close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Říjen 2014

Nothing Personal, Just Job 4

28. října 2014 v 21:21 | Bee/She |  Nothning Personal, Just Job
Další část...
Aby jako nevypadalo, že to zanedbáváme...;) :D

"Hele Bobe, běž se raději věnovat té vaší snídaničce. Určitě si zase hrajete, po vrozu Mikeyho, na drůbež a žerete zrní" odbyl jsem ho drze, protože vážně potřebuju aby vypadnul, protože se Gerard zřejmě začínal dusit. Teda alespoň si to myslím, protože mě neustále tahal za tričko a vytahoval mi ho tak ze spacích trenclí. Ano, je úplně normální že si zastrkuju na noc tričko do trenek. Je to samozřejmě proto, aby mi netáhlo na záda. Zjištění, že jsem strávil celou noc v posteli s úplně cizím chlapem, by pro Boba mohla být šokující. A pro Mikeyho taky. Možná by se dokonce zardousil soustem. Je to jako v té pohádce O kohoutkovi a slepičce: ´Leží tam v komoře, nožky má nahoře...´ Bob se po vyslechnutí mé přidrzlé poznámky napřímil a s odfrknutím si založil ruce na hrudi. "Fájn, když ti nejsme dobří, tak dneska nepočítej s večeří" zajisté, Bobe. Jako by snad někdy byla poživatelná.


Co to tam ten Gerard kruci dělá? Nejdříve mi rukou jezdil po zádech...potom se zastavil na boku, tam udělal pár koleček a krouživými pohyby dojel až na břicho. Zamrkal jsem a snažil se Bobovi odpovědět normálně, nikoli jako Chipmunk zpívající soprán. Musel jsem u toho vypadat fakt divně..."Tobě je to ještě k smíchu?" obořil se na mě zlověstně Bob. Ne Bobe, tohle není k smíchu, tohle je k pláči. Zrovna mě pod peřinou ošahává nějaký chlápek a já mu nemůžu zabránit, protože tady furt tak blbě stojíš a zajímáš se o to, jak moc mi bude vadit, jestli nebudu mít večeři. "Ne, ne, jenom..." snažím se to ukecat, protože můj spolubydlící vypadá zjevně napruženě.

Gerarde, k sakru, nehýbej se tolik. Najednou mi ty svoje pařáty zaryje do břicha! ...Syknu bolestí...to už se ovšem nenápadný Way hrabe z peřin, jako lehký větřík probíhá kolem Boba a drží si dlaně u pusy. Sem teda myslel, že není ´troska amatér´, ale že už má pár větších kaleb za sebou. "Co to?!...Co to je?!...A co to?..Dělalo ve tvé posteli?" Bob vypadá, jako bych mu právě řek, že Ježíšek fakticky není. "Co? Co by tak asi dělal u mě v posteli?" nějak mi ruply nervy, takže jsem to řekl trošku razantněji než jsem předpokládal. Nebyl to moc dobrý nápad, protože za okamžik přiletěl Mikey i se svou denní dávkou slepičí pochoutky v keramické misce s nápisem ´Frank´. Kdy se ten člověk naučí číst?

"Co to bylo?" bezva, další takový. Teď si o mě oba budou myslet, že jsem z Teplic, když si do postele tahám maníky, kteří se tak zřídili, že nám ráno obhodí jinak čistou toaletu, svou včerejší večeří. Která je navíc silně zřezena sedmkrát destilovanou lihovinou.


"To je...pracovní" vážně úchvatný argument, Franku. "To už si na takové úrovni, že si sebou taháš práci domů?" ušklíbne se ironicky Bob a opře se o futra. Nehodlám se jim tady zpovídat, každopádně teď už alespoň ví, že moje práce je zatraceně těžká. Zřejmě si teď myslí, že i fyzicky.

Rychle jsem se vymotal z deky a šel se podívat na Gerarda. Teda ne že bych byl kdoví jak starostlivej, jenom mě zajímalo, jak dlohou u nás ještě bude muset zůstat...aby to po sobě uklidil.


"Co to jako mělo být? To si to nemohl vydržet?" není ode mě nejhezčí, že na něj hned takhle vyjedu, ale teď tady budu mít peklo. Žádný respekt. Mikey mi už určitě nevrátí moji oblíbenou misku..."To sem to měl jako polknout?" zatřepe hlavou, když už může alespoň trošku mluvit. Spláchne, vypláchne si pusu a a mokrými prsty přejede přes obličej. "Dobrý fusky" konstatuje, když pohlédne na moje chlupaté, červeno-žluté ponožky a začne si prsty prohrabovat vlasy. "Hele, šlechtit se můžeš doma. Vezmi si svoje hadry a padej" ne, nejsem zlý. Tohle je moje optimální chování vůči němu a jemu rovným. Založí si ruce v bok a změří si mě pohledem, jako bych byl lovná zvěř. "Nejsi teda moc šlechetný, to podotýkám, ale na druhou stranu se ti musí nechat, že se s ničím nemažeš...mohl bys být učitel. Ti jsou taky takoví-v jejich přítomnosti se usíná a na druhý den už si nepamatuješ, co že to říkali. Kolik bereš za jednu lekci? Že bych se taky...něco přiučil" pokýve s hraným uznáním hlavou a utře si obličej do mého ručníku. Skvělé, respektuje tady někdo vlastnictví?


"Ehmm..mohli byste?" ozve se nám pojednou za zády. Bob si potřebuje vyprázdnit svůj měchýř močový, alespoň odsud dostanu toho příživníka. "Nerad vás ruším pánové, já jenom..je to fakt akutní" ušklíbne se ještě, když už za sebou dovíráme dveře.


"Fajn, kalhoty, mobil, klíče, mikina, ponožka...a teď běž" všechno sem mu to vrazil do náruče a chtěl ho honem vyprovodit, protože ti dva tajtrlící už se chichotali. "Počkej! Ještě druhá ponožka a navíc...přece mě nevyhodíš, skoro nahého na chodbu!" zaječí a odmítá opustit můj pokoj. Se značným sebezapřením ho tedy nechám, aby na sebe hodil ty ponožky a když už má gatě u kolen, tak ho bez milosti vykážu.


"A uvidíme se ještě někdy?" zamrká tak nevinně, až mu to skoro žeru. "Nejspíš už nikdy" odseknu s výrazem, který jasně signalizuje neochotu organizovat jekékoli další setkání. "Jo a mimochodem, dlužíš mi asi půl flašky vodky...a taky velkou část mé cti" konstatuju mezi dveřmi, když už ho vidím jenom škvírkou, kterou by prostrčilo batole pěstičku. "Jo...a taky noc" zašklebí se a povytáhne obočí. Perverzák. Dveře okamžitě zcela dovřu a ještě pro jistotu zamknu. Dole, nahoře, řetízek.


"Ne, Mikey, na nic se mě neptej" zastavil jsem ho ještě než stihnul otevřít pusu. "Ty si tady přitáhneš chlapa a my se nemáme ptát? Měl by si se sám přihlásit o to nám poskytnout informace, které by nás mohly znepokojit. A v příštích dnech znemožnit spánek, například" za koho mě ten Bob má? "Podívejte se, pánové, nebylo v tom nic osobního...Je to chlápek kterého mám nafotit, jasné?" snad jim toto vysvětlení postačí, protože nechci zabíhat do detailů. To, že za jeho včerejší stav můžu já jim budu samozřejmě tajit i nadále. "Ach tak, v tom případě ti samozřejmě nic nevyčítáme. Nebylo by lepší udělat ty fotky příště v jeho ložnici? Bylo by to věrohodnější" konstatoval Bob tak ironicky, že...že už snad víc ironický můžu být jen já. Na jeho podlou poznámku jsem dále nereagoval a celý natěšený se rychle vydal do kanclu, abych se mohl se svým úlovkem pochlubit Chrissovi.


"Páni, to ses teda vytáhnul, Franku" složil mi šéfik poklonu jen co jsem mu ukázal své včerejší snímky. "Víš co to je za kluka?...A proč má tvojí mikinu a...eh...a...aha" a tenhle chlápek mi šéfuje. Najednou mu koutky vyšplhají nahoru a oči se mu rozzáří jako děťátko osvícené radioaktivním zářením. "On po tobě...vyjel?" vypadá tak nějak moc rozjařeně. A taky celkem nedůvěřivě. "No, tak trošku to zkoušel, ale..." chtěl jsem si samozřejmě trošku namasírovat ego, když už nic jiného. A ano, egoisty nesnáším pořád stejně. Můj milovaný nadřízený mi ovšem okamžitě skočil do řeči. "Tak to je úžasné! Na co dvě fotky, když jich budeš moct mít...kolik budeš chtít!" pane bože, už zase ten výraz, který dává najevo, že jediný vzrušení v životě zažívá, když běží v telce seriál Dallas. A nebo když se mu do rukou dostane něco, z čeho kouká pěkná prasárna. "Jak, jak to jako myslíš?!" jo, trošku jsem si zahrál na blbečka, ale spíš než to, že bych to nechopil sehrál roli fakt, že jsem to ani pochopit nechtěl. "Franku, nedělej že nevíš o co jde. Prostě si s ním trošku pohraješ, podvolíš se mu, uděláš pár snímků..." řekne to jenom tak, jako by vlastně vůbec o nic nešlo. "To snad nemyslíš vážně?! To ho mám jako nechat aby mě přehnul...kvůli prachům?!" tak mě to dostalo, že jsem vyletěl ze židle, která byla tvrdší než kostelní lavice a obě ruce si zabořil do vlasů. Přece po mně nemůže chtít něco takového! "Jo" dělá si srandu? Já jsem čistokrevný heterák a ani paníze mi nevoní tak, abych na tom něco měnil. "Nikomu nebudu dělat štětku" přecedím skrze zuby a můj výraz je snadno přirovnatelný k býkovi z rodea. Už chybí jen ta pára z nosder. Ale jestli budeš, drahý Chrissi, ještě chvíli pokračovat, tak se dočkáš i toho...

"Podívej, Frankie..." tak a teď přichází na řadu fáze dvě: když to nešlo přes prachy, tak to půjde přes čest. A on ví jak moc mi takovýchhle věcech záleží! "...si přece profesionál, ne? A ten toho musí trošku obětovat" jistě Chrissi, samozřejmě. Já už obětoval doživotní respekt těch, kteří se mnou obývají ten zaplivaný byteček v pátem patře. "Přece nechceš, abych dal tuhle bezva práci někomu jinému? Tak jsem ti důvěřoval..." jeho pohled se najednou mění v pohled tatínka, vyčítajícího svému synovi, že šel místo fotbalu na balet.


"Dobře, dobře...udělám to teda" povzdechnu si nakonec, protože tahle práce sebou prostě nese určitá rizika. Občas od někoho dostanu po čumáku, a někdy holt musím obětovat i tu spodnější část svého těla. "Výtečně...hele, Franku, chápu že to pro tebe nebude lehké, ale jsem moc rád, že si tuhle nabídku příjmul" jo, jo, není zač. Vždyť vlastně o nic nejde...jenom vystavím své pozadí smrtelnému nebezpečí. Proč jsem jen nevzal to focení Efrona v plavkách?!

Ven jsem vyšel s náladou pod psa. Teče ze mě pot po proudech. Mám takový dojem, že se úplně stejně budu cítit v nejbližších dnech. Bohužel toto teplo nezpůsobí teploty venkovní, nýbrž ty tělesné. A taky do toho jistě zasáhne taky trochu fyzika...tření.


Přesto, že je neděle, ano, byl jsem v práci. Říká se přeci, že zlo nikdy nespí...a my jsme svým způsobem zlo. Plahočím se na pět minut do práce, kde mi řeknu, že to co jsem nafotil je nedostačující a že mám využít tělesných dispozic...a teď abych jel domů? Jen z chmurnou vizí do dalších večerů? Stavím se alespoň za Amy, ta není tak zapálená do své profese, aby ji někdo donutil vstát před desátou z postele, natož jít do práce. To že je dosud v posteli ale vůbec nevadí, alespoň nebude argumentovat tím, že "právě ustlala"...

První zaklepání-nic. Druhé-furt nic. Třetí-už si začínám připadat jako trotl, který klepe na dveře od šatní skříně a čeká, až mi otevře elf, nebo jiné stvoření z Narnie. Nakonec mi přece jenom otevře hlava rozježených, blond vlasů a já bez vyzvání vstoupím. Fajn, fajn, spíš se na ni vyvalím. Znám tenhle byt jako svoje boty...teda mockrát jsem ho neviděl, protože jsme většinou přicházeli v noci a bylo zbytečné rozsvěcovat. Ale cestu jsem znal dokonale...Pět kroků rovně, potom tři na severozápad, tak...teď zase rovně, následuje otočka o devadesát stupňů a potom, když se na ni přehoupnu celou vahou, tak dopadne přímo na postel. Tohle už mám odzkoušené...

"Fran-Franku" zlatíčko, to ti nikdo neřekl, že s plnou pusou se nemluví? Nakonec se od ní přece jen odtrhnu, takže ji můj jazyk nerdousí a ona může povídat, co že to má na srdci. Mě teda spíš než to co má na srdci zajímá to co má pod tričkem, ale neměl bych se chovat jako...jako Way. Nechápu, proč mi naskočil automaticky on. Zřejmě je to vzor. Vzor toho, jak nechci v životě dopadnout.

Samozřejmě že každá holka by měla zezačátku trošku odporovat. Je to jejich přirozenost. Nevypadat příliš lacině, přestože sama nechce nic jiného, než to, co tomu jejímu miláčkovi může poskytnout kterákoli jiná.

Po chvilce přemlouvání a taky po vyšťárání pár sladkých, oblbujících řečiček z šuplíku "pro holky" nabylo mé tělo konečně útěchu. Myslím, že tohle je taky jediná útěch v řádu dalších několika dnů...

Nothing Personal, Just Job 3

26. října 2014 v 21:38 | Bee/She |  Nothning Personal, Just Job
No...trochu odmlka
Ale to že to-asi-někdo-vážnĕ-čte
Je...supr ;)

Popadl jsem svetr, utvořil si na hlavě rozcuch, mrknul jsem na sebe do zrcadla a vypadl zase ven. Obul jsem si vcelku rychle obě rozedrané kecky a vyběhl jsem. Jelikož mě hned zdržel pád ze schodů, způsobený nezavázanými tkaničkami, musel jsem pak při přespolním běhu docela máknout.. No i když.. přespolní běh. Byl to spíš slalom.. mezi pouličním osvětlením. Asi jsem vypadal jako trotl, když celý můj svršek, co jsem nesl v ruce cinkal všemožnýma klíčema a na botách jsem mněl teď už dva gigantické uzly, jak bych trpěl senilitou a nepamatoval si, že si mám ty blbé tkancle zavazovat. Když jsem po cestě srazil ženskou s kočárkem a nevyhnul jsem se hrozbě nějakého děduly, že uličníci jako já jsou odpad lidstva a že skončím někde na smeťáku, dorazil jsem konečně ke dveřím toho klubu. Zastavil jsem se, znova si prohrábnul vlasy a vešel jsem. Gerard seděl u baru a obklopovaly ho prázdné skleničky.. Pohled na něho, byl dost dobře nazvatelný zátiším. Sice nevím, jestli bych jako pojmenování měl vybrat vodku, zelenou či rum, ale zřejmě se to brzy dozvím. Šel jsem teda k němu.. snažil jsem se vypadat nenápadně, tak mimochodně. Jakože NÁHODOU půjdu kolem. NÁHODOU si k němu sednu. A NÁHODOU ho začnu vyslýchat.

Můj plán nevyšel.. asi jsem nebyl dost nenápadný. "Čau Frankie.. to ses celou dobu hnal jenom kvůli mně, že??" Sakra.. teď mi dochází, že vlastně má pravdu. Běžím jako idiot, málem si rozbiju držku a poslouchám narážky chlápka bez zubů.. a to všechno jenom kvůkli toho, abych mu mohl udělat dobře, a on si do mě mohl rýpnout. "No vlastně jo.."

"Zase jsi přišel fotit úkazy?!" zašklebil se. ".. do baru" dodal s dalším potutelným výrazem. Asi nebude takový idiot, aby mu nebylo divné, že fotím přírodu v nejzaplivanějčším pajzlu, do klterého by nějaký vášnivý ekolog nikdy nevrkročil. " No.. to víš.. dneska mám zrovna nafotit jeden úkaz" oplatil jsem mu úšklebek a změřil si ho pohledem. ".. ale je to vážně hříčka přírody" zatlemil jsem se, načež Gerard jenom souhlasně pokýval hlavou. Zřejmě velice dobře ví, o čem mluvím. "No, ale co tady děláš ty?? Takový mladý, nadějný.." chtěl jsem říct feťák, když ho vidím tady tak trosečnicky sedět a ještě k tomu nasávat jak houbu. "eh.. zpěvák" vypado ze mě. Pak jsem se jenom zavrtěl do pohodlnější pozice na té stoličce.. Čekal jsem obsáhlou referenci jeho dnešního dne a co všechno zajímavého dělal.. a co nezajímavého, dělal, ale dostalo se mi ubohé: "Cože?!" s nadzvednutým obočím. No bezva.. tak jestli se bude tímto stylem vyjadřovat celý večer, můžu si jít rovnou pro pyžamo..

"Jestli někoho třeba čekáš.. nebo.. co ty a někdo, kdo zase čekal na tebe..hmm??" Sakra co to melu.. Mluvím jak nějaká šáhlá kartářka, co má plno rad, jak si vyčistit našim negativním přístupem zanesenou karmu. Gerard na mě zíral, jakoby nikdy nekoukal na ty pořady, jak mít skvělou budoucnost, takže zřejmě nevěděl o čem mluvím. Jsem z něho už nervózní, jak na mě pořád zírá jako nejnegramotnější člověk na světě, ale přitom v očích má takový ten tunel naděje. Sakra.. musím přestat koukat na ty věštecké vymývače mozku.

".. no prostě.. co ty a tvůj partnerský život?" No výborně.. tak buď kecám jak bych zrovna… eh.. "sekal trávu" anebo jsem nenápadný, jak sáňky v létě. Se ho rovnou můžu zeptat: "Hey Gerarde, nechtěl by ses mi tady svlíknout, udělat jakože překvapený výtlem.. kdyby ses chtěl vidět, tak pozítří v tom nejhnusnějším bulváru"

"Nic.. ty??" Tak proti novinařině, je vážně odolný. Ale takhle z něho nic nedostanu. Fajn.. tak možnost B.. Když už jsme v tom nočním klubu, opiju ho.. no i když jestli vyžunkl všechno, co původně bylo v tom skle před ním, mněl by se teď plazit po čtyřech a vézt zábavnou konverzaci s bílýma myšima. No něco na něho musí platit.

"Hele Gee.. nechceš ještě něco k pití?? Zvu tě.." fakt se snažím, ale nijak příjemné mi to není. Souhlasně pokýval hlavou, takže mu před nosem přistála další dávka mocného alkoholu. Po prvních dvou skleničkách.. nebo spíš dalších dvou skleničkách, se rozpovídal o svém novém albu, a pracovních potížích. Ale myslím, že pracovní potíže tady bude mít zítra někdo jiný, protože pokud to Chrisovi nepředložím zítra, tak už nikdy.. nemíním se s tímhle nehovorným umělcem zahazovat další týden. Tak vyplácám tady za něho "úspory" a dozvím se, že zpěvák dělá nečekaně desku. Jako vážně?! To si rovnou můžu jít koupit jakýkoliv hudební časopis a stejné informace mě vyjdou levněji.

"Ještě.. vodku.." mrknul jsem na tu nakvašenou barmanku z předešlého večera. Přitvrdíme. Já nemíním psát o tom, jak šťastný a spořádaný život si užívá Gerard Way. Už to vidím haha.. "a ve volných chvílích předčítá dětem z bible.." Ten člověk je snad čistý, jak po vyprání v pervolu. Jeho neúnavné vyprávění mě zmáhá ještě víc, než to jeho neúnavné mlčení. Po dalších několika panáčcích musel být Gerard nalitý jak bazén, neb jen když jsem přišel, tak to tu bylo jak ve sklárně. Jenom nechápu, že se to na něm vůbec neprojevuje. "No.. a nakonec přišel ten producent" končil konečně svůj příběh Gerard. "no.. a pak.. Franku?!" vykulil na mě oči, naklonil hlavu na stranu a šíleně se rozesmál. "Franku!!" plácl mě v záchvatu smíchu přes koleno.. nechápavě jsem na něho zíral. "ten producent.." popadal dech Gerard .. "ten producent.." pomáhal si gesty ukazováčku k vyjadřování. " on má tvůj nos" propukl v další záchvat smíchu. Tak jo.. konečně se to projevilo. Bez značných výsledků, ale projevilo. Gerard sebou plácl o politou desku baru a pokračoval v koním záchchvatu smíchu. Teď už z něho nedostanu nic. je moc slitý na vyprávění nemravných zážitků. Radši jsem zaplatil za Gerardovu zásobu proti dehydrataci, minimálně tak na rok dopředu, vyhrabal jsem se z té štokrle a chtěl jsem odejít. Ještě jsem se za sebou ohlídl na bezmocného zpěváka svíjejícího se v kaluži něčeho modrého a pak mě přepadla ta pitomá lítost. Přece jenom je spráskaný taky díky mně.. a asi by nebylo úplně lidské, nechat ho odejít v takovém stavu. Vrátil jsem se k němu, obmotal si jeho ruku kolem krku a snažil se ho zavést ven. Bylo mi děsně blbý, ho takhle někam táhnout, ale ještě blbější mi připadalo ho tam nechat olizovat tu kaluž. Chvilku jsme šli. Já jsem se snažil nemyslet na to, že se mi po boku vrtí taková troska jako je pan Way. Když se se mnou poprvé bavil, tak jsem si říkal, že ten nebude u ničího boku.. Ale teď.. skončil u mě. No bezva.. kam ho vůbec odložím?! Oh.. ne.. že jsem se do záchrany pitomce vůbec pouštěl.. Však by mu bylo dobře i na rohožce nějakého jistě útulného domovního vchodu. Fajn vemu ho domů, ale jakmile kluci vypdnou, vypadne taky. Takže nejdřív za něho platím, pak se bude roztahovat u mě doma a co z toho mám?? Akorát natáhnutý záda, páč s váhou na tom zřejmě není taky úplně ideálně. Doufám, že nás takhle nesleduje jiná krysa z novinářský branže. Bože.. to by byl titulek.. "Way a jeho teplý kámoš" Pro Chrise nic nemám.. tak, že bych nás vyfotil?! Haha.. Ne vážně.. o tom by se dobře psalo. To je blbost.. nebo ne?!

