close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Nothing Personal, Just Job 4

28. října 2014 v 21:21 | Bee/She |  Nothning Personal, Just Job
Další část...
Aby jako nevypadalo, že to zanedbáváme...;) :D

"Hele Bobe, běž se raději věnovat té vaší snídaničce. Určitě si zase hrajete, po vrozu Mikeyho, na drůbež a žerete zrní" odbyl jsem ho drze, protože vážně potřebuju aby vypadnul, protože se Gerard zřejmě začínal dusit. Teda alespoň si to myslím, protože mě neustále tahal za tričko a vytahoval mi ho tak ze spacích trenclí. Ano, je úplně normální že si zastrkuju na noc tričko do trenek. Je to samozřejmě proto, aby mi netáhlo na záda. Zjištění, že jsem strávil celou noc v posteli s úplně cizím chlapem, by pro Boba mohla být šokující. A pro Mikeyho taky. Možná by se dokonce zardousil soustem. Je to jako v té pohádce O kohoutkovi a slepičce: ´Leží tam v komoře, nožky má nahoře...´ Bob se po vyslechnutí mé přidrzlé poznámky napřímil a s odfrknutím si založil ruce na hrudi. "Fájn, když ti nejsme dobří, tak dneska nepočítej s večeří" zajisté, Bobe. Jako by snad někdy byla poživatelná.


Co to tam ten Gerard kruci dělá? Nejdříve mi rukou jezdil po zádech...potom se zastavil na boku, tam udělal pár koleček a krouživými pohyby dojel až na břicho. Zamrkal jsem a snažil se Bobovi odpovědět normálně, nikoli jako Chipmunk zpívající soprán. Musel jsem u toho vypadat fakt divně..."Tobě je to ještě k smíchu?" obořil se na mě zlověstně Bob. Ne Bobe, tohle není k smíchu, tohle je k pláči. Zrovna mě pod peřinou ošahává nějaký chlápek a já mu nemůžu zabránit, protože tady furt tak blbě stojíš a zajímáš se o to, jak moc mi bude vadit, jestli nebudu mít večeři. "Ne, ne, jenom..." snažím se to ukecat, protože můj spolubydlící vypadá zjevně napruženě.

Gerarde, k sakru, nehýbej se tolik. Najednou mi ty svoje pařáty zaryje do břicha! ...Syknu bolestí...to už se ovšem nenápadný Way hrabe z peřin, jako lehký větřík probíhá kolem Boba a drží si dlaně u pusy. Sem teda myslel, že není ´troska amatér´, ale že už má pár větších kaleb za sebou. "Co to?!...Co to je?!...A co to?..Dělalo ve tvé posteli?" Bob vypadá, jako bych mu právě řek, že Ježíšek fakticky není. "Co? Co by tak asi dělal u mě v posteli?" nějak mi ruply nervy, takže jsem to řekl trošku razantněji než jsem předpokládal. Nebyl to moc dobrý nápad, protože za okamžik přiletěl Mikey i se svou denní dávkou slepičí pochoutky v keramické misce s nápisem ´Frank´. Kdy se ten člověk naučí číst?

"Co to bylo?" bezva, další takový. Teď si o mě oba budou myslet, že jsem z Teplic, když si do postele tahám maníky, kteří se tak zřídili, že nám ráno obhodí jinak čistou toaletu, svou včerejší večeří. Která je navíc silně zřezena sedmkrát destilovanou lihovinou.


"To je...pracovní" vážně úchvatný argument, Franku. "To už si na takové úrovni, že si sebou taháš práci domů?" ušklíbne se ironicky Bob a opře se o futra. Nehodlám se jim tady zpovídat, každopádně teď už alespoň ví, že moje práce je zatraceně těžká. Zřejmě si teď myslí, že i fyzicky.

Rychle jsem se vymotal z deky a šel se podívat na Gerarda. Teda ne že bych byl kdoví jak starostlivej, jenom mě zajímalo, jak dlohou u nás ještě bude muset zůstat...aby to po sobě uklidil.


"Co to jako mělo být? To si to nemohl vydržet?" není ode mě nejhezčí, že na něj hned takhle vyjedu, ale teď tady budu mít peklo. Žádný respekt. Mikey mi už určitě nevrátí moji oblíbenou misku..."To sem to měl jako polknout?" zatřepe hlavou, když už může alespoň trošku mluvit. Spláchne, vypláchne si pusu a a mokrými prsty přejede přes obličej. "Dobrý fusky" konstatuje, když pohlédne na moje chlupaté, červeno-žluté ponožky a začne si prsty prohrabovat vlasy. "Hele, šlechtit se můžeš doma. Vezmi si svoje hadry a padej" ne, nejsem zlý. Tohle je moje optimální chování vůči němu a jemu rovným. Založí si ruce v bok a změří si mě pohledem, jako bych byl lovná zvěř. "Nejsi teda moc šlechetný, to podotýkám, ale na druhou stranu se ti musí nechat, že se s ničím nemažeš...mohl bys být učitel. Ti jsou taky takoví-v jejich přítomnosti se usíná a na druhý den už si nepamatuješ, co že to říkali. Kolik bereš za jednu lekci? Že bych se taky...něco přiučil" pokýve s hraným uznáním hlavou a utře si obličej do mého ručníku. Skvělé, respektuje tady někdo vlastnictví?


"Ehmm..mohli byste?" ozve se nám pojednou za zády. Bob si potřebuje vyprázdnit svůj měchýř močový, alespoň odsud dostanu toho příživníka. "Nerad vás ruším pánové, já jenom..je to fakt akutní" ušklíbne se ještě, když už za sebou dovíráme dveře.


"Fajn, kalhoty, mobil, klíče, mikina, ponožka...a teď běž" všechno sem mu to vrazil do náruče a chtěl ho honem vyprovodit, protože ti dva tajtrlící už se chichotali. "Počkej! Ještě druhá ponožka a navíc...přece mě nevyhodíš, skoro nahého na chodbu!" zaječí a odmítá opustit můj pokoj. Se značným sebezapřením ho tedy nechám, aby na sebe hodil ty ponožky a když už má gatě u kolen, tak ho bez milosti vykážu.


"A uvidíme se ještě někdy?" zamrká tak nevinně, až mu to skoro žeru. "Nejspíš už nikdy" odseknu s výrazem, který jasně signalizuje neochotu organizovat jekékoli další setkání. "Jo a mimochodem, dlužíš mi asi půl flašky vodky...a taky velkou část mé cti" konstatuju mezi dveřmi, když už ho vidím jenom škvírkou, kterou by prostrčilo batole pěstičku. "Jo...a taky noc" zašklebí se a povytáhne obočí. Perverzák. Dveře okamžitě zcela dovřu a ještě pro jistotu zamknu. Dole, nahoře, řetízek.


"Ne, Mikey, na nic se mě neptej" zastavil jsem ho ještě než stihnul otevřít pusu. "Ty si tady přitáhneš chlapa a my se nemáme ptát? Měl by si se sám přihlásit o to nám poskytnout informace, které by nás mohly znepokojit. A v příštích dnech znemožnit spánek, například" za koho mě ten Bob má? "Podívejte se, pánové, nebylo v tom nic osobního...Je to chlápek kterého mám nafotit, jasné?" snad jim toto vysvětlení postačí, protože nechci zabíhat do detailů. To, že za jeho včerejší stav můžu já jim budu samozřejmě tajit i nadále. "Ach tak, v tom případě ti samozřejmě nic nevyčítáme. Nebylo by lepší udělat ty fotky příště v jeho ložnici? Bylo by to věrohodnější" konstatoval Bob tak ironicky, že...že už snad víc ironický můžu být jen já. Na jeho podlou poznámku jsem dále nereagoval a celý natěšený se rychle vydal do kanclu, abych se mohl se svým úlovkem pochlubit Chrissovi.


"Páni, to ses teda vytáhnul, Franku" složil mi šéfik poklonu jen co jsem mu ukázal své včerejší snímky. "Víš co to je za kluka?...A proč má tvojí mikinu a...eh...a...aha" a tenhle chlápek mi šéfuje. Najednou mu koutky vyšplhají nahoru a oči se mu rozzáří jako děťátko osvícené radioaktivním zářením. "On po tobě...vyjel?" vypadá tak nějak moc rozjařeně. A taky celkem nedůvěřivě. "No, tak trošku to zkoušel, ale..." chtěl jsem si samozřejmě trošku namasírovat ego, když už nic jiného. A ano, egoisty nesnáším pořád stejně. Můj milovaný nadřízený mi ovšem okamžitě skočil do řeči. "Tak to je úžasné! Na co dvě fotky, když jich budeš moct mít...kolik budeš chtít!" pane bože, už zase ten výraz, který dává najevo, že jediný vzrušení v životě zažívá, když běží v telce seriál Dallas. A nebo když se mu do rukou dostane něco, z čeho kouká pěkná prasárna. "Jak, jak to jako myslíš?!" jo, trošku jsem si zahrál na blbečka, ale spíš než to, že bych to nechopil sehrál roli fakt, že jsem to ani pochopit nechtěl. "Franku, nedělej že nevíš o co jde. Prostě si s ním trošku pohraješ, podvolíš se mu, uděláš pár snímků..." řekne to jenom tak, jako by vlastně vůbec o nic nešlo. "To snad nemyslíš vážně?! To ho mám jako nechat aby mě přehnul...kvůli prachům?!" tak mě to dostalo, že jsem vyletěl ze židle, která byla tvrdší než kostelní lavice a obě ruce si zabořil do vlasů. Přece po mně nemůže chtít něco takového! "Jo" dělá si srandu? Já jsem čistokrevný heterák a ani paníze mi nevoní tak, abych na tom něco měnil. "Nikomu nebudu dělat štětku" přecedím skrze zuby a můj výraz je snadno přirovnatelný k býkovi z rodea. Už chybí jen ta pára z nosder. Ale jestli budeš, drahý Chrissi, ještě chvíli pokračovat, tak se dočkáš i toho...

"Podívej, Frankie..." tak a teď přichází na řadu fáze dvě: když to nešlo přes prachy, tak to půjde přes čest. A on ví jak moc mi takovýchhle věcech záleží! "...si přece profesionál, ne? A ten toho musí trošku obětovat" jistě Chrissi, samozřejmě. Já už obětoval doživotní respekt těch, kteří se mnou obývají ten zaplivaný byteček v pátem patře. "Přece nechceš, abych dal tuhle bezva práci někomu jinému? Tak jsem ti důvěřoval..." jeho pohled se najednou mění v pohled tatínka, vyčítajícího svému synovi, že šel místo fotbalu na balet.


"Dobře, dobře...udělám to teda" povzdechnu si nakonec, protože tahle práce sebou prostě nese určitá rizika. Občas od někoho dostanu po čumáku, a někdy holt musím obětovat i tu spodnější část svého těla. "Výtečně...hele, Franku, chápu že to pro tebe nebude lehké, ale jsem moc rád, že si tuhle nabídku příjmul" jo, jo, není zač. Vždyť vlastně o nic nejde...jenom vystavím své pozadí smrtelnému nebezpečí. Proč jsem jen nevzal to focení Efrona v plavkách?!

Ven jsem vyšel s náladou pod psa. Teče ze mě pot po proudech. Mám takový dojem, že se úplně stejně budu cítit v nejbližších dnech. Bohužel toto teplo nezpůsobí teploty venkovní, nýbrž ty tělesné. A taky do toho jistě zasáhne taky trochu fyzika...tření.


Přesto, že je neděle, ano, byl jsem v práci. Říká se přeci, že zlo nikdy nespí...a my jsme svým způsobem zlo. Plahočím se na pět minut do práce, kde mi řeknu, že to co jsem nafotil je nedostačující a že mám využít tělesných dispozic...a teď abych jel domů? Jen z chmurnou vizí do dalších večerů? Stavím se alespoň za Amy, ta není tak zapálená do své profese, aby ji někdo donutil vstát před desátou z postele, natož jít do práce. To že je dosud v posteli ale vůbec nevadí, alespoň nebude argumentovat tím, že "právě ustlala"...

První zaklepání-nic. Druhé-furt nic. Třetí-už si začínám připadat jako trotl, který klepe na dveře od šatní skříně a čeká, až mi otevře elf, nebo jiné stvoření z Narnie. Nakonec mi přece jenom otevře hlava rozježených, blond vlasů a já bez vyzvání vstoupím. Fajn, fajn, spíš se na ni vyvalím. Znám tenhle byt jako svoje boty...teda mockrát jsem ho neviděl, protože jsme většinou přicházeli v noci a bylo zbytečné rozsvěcovat. Ale cestu jsem znal dokonale...Pět kroků rovně, potom tři na severozápad, tak...teď zase rovně, následuje otočka o devadesát stupňů a potom, když se na ni přehoupnu celou vahou, tak dopadne přímo na postel. Tohle už mám odzkoušené...

"Fran-Franku" zlatíčko, to ti nikdo neřekl, že s plnou pusou se nemluví? Nakonec se od ní přece jen odtrhnu, takže ji můj jazyk nerdousí a ona může povídat, co že to má na srdci. Mě teda spíš než to co má na srdci zajímá to co má pod tričkem, ale neměl bych se chovat jako...jako Way. Nechápu, proč mi naskočil automaticky on. Zřejmě je to vzor. Vzor toho, jak nechci v životě dopadnout.

Samozřejmě že každá holka by měla zezačátku trošku odporovat. Je to jejich přirozenost. Nevypadat příliš lacině, přestože sama nechce nic jiného, než to, co tomu jejímu miláčkovi může poskytnout kterákoli jiná.

Po chvilce přemlouvání a taky po vyšťárání pár sladkých, oblbujících řečiček z šuplíku "pro holky" nabylo mé tělo konečně útěchu. Myslím, že tohle je taky jediná útěch v řádu dalších několika dnů...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama