close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

RATio d.

30. září 2015 v 20:39 | She |  RATio
Fajn..zase nedodržuju pravidlo jeden díl týdně....
pochybuju, že to někomu vadí..:D

Přišlo mi to podivné, ale za chvíli jsem na to zapomněl. Respektive jsem se na to snažil zapomenout potom, co mi Bob rázně naznačil, že to pro mě bude nejlepší.

"Ježíš Franku! A to pracuješ ve špitále. Styď se..." zakroