí si ruce. Jak říká můj psycholog do obranné pozice. Nejsem cvok! Mám psychologa, kvůli mému traumatickému dětství. Myslím, že bych za ním měl zase někdy zajít, protože v mém životě je traumatických okamžiků, kdy mám dojem, že budu mít z úzkých kalhot nasrané nahrávačky mnoho. Takže nebudu mít rozdrcenou lebku? Oh díky moc kámo.. máš to u mě.. Teď bych zřejmě měl obsah svojí peněženky vysolit na jeho ruku. Ne, já nechci. Nechci být zase socka. Chudoba je supr, ale už jsem si ji vyzkoušel. No, bezva, odevzdám peníze a hned se mocný Sezam otevře. Teď ještě aby se dostavil i poklad..


Vejdu dovnitř a hned po chodibčce s vybledlým, původně červeným kobercem následuje ona místnost, kde by mněl kulturní zážitek začít. No i když nevím, jestli bude moc kulturní.. mě by spíš vyhovovalo, kdyby byl kulturistický..
"Dobrý den.." osloví mě jedna mladičká hosteska v koktejlech. Černovlasá. Docela by ušla. Než se vzpamatuju z toho, že ke mně mluví zbystřil jsem další, po mé levé straně. Teď si říkám jestli nebyly dvojčata. No čert to vem. Jsou to hostesky a ty je vždycky lepší ignorovat. Nebo kohokoli, kdo vás znenadání osloví. Opravdu mám z takovým oslovováním zkušenosti. Jednou jsem totiž byl na předvánočních nákupech a jak jsem tak byl ve víru konverzace oslovila mě a mojí kamarádku jedna taková, v růžovém firemním tričku. To už je druhá zásada. Jestli je někdo v růžovém tričku, ještě k tomu s nápisem "modeling style" tak ho obloukem obejděte. Ona totiž takové tričko měla. Strčila nám do ruky letáček, a ať se prý před sedmnáctou hodinou dostavíme před nově otevřenou pobočku té firmy. Samozřejmě jsme se dostavili, jenomže až tam, když mi nějaká baba začala hoblovat nehty a natírat je výživou, uvědomil jsem si, že sedím někde, kde by měla sedět žena s podstatně delšíma nehtama, než mám já. Navíc to tam děsně sladce vonělo, takže jsem tím načuchl a jako růže jsem smrděl až do večera. Ano, bylo to potupné. A ještě potupnější bylo, když z toho salónu přišel domů slevový poukaz tentokrát na pedikůru a ten poukaz první našel Bob. Takžekdybychom měli nástěnku, tak by tam jako téma dne bylo: Frank - vonící víla se zdravýma nehtama.

"Ne díky.." obejdu obě ty slečny, ještě než z křečovitého úsměvu vyblebtají, co po mně vlastně chcou. Je tady dost lidí. Když říkám dost, myslím tím, že je tu plno, až na poslední dvě řady. No, ok. Ne, že by to tu zrovna hučelo,ale skoro na všech těch sedátkách je cedulka "Reserve" se jménem a kytkou. Hmm.. přede mnou bude sedět paní Smith. Je to tu docela pěkný. A nejspíš drahý, vzhledem k tomu, kolik je tady sponzorů. Většinu těch značek znám, ale u některých si opravdu nedokážu představit, co by mohly zastupovat.Třeba tan na pultíčku s mikrofonem. Tipoval bych, že to bude značka nějaké bio mrkve ze zkumavky. Ano, je to blbost, stejně jako milión dalších věcí. Třeba to, jak si moje holka nastavuje budíka na dřív, aby mohla dýl spát..


Ah.. paní Smithová dorazila. Dělá si srandu?? Větší drdol sis udělat nemohla?? Bezva, takže celou dobu budu ohromován bujností jejich lesklých vlasů. Bože.. Bohužel, nedorazila jenom ona. Takže když se mi náhodou podaří najít kus, kde vidím vecpe se mi tam nějaký objímající se pár. Opravdu skvěle..


"Prosím vás??" zaklepu jí na rameno. Bože to je tak trapný. Teď si připadám ještě blběji, než při korupci bodyguarda. To je den.. "Eh.. nemohla byste se trochu vyklonit?" usměju se mile, když se na mě otočí. Samozřejmě, že čekám, že se taky mile usměje a ochotně se aspoň na chvilku vykloní. Ale ona si mě začne dost divně přeměřovat pohledem. Sakra co to dělá? Najednou se s hlasitým "Pff" otočí zpátky a ještě víc se napřímí jak by si na oběd objednala pravítko v trojobalu se zeleninovou oblohou. Vedle sebe slyším dušený výprsk smíchu, ale radši se neotáčím, protože to už bych opravdu zčervenal úplně všude.

Abych zase nabral světle bílou, jak říká Mishell, začnu počítat lidi. Když se po třetí ztratím u sedmé řady, všimnu si, že je zrovna podávána cena, za kapely. "A která z těchto nominovaných získá druhé místo.." konstatuje zapáleně ten moderátor šilhající po dívce, která je na jevišti nejspíš jenom proto, aby se dalo na co dívat. No dobře.. ještě drží kytku. "Přijde vyhlásit zasloužilý zvukař James.." opravdu zvukař? Chlápek, co otočí dvěma knoflíky a zasrtčí modrý drátek do modré dírky, vyhlašuje vítěze tak precizní soutěže?? Teda kdysi to bylo precizní.. Moderovaly to osobnosti, co se o to zasloužily a v hudbě něco znamenaly a ne jako teď ještě nějaký nagelovaný školáček. "A tuto cenu získává skupina.." prosím Misfits. Misfits.. uh. "Skupina.." no tak děléj.. Misfits makej.. hecuj to.. Misfits. "Skupina The Used" kdo jací použití?! V případě zpěváka spíš ojetí.. Co to je sakra. Že by to byl takový ten styl hudby, kdy vypadají hustě, ale když otevřou huby, tak to zní jako by jejich největším idolem hned po Justinu Biebrovi byli One Erection?? "No takže.." Dostavil se k děkovacímu mikrofonu zpěvák. Ježíš.. teď přijde: Tentokrát jsem to opravdu nečekal.. a taky děkování mamince tatínkovi, bratrovi, sestrovi, dědovi svým čtyřem babičkám, tetě z druhého kolena, strejdovi, kterého vlastně nikdy neviděl.. a potom nám zabásní o tom, jak mu Santa v šesti donesl první kytaru.. a jak si vyřval hlasivky a jak vždycky snil o tom, že tady bude stát a děkovat. Jak já nesnáším tyhle lůzry.
"Díky, že jste nám dali hlas." Konec?! Nepřijde děkování Adamovi s Evou?! Aspoň jedna skupina mě oprostila od jejich rodokmenu.


"A další cena bude udělena, za zpěváka roku. Podívejme se na nominace."

A tak ten nudnej chlápek co moderoval tuhle nudnou soutěž představil pár dalších nudnejch týpků. Ptáte se jak? Nudně. Samozřejmě jsem zavětřil i Gerardovo jméno a byl jsem zvědav, jestli skončí poslední, nebo je ještě někdo horší. Ne že bych mu to teda přál. "A vítězem této kategorie se stává..." chvíle napětí při kterém je opravdu napnutá snad jen guma v jeho kalhotech, která zřejmě každou chvíli praskne a celá spodní část jeho oděvu se mu sesune ke kotníkům.


"Kellin Quinn!" vykřikne týpek a já se s pocitem zadostiučinění zavrtám do sedala. A Way už jistě leštil vitrínu, do které si tuhle vidláckou cenu postaví...Fajn, děkovačka. Nevypadalo to ovšem, jako že ho moc lidí poslouchá. Někomu děkoval a já se začal ubírat dolů, abych chytil Waye, než ho pohltí dav zbohatlíků a jejich paniček. Tady se dostane každý kdo má prachy. Rychle jsem se procpal davem a byl jsem u toho nucen použít své ostré lokty. Nakonec jsem ho přece jen našel...stál u baru /nečekaně/ a snažil se okouzlit nějakou dámu. Dáma bylo označení příznačné, protože už byla docela v letech. Vždycky jsem si myslel, že je na mladší.

"Nazdár!" pozdraví mě jen co mě zmerčí a chytne mě kolem ramen. Stará paprika, která se ještě před chvílí smála jeho řečičkám, které jsou sladší než pytelel cukorvé vaty se vůbec nepodivila. Jenom si vzala svůj drink a šla se bavit zase jinam. Jo, holt se jí asi každý zajíček nechytne do pasti. Z té představy mě zamrazilo.

"Ahoj" pozdravím nevrle, i když mi je jasné, že bych za ním stejně musel jít. Štvala mě ta jeho dobrá nálada. Protože já ji neměl. A ani ji mít nebudu, protože mě nečeká nic, co by mi tu náladu mohla jakkoli zvednout.


"Dáš si něco?" jak pozorný. "Tady tuhle taktiku používáš vždycky?" optám se ostříleně a nadzvednu obočí. Kruci, Franku. Musíš být milý! Hloupost...musím jenom umřít.

Ušklíbne se a rozhodne za nás oba, takže si dáme vodku s džusem. Jak originální. "Tak co říkáš na...výherce?" rýpnu do něj trochu, protože vím že tohle téma bych neměl načínat. On ovšem nevypadá, že by ho to nějak vzalo. "Měl jsem to být já, co myslíš?" přiblíží se ke mně, protože zřejmě nechtěl ať to někdo slyší. Tak panstvo, tohle je příkladná ego-masturbace. Měl bych ho trošku zchladit. "Nevím. Neposlouchám hudbu ke které je klip, který si pro tu přemíru růžové pletu s klipem k písni ´Barbie Girl´" odvětím prostě a zašklebím se. Tu pseudo-písničku bytelně nenávidím.

Dobrých pár hodin na baru se skleničkou v ruce. Z toho nemůže vzejít nic dobrého, co říkáte, pane umělče?


"Gerarde? Nezaše by si ...na chvíli...ven?" Chvíli jsme se ještě takhle bavili a já si říkal, že už se začíná připozdívat a asi bych měl...zahájit svou akci, tzn. ´Hon na Waye´. Možná v tom pravém slova smyslu...

Nothing Personal, Just Job 5

8. listopadu 2014 v 22:29 | Bee/She |  Nothning Personal, Just Job
Fajn, takže zase po delší době další díl...
Snad je tady fakt někdo, kdo to čte...
Jo a mimochodem...buchta s jogurtem...je ta nejúžasnější věc...

Když jsem se konečně dostal domů, což nebylo dřív, než okolo druhé, protože jsem se musel procházet kolem jednoho nejmenovaného fastfoodu. Dělám to vždycky když jsem v depresi, chci být sám a nebo, když potřebuju přijít na možnost jak uspokojit s pracovním výkonem šéfa a nezaprodat přitom...ehm...hrdost. No, a takhle náročné procházky unaví, takže jsem dostal hlad a musel se delší dobu zabývat jezením menu číslo 12. Vzdal jsem to a došoural se zpátky domů.
Jenom otvírám dveře a už vidím Mikeyho držku nacpanou nějakou rozmačkanou věcí, kterou si vyškrábává z mojí misky. Beze slova kolem něho projdu do kuchyně, kde jsem tak ochotný a namáhám se umýt jeho mističku, jako pedagogickou pomůcku pro můj výklad o respektu a vlastnictví. Když doleštím velké "M" s kamenným výrazem jdu zpátky k němu do kuchyně a s důrazem dosednu na židli naproti němu.