Chvilku jsem jenom tak stál a koukal na omámeného Gerarda. Pak jsem ho opřel o zeď nějakého obchodu a vyštrachal jsem z kapsy telefon. Panbože to bude blbý.. Doufám, že si z toho Ger nebude nic pamatovat jinak si můžu jít rovnou podřezat žíly. Položil jsem telefon na rám okýnka toho fast foodu a stiskl samospoušť, ale se stiskem tlačítka se zmenšeninou foťáku, neodstartoval můj rekordný tlukot srdce. Postavil jsem se na špičky a snažil se vypadat vyšší. Přes hlavu jsem si dal kapuci a položil si polo spícího Gerarda na hruď, aby to vypadalo, že jsem objímán.
… tři.. dva.. jedna
CVAK..
Rychle jsem opřel Gerarda zase o zeď.. táhlo z něho jako z chlíva. Jedna fotka nestačí.. Tak znova. Znova jsem položil foťák. Znova jsem spustil samospoušť ale tentokrát, jsem ho chytl za ruku. Trochu jsem ho poupravil a..
CVAK..
Zavěsil jsem si ho zase za krk a rychle se od tamtaď vypařil, aby nás tam nilkdo neviděl.
Ok.. fotky?.. mám
Titulek?.. mám
Chrisův obdiv?.. mám
A když se to někdo dozví, jakože se v blbostech pořád někdo hrabe.. tak trapas jak vrata??.. MÁM
Myšlenky mi přerušila Gerardova hlava, která se mi sesunula na rameno. Výborně. Takže násoska usla. Odteď jsem ho doslova vytáhl do pátého patra našeho idiotského domu, momentálně bez výtahu. Jenom jsem se modlil, aby neměl někdo z mojich spolubydlících zrovna noční výpravu do ledničky. Když jsem se konečně i s Gerem přisoukal ke dveřím, opřel jsem ho o stěnu, tak abych mohl pohodlně v kapsách vyhledat klíče a mezitím mi někdo neoslintával krk
"CRRRRR" Sakra. Jsem ho opřel o zvonek. Gerard se oklepal jak brouk, čímž způsobil další dvě vlny pronikavého zvonění. Rychle jsem otevřel a zamkl se v první místnosti za dveřma, aby náhodou Bob nechtěl být tak ochotný a nechtěl se ujmout rozbití držky Hajzlovi Frankovi.

Delší dobu se něco, co by znělo jako Shrek neozývalo a tak jsem vytáhl Gerarda z koupelny, přeběhl k sobě do pokoje, uložil ho do mojí dosud čisté postele a na rozdíl od něho jsem šel vykonat večerní hygienu.

Když jsem přišel zcela v pyžamu.. nebo spíš ve starších kraťasech a froté ponožkách lehnul jsem si k němu s tím, že se pokusím usnout. Nevím jak dlouho jsem tam ležel, ale se slovy "Sakra.. to se nedá" jsem z postele zase ochotně vylezl, skočil pro ten Rayův dežák a šplíchnul dávku na Gerarda. Pak jsem konečně usnul.

Probudilo mě až nadměrné teplo, pod peřinou a bušení na dveře. Sakra. Zas ten Gerard.
"Hey.. Franku?? Pokusíš se vylézt a kultivovaně se s náma najíst?? Nebo zůstaneš v tom svojem smradlavém brlohu dokonce života?!"vstoupil Bob. Zalehl jsem nějakou část Gerardova těla a to ostatní jsem se pokusil vecpat pod deku.
"Do víš.. já seb to včera v tob.. eh.. přehdal.." to měl být pokus o rýmu. "Takže ddeska zůstadu asi v posteli.." snažil jsem se znít přesvědčivě. Najednou jsem ucítil něco teplého na mojí noze. Sakra Gerarde vypadni s tou hnátou. "Oh.. chudáčku" šáhl mi lítostně na čelo Bob. Ta ruka se začala pohybovat.. Dolů, nahoru. "Nemám ti zavolat sanitku?!" Nahoru a dolů "že by tě třeba odvezli do psychiatrické léčebny.." Dolů, dolů, dolů..

Nothing Personal, Just Job 2

9. října 2014 v 19:39 | Bee/She |  Nothning Personal, Just Job
Pokračování..:D ...no, zatím příběj nic moc..
ale měly bychom se časem dostat k nějaké
zápletce...;) :D

Probudil mě upřený pohled Boba. Vypadal jak by mě proklínal.. ne, že by teda neměl proč, ale nemusel se na mě s upřímně říkajícím výrazem: "Dneska tě zabiju. Ještě nevím jak, jestli tě otrávím kávou od žida nebo jinak, ale piš si, že se zítřka nedožiješ." Čumět tak dlouho, dokud mě neprobudí. Otravoval mě akorát, těma jeho pytlem pod očima a zcela nakvašeným výrazem.

"Dobré ráno Bobe.." usmál jsem se sladce a snažil se vypadat co nejpohodověji, ač jsem se musel velice přemáhat,aby můj výraz nenabral nádech nezralého citrónu. Hold nestrávil jsem spaním dvanáct hodin, jak mám ve zvyku. A taková náhlá změna člověka dost zmůže. "Jak se spalo?" vyskočil jsem z postele, přihnal se k oknu a prudce odtrhnul závěsy od sebe. Načež se nám do pokoje vehnalo světla jak o Vánocích. Bob sebou trhl a zakryl si oči. Z toho jsem mněl úžasně škodolibou radost.

Odebral jsem se do kuchyně, kde mě už vyhlíželi i ostatní, aby si na mě mohli vylít všechen jejich dosud nahromaděný vztek. "Čaute.." otočil jsem se k lince, abych se nerozchechtal nad těma jejich vzteklýma xichtama. "Vypadáte nějak mdle.. stalo se něco??" tázal jsem se opět velice mile, nýbrž velice ironicky. Sakra, měl bych držet hubu, abych ještě jednu neschytal. "Já ti řeknu, co se stalo. Když už přijdeš domů tak pozdě, mohl bys předpokládat, že někteří by mohli už spát, tak nedělat randál vším, co děláš?!" vyjel na mě Mikey. "Dobrý.. seš nějaký převařený kámo.. Nesopti.. aby se ti nezamlžily brýle" zatlemil jsem se. Ano, bylo to ode mě hnusné dělat si srandu z jeho ´hendikepu´, ale on taky není žádná matka Tereza. "No, a taky když už děláš jednu nejmenovanou činnost, mohl bys ji prosím tě provádět někdy, až budeš sám?? Protože poslouchat vrzání tvojí debilní postele taky nenapomáhá poklidnému usnutí." Sakra.. co?! To si nepamatuju. Že bych byl tak nalitý?? Ne.. já jsem byl maximálně politý. Zato někomu jinému slezl úsměv z tváře, ale zato nabral slušnou barvu . "Ne, to jsem nebyl já." Usmál jsem se na něho. "Jo, jasně. Jak se z toho chceš vykecat?? Obvyklou tvojí debilní výmluvou, jako třeba….."
"Mám jistou.. "výmluvu" zarazil jsem ho a šťouchl jsem do toho kance, co si to včera rozdával se svojí rukou. Nezabýval jsem se dalším bezvýznamným rozhovorem, páč by to stejně hodili na mě. A tak jsem se odebral zpátky do pokoje, kde jsem se převlíkl do roztrhaných džínů, a jelikož jsem nenašel jiný docela čistý svršek, než takové to "tílko", které jsem náhodou dostal od Mikeyho vecpal jsem se do něj. Předstoupil jsem před zrcadlo a okamžitě jsem začal tílko sundávat, neb jsem působil dost nechutně. Taky jsem na sebe mohl hodit včerejší triko, ale to bych táhl jak ten pajzl. Napadla mě jediná alternativa, jak vypadat docela k světu a přitom nesedět jak bych se v životě nemyl .A to bych byl osočován neprávem, páč v koupelně trávím nadměrné množství času. Takže jsem se chopil včerejšího trika a Rayova deodorantu. Když jsem docela dlouho držel spouštěč toho omamného smradu, došlo mi, co to na sebe ten Ray patlá. Přestal jsem ehm.. stříkat a urychleně jsem otevřel okno aby se to nedozvěděl nikdo z mých spolubydlících, páč to by mě už asi fakt vystěhovali. Navlíkl jsem triko na sebe když to někdo vrazil do dveří a načapal mě u praní ala Frank.
"Čau Franku.. no, nemůžem si.. sakra proč tu máš takový odporný smrad?! Jo a není to náhodou můj deodorant?!!" změnil náhle tón hlasu přicházející.

"No.. to nejspíš BYL tvůj deodorant" usmál jsem se trapácky ".. Hele hrozně rád bych s tebou pokecal, ale musím jít.. měj se.." zabouchl jsem za sebou Rayovi před nosem, abych se co nejladněji vyhnul konfliktu. A tak jsem zbaběle seběhl čtyři patra schodů až k autu. Začal jsem se prohrabávat všema možnýma kapasama, co jsem na oděvu našel, ale něco co by se aspoň vzdáleně podobalo mojim klíčům s malinkatým woodoo panáčkem tam nebylo. "Do háje.." syknul jsem a hluboce zapřemýšlel jestli se mám vrátit, nebo dole na autě přehryzat a spojit dráty.Takže, když se vrátím, tak mě zabije Bob a Ray, když to nestihnu, zabije mě šéf. A když mě tady načapá správcová, jak prudce lomcuju s dveřma auta, zabije mě ona, a moji spolubydlící. Ať jsem to vzal z jaké strany jsem chtěl, nejvýhodnějším řešením bylo, nesetkat se s tou babou jedovatou a klukama. Takže jsem rychle vypad a snažil se chytit tramvaj. Naštěstí máme zastávku asi sto metrům domu, takže nemůžu říkat, že jsem se musel nějak extra snažit.