"Sakra Fraku, co chceš dělat" jeho oplzlou poznámku ignoruju. Vím, že se moc dobře baví a něco jako respekt vůči mně absolutně nechová. Jeho mističku s důrazem položím a stůl a stále držím neutrální výraz.
"Takže Mikey.." začnu klidně.I když nevím jak dlouho se budu klidným moct zabývat.
"Byl bys tak laskav a vrátil mi moji misku??" pokračoval jsem s nedobytným učitelským výrazem. Jestli na mě použije techniku: "Vyskoč Franku" tak jsem na něho krátký.
"ale Franku.." zatlemí se když dožvýká nynější sousto.

"Na co potřebuješ misku??" víš, Mikey, chci si ji dát na hlavu až budu procházet pod lešením, aby na mě nespadl kyblík s betonem.
"Na co bych sakra asi chtěl misku Michaeli, na co asi?!" dobře, chápu, momentálně ze mě respekt nesrší.
"No ne.. já jenom, že pokud bys chtěl začít jíst zdravě a na snídani opustil od svých párků a nadměrných dávek, můžeš si své vločky nasypat třeba do úst toho chlapce, který se tu poměrně zabydlel.." rozchechtá se
"on už tě nakrmí" propukne v další záchvat smíchu dušený jogurtem. Zavržu zubama a snažím se ukončit tuhle konverzaci.
"No, ve zkratce.. to co držíš je moje, žer si zrní ze svojeho nádobí" vytrhnu mu misku z ruky a zabouchnu se ve svém pokoji.
Přesto, že jsem měl velikou porci menu číslo 12, nemusím se dlouho přemáhat abych se pustil do Mikeyho oběda. Bože, co si to do toho hrnku zase nasmolil. Rozpitvávat to nebudu, ale podle chuti je to buchta, nebo jiný Bobův experiment ponořený hluboko do jogurtu. A pro jistotu, aby to nevypadalo jako jídlo, je to rozdrbané vidličkou.Fuj.. zní to opravdu děsivě, ale zas tak špatný to nebude. Ale pořád stejně nechápu, jak může být Mikey jenom na tomhle.
"Hele Franku.. Nebuď jak malej. Můžu si prosím tě dojíst svůj oběd??" No výborně, tak asi nebudu tak špatný pedagog, on mě poprosil. Tak a teď si trp Mišánku ať víš jaké to je, když se někdo nacpává něčím, čím by ses mněl nacpávat ty!
"Ne.." zavrčím nerudně, a narvu si další dávku do dutiny ustní.
"Díky.. si milej" konstatuje Mikey. Holt když jde o jídlo a vlastnictví jsem svině.
"Mimochodem půjčil jsem si bundu.." Sakra je v tomhle baráku věc o kterou se nedělím se zbytkem obyvatelstva?! Co kdybyste si někdo půjčili třeba můj...ne radši ne. Zůstaneme jenom u kalhot a misek.
"No a měl jsi v ní mobil, na" hodí mi Mik telefon a přibouchne dveře.


Zkontroluju, jestli mě někdo nutně telefonicky nesháněl. Páni! 13 zmeškaných hovorů. Ta Amina je nějaká upjatá. Aha.. tak ne.. není to Amy, ale Mikey a neznámé číslo. Takže.. Na Mikeyho kašlu. Pokud se mě chce zeptat jestli bych mu něco nepůjčil má smůlu, a neznámé číslo.. Takže volám.. Jestli to bude nějaký uječený spratek, nebo něco jak: "Dobrý den, můžeme vám nabídnout naše skvělé hrnce s nepálivou pokličkou pouze za.."
"Franku?? Franku.." přeruší moji představu teleshoppingu ječivý tón.
"A-n-o?!" vykoktám ze sebe a snažím se identifikovat hlas.
"Franku.. já.." zalkne se "..bych se chtěl ti omluvit za to, že jsem tě tak shodil před kamarádama.. a"
A co?? Kdo si ze mě dělá srandu?? To může být kdokoliv.. před.. kamarádama mě shazujou všichni.
"A-ano??Cože?!" pronesu úplně jiným tónem než o který usiluju.
"Ne Frankie.. je to neodpustitelné. Je to od tebe milé, ale nedělej, že o ničem nevíš.." aha a něco jako: " s láskou, Tvůj Úchyl" nepřijde??
"Uhmm.."
"No.. takže.. přes všechno bych tě hrozně rád viděl" řekne dojemně. "a taky jsem si u tebe zapomněl klíče.." aha.. a já jsem mu to žral.
"No fajn.. a co?!"
" Nebuď natvrdlý a vrať Gerardkovi klíče!!" zařve a tipne telefon. Eh.. no jo. Každý má svého úchyla..

Zděšeně jsem odložil telefon, protože tohle bylo opravdu trochu moc i na mě. Já toho zažil hodně...omylem jsem si zaplatil pokoj ve psím hotelu, potkal jsem pětileté děti, které byly vyšší než já. Ale tohle, tohle mě vážně dostalo. Možná bych měl začít uvažovat o návštěvě psychiatra. Doufám že mi to proplatí pojišťovna a když ne, tak to budu požadovat od Chrise.


Řekl jsem si, že se odreaguju, tak jsem se rozhodl, že to trošku osladím i svým "kamarádům" a obsadil jsem koupelnu. Problém je v tom, že koupelna slouží také současně jako toaleta. Samozřejmě že jsem neslyšel to, jak mě popoháněli...přes ten proud horké vody jsem neslyšel ani ty nadávky. Ani to kňučení, když už to bylo vážně akutní. "Franku! Víš kolik budeme platit za teplou vodu?! Dělej!!! Si tam celou věčnost" zabuší na dveře Bob. Jo, to jeho bušení by slyšel i hluchý, takže jsem se raději rozhodl, že to vzdám a umožním jim přístup k wc míse. Už už jsem sahal po svém ručníku v barvě blankytně modré... co to kruci?! "Můžete mi vysvětlit, od jakého hnusu je špinavý můj ručník?" zařval jsem na ty bídáky za dveřmi, protože to vypadalo, jako by se do něj utřel někdo po...náročném večeru. Slyším chichotání... "Víš...stala se mi taková nehoda..." začal Mikey a já měl ucho přímo na dveřích, protože jsem byl nahý a chtěl jsem za každou cenu syšet, co že to mám za hrůza na svém froté ručníku?! "Jaká nehoda, Michaeli?!?!" přes svou flegmatickou náladu začínám rudnout. V hlavě si promítám ty nejhorší scénáře. "No, trošku mi vystříkla..." ne, ne! Michaeli, ne! "...trošku mi vystříkla...pasta. A tvůj ručník byl zrovna tak jako po ruce" zahihňal se, protože mu muselo bý jasné, co jsem označoval za příčinu bílého fleku. "Mám takový pocit, že tohle bylo naposledy, kdy se ti tohle stalo" konstatoval jsem naprosto klidně. "Vážně?" otázal se Mikey vesele a jeho výraz se jistě změnil z posměvačného na překvapený. "Jo...už si tou pastou totiž nebudeš mít co umývat. Hned jak vylezu ven, tak ti dám do zubů!" zasyčel jsem a utřel se ručníkem...celým od pasty. Výborně, teď budu vonět jako mentolka. Fakt mě zajímá, zad-li pak má Way rád větrové bonbony.

Ven jsem vyšel s naprosto neutrálním, lehce nadřazeným výrazem. Ne, vůbec mě nevytočilo kam až se mi dostala ta pasta...a jak děsně to potom štípalo. Bohužel to byla lepší varianta než čekat dokud neuschnu.
"Hele, mentolko, doufám, že si tady dneska v noci nehodláš nikoho přitáhnout. Docela rád bych se vyspal, vzhledem k tomu co mě čeká zítra..." konstatoval Bob když si dodělal kakao. Jistě, velký pan Bryar stále studuje a připadá si tady důležitý...s hrníčkem teplého mlíka v ruce. "Neboj Bobe, nikoho sem tahat nebudu. Byla to...nehoda, jasný?" snažím se to už asi po sté obhájit. Zřejmě má snaha výjde naprosto vniveč.


Námořnická modř, nebo ocelové šedá? Proužky vodorovné, nebo svislé?...S tou kravatou je vždycky největší problém. Ještě mám v záloze červenou s medvídkama ale ta je jen pro..ehmm...zvláštní příloežitosti. Nakonec jsem stejně sáhnul po jistotě, kterou značí černá. Potom tady bylo další trauma-barva košile. No, já razím heslo, že k černé se nejvíc hodí černá, takže má volba byla jasná.
"Ježiši Franku?!...Kdo umřel?" zalez, Michaeli! "Já se snažím, aby byl můj outfit slavnostní" konstatuju nadřazeně a jeho podlou poznámku naprosto ignoruju. "Podle tebě je slavnostní..hrát si na smrtku? To není haloween, Frankie. Vím že ty k němu máš úzký vztah, vzhledem k tomu kdy ses narodil, přesto.." utahoval si ze mě i nadále a já se těšil, až odsud vypadnu a octnu se ve světě uzených lososů a kaviáru.

"Hele, musím běžet. Tak na sebe dávejte bacha. No, hlavně ty, ať se ti nestane další..nehoda s pastou a nebo s bůhví čím ještě" obrátím oči vsloup s ušklíbnu se. Ještě se na sebe mrknu do zrcadla. Neříkám to moc často, ale docela mi to sluší. Ještě trošku rozcuchat vlasy...jop, to je lepší. Myslím, že mi Way padne k nohám. No, myslím, že k nohám budu padat před Waye spíš já a potom mě bude čekat ne moc příjemná činnost. Fuj.

Ještě foťák...a můžu jít. Když vycházím ze dveří, tak omylem vrazím do Boba. Podívá se na mě a jeho pohled je najednou nějaký vážný. Řekl bych že šel jen s odpadky. Že by se mu zželelo naší přírody. A teď se jistě kárá za to, že si koupil jagurt v plastu, nikoli ve skle. Ekologové by ho hnali. "Franku?" podívá se mi do očí a já nadzvednu obočí. Chvíli dokonce vypadá, že mi vyzná lásku. "Uhm...upřímnou soustrast" vysouká ze sebe nakonec. Tohle už vážně není vtipný! Uraženě se na něj podívám a potom seběhnu i zbytek schodů. Rozcuch už mám zase úplně jiný než jaký jsem vytvořil před zrcadlem, protože jak jsem tak utíkal, tak si vítr zahrál na kadeřníka.


Došel jsem tam pěšky, nebylo to totiž moc daleko a já nechtěl, aby mě ještě chytil revizor, vzhledem k tomu že nevlastním žádný jízdní doklad. Připouštím že je to docela trapas, vzhledem k tomu, že všichni zajisté přijednou limuzínou. Jo jo..kdybych se líp učil..moh sem taky jezdit limuzínou. Třeba být řidič, nebo tak.


"Hele, mladej, povolení!" ozvalo se, když jsem chtěl vejít dovnitř...kultivovaně, jako člověk, dveřmi. "Co porsím?" otážu se, když zjistím, že na mě mluví ta hora svalů, které nejspíš normálni lidi říkají ochranka. "Předlož, že fakt můžeš dovnitř. Tohle není holubník, tohle je celkem nobl akce a my tady nepouštíme každýho, kdo jde nááhodou kolem" ten chlap vypadá značně nevrle, jenže já žádné "povolení" nedostal. "Já fotím pro ´The Fresh Notch´" upozorním securiťáka a snažím se vypadat jakože nejsem o tři hlavy menší než on. Bohužel se to dělá dost blbě, když o ty tři hlavy menší jste. "Jasně a já jsem Sid Vicous...To by moh říct každej!" to mě tak jako vážně nepustíš? "Dej si vodchod, ať neskončíš zaraženej do chodníku. To by si byl ještě menší než jsi teď" rozchechtá se "masná hora" přede mnou a ve mně se probouzejí násilnické sklony...