Není nad sprint nad sprint v čerstvém ranním smogu. Myslel jse si že to proběhne hladce, ale jakmile jsem si teda usmyslil, že se projedu MHDéčkem, tak MOJE tramval zastavila...a lidi se začali rojit. Samozřejmě jsem pořád civěl před domem, takže jsem si na chvíli připadal jako Bolt, za kterým běží jeho stará s válečkem v ruce. Ale stihnul jsem to. Sice jsem mi chvíli trvalo než jsem zase chytnul dech, ale hřál mě u sradce pocit, že zřejmě nepříjdu pozdě, tudíž mě můj šéf nebude moct plísnit za to, že jsem příliš "nedochvilný" a že mé pracovní tempo je "nedostačující". Moje tempo je náhodou skvělý. Teda, neříkám že to pracovní...

Cestou mě naštěstí nečapnul ani revizor, jak to tak u mě bývá zvykem, takže jsem dojel do kanclu bez úhony a to jak fyzické, duševní, tak i finanční. Šéf už byl samozřejmě nachystán a s úchvatným porcelánovým hrníčkem v jedné ruce a s firemní tužkou v ruce druhé rozdával pokyny mým spolupracovníkům. Vypadal docela nadšeně že mě vidí. Chtěl si poklepat na hodinky, jenže jaksi zapomněl, že drží v ruce to kafe. Oops...no, kde je nejbližší čistírna oděvů? "Zase pozdě, Iero!" zařval na mě, když byl jak se patří pokorpený. Poslední dobou máme na ty rozlité tekutiny nějaké štěstí. "Omlouvám se pane, už se to nestane" řekl jsem na oko svorně, nejspíš protože se to ode mě očekává. "Pojďte se mnou" houknul na mě a já poslušně, jako beránek cupital za svým šéfem až do jeho kanclu.

Chris Robertson, vážně světovej týpek. "Tak co pro mě máš?" zeptal jsem se, když už jsme byli sami. Normálně jsem mu tykal, jen před ostatníma to muselo vypadat, jakože je Chris velká autorita. "Vzhledem k tomu, že už je všechna práce, která by stála za to rozebraná, tak mám pro tebe už jen za a. rozhovor se začínající punkerskou skupinou, nebo za b. případ toho starýho politika, který dojel na Háčko. Je to jen na tobě" ušklíbnul se posměvačně šéf. To pro mě vážně nemá nic lepšího? "Ale Chrisi, to je vtip, že jo? Fotit mladíčky, kteří se po dvou locích piva skácí z barový stoličky fakt nemám zapotřebí a staří heráci mě taky moc nedostávaj" konstatuju otráveně, ale je mi jasné, že pro mě má něco "pod pultem", protože se na mě pořád tak lišácky šklebí. "No dobře, dobře...ještě tady mám případ jednoho poměrně známého zpěváka. Zatím toho na něj moc nemám, každopádně by z toho mohla být senzace, protože kolují nějaké fámy o jeho podivné minulosti" vypadá teď vážně pořádně tajemně. Čekal jsem něco lepšího, ale pořád je to ještě schůdný. "Fajn, beru to" pokrčil jsem rameny a jen doufám, ať ten zpěvák nemá víc než šedesát, protože se mi občas třeba podaří fotit přes hotelová okna a vymydelnýho staříka v županu vážně dokumentovat nepotřebuju.


"Way?! To snad ne?!" výtečně, s chutí beru vrásčitého dědulu v županu. Way je jeden z lidí, jež jsem doufal, že už nikdy nepotkám. A teď na něj ještě budu muset číhat za každým rohem. Na druhou stranu si nemyslím že to bude nějak moc těžký vytáhnout na Waye nějakou špínu. Bude to, jako bych se šťoural ve svý starý školní skříňce. Tam taky nebylo těžký najít špínu.


"Ber, nebo nech být. Myslel jsem, že by pro tebe mohla být tahle práce atrkativní" pokrčil šéf rameny a začal shromažďovat papíry o mém budoucím objektu zájmu. "Atraktivní?! Za koho mě máš?" vážně bych se mu neměl zmiňovat o tom, komu že jsem to minulý večer zíral na zadní část těla napěchovanou do obtáhlých riflí. Jo, tohle si raději nechám pro sebe, nebo si to zapíšu do deníčku. Chris pokrčil rameny a odvázal si politou kravatu. "Říká se, že je dost dobrý ve svém oboru...třeba by tě ještě něco přiučil" jo, jenom nevím šéfe, jestli víte co je ´jeho obor´.


Chvíli jsem se ještě díval na ty ubohé polouschlé květiny na parapetech, potom na šéfa, jehož výraz byl přímoúměrný stavu rostlin. "Fajn, tak já to teda beru. Doufám, že za to alespoň dostanu prémie" protočil jsem panenky a hned mi v rukou přistál papír. Zřejmě životopis, když je tak hustě popsaný. "To je výpis podniků, kde by si ho mohl najít. Většinou to jsou nějaké večírky po skončení předávání cen" prohodil jen tak mimochodem, když jsem do toho papíru civěl už nějakou dobu a zkoumal, co v biografiích znamená "Bon Apettit". K Wayovi mi to totiž moc nesedělo. Až po sléze mi bylo řečeno, že je to tedy podnik ve kterém by se měl dnes večer vyskytovat. Paráda, do devíti mám voraz...a potom se půjde na věc.
"Tak co, koho máš tentokrát?" zeptal se mě jeden z kolegů, když už jsem byl na odchodu. "Ále, minule to bylo lepší, ale když na tom Chri-totiž šéf tolik trval, tak jsem vzal i tohle. Way, Gerard" konstatoval jsem jen tak mimochodem. Jeho jméno mi evokovalo písničku "Dumb Ways to Die", myslím, že to situaci docela vystihuje. Asi tam dneska večer pojdu nudou. Na oplátku jsem se zeptal co má Josh...a taky pár dalších chlápků se kterýma dělám. "Díte Celine Dion, Adele a její nový přítel, Jaký plavky nosí Zac Efron..." Ahh, v duchu jsem si zavýsknul, že mám Waye, mohl by to být přece jen přínos. Při představě, že fotím toho Efrona a celý týden je zataženo, takže ani nevyleze na pláž se mi udělalo mdlo.


Řek sem si, že do večera dost času, takže jsem se rozhodnul, že se jen tak podívám po městě, co je novýho. Kolik lidí si nechalo zvětšit nos a zmenšit hrudník. To je přece v dnešní spolčnosti "nadlidí" normální, ne? Cestou jsem potkal Amy. Zrovna testovala nějaké chemické hnusy na své zákaznici. Nen, není kuchařka...pracuje v nějakém salonu. To co patlala té paní na xicht bych mohl lehce zaměnit s paštikou. Bylo toho i podobné množství, jaké si mazal na chleba kdysi můj strýček. Jo, asi o tý pěkný blonďatý kosmetičce můžu mluvit jako o "svojí holce", i když to není tak úplně jisté, teda vzhledem k tomu že spole jen občas spíme, tak bych tomu takovou váhu jako "partnerství" nepřikládal. Spíše takoví "kamarádi s výhodama"...vypadá na tu, která byla na střední vždycky hlavní roztleskávačka, takže by bylo pouhé kamarádství přímo hřích.

Celý odpoledne jsem se toulal městem. Ne teda že bych neměl co dělat, spíše jsem se připravoval na extrémní večer, takže jsem musel načerpat co nejvíc pozotivní energie. Jestli to takhle půjde dál, tak začnu asi dost brzy chodit na jogu. Dokonce jsem byl svědkem jedné menší šarvátky s policií, která zastavila údejného pasáka a jeho harém. Okamžitě jsem si vzpomněl na Waye a musel se pousmát. Pár blejsknutí a zase budu o pár těch krásných zelených papírků těžší, přeci jen bulvární tisk je po takových novinkách celej žhavej...


"Teď tady čtu že v jednom krámku došlo k loupeži a zmizlo jim dvacet sádrových trpaslíků. Při případném nálezu máme volat 554854221. Tak řekni, kde schováváš těch svých devatenáct přátel, ať si můžu na konto přičíst tu odměnu nálezci" dloubnul si Bob a s úšklebkem mě pozoroval. Já jeho přihlouplou poznámku nevnímal, protože jsem zase nestíhal...za deset minut jsem měl být na místě a vzhledem k tomu, že jen cesta trvá čtvrt hodiny, jsem měl...drobný časpvý skluz. Jen se modlím, ať se Way s někým nevypaří ještě než stačím přijít.

Nothing Personal, Just Job 1

6. října 2014 v 16:54 | Bee/She |  Nothning Personal, Just Job
Fajn, takže tohle by měl být pokus o
začátek rádoby pohodové povídky...
Je to vyprávěné z Frankieho pohledu :)
No, snad se Vám to bude alespoň trochu líbit
...a neusnete u toho...;)

Hey, You?! Welcome!

3. října 2014 v 20:27 Info
Ať jste kdokoli, buďte vítán...

Říká se, že začátky bývají krušné. "0 lidí navšívilo Váš blog", samozřejmě. Snažíme se tady rozjet něco, co už je možná dávno zapomenuto. Něco, co už má za sebou "zlatý věk" a teď jen pomalu skomírá, víko rakve už se pomalu zavírá. Možná ale, že by se to ještě dalo zachránit, alespoň částečně. Což takhle společně vzkřísit ducha všech možných Frerardů...Waycestů...? Možná že je pozdě. Možná už tohle dneska nikoho nezajímá, protože generace lidí, která na tomhle pracovala už "dospěla".

Dobře, zkusíme trochu zvolnit. Tohle má být /a snad bude/ blog, který zřejmě nebude mít nic společného s "opravdovou literaturou". Je možné použít slovíčko "brak"? Dobře, nebuďme takoví pesimisté, budeme se snažit psát příběhy, které nebudou nijak moc intelektuálně náročné, budou to spíše takové oddechovky, občas nějaké to dráma :) Zkrátka a dobře pokus omyl. Cheme to jenom zkusit a kdyby se nám to náhodou povedlo a my měly nějaké ty čtenáře, byl by to veliký úspěch.

Jestli to čtete až sem, tak jsme na dobré cestě.

Doufám, že tohle není Váš první a poslední rozliknutý článek na tomhle blogu.

Příjemné čtení /ať už v jakémkoli slova smyslu/ přejí:

B&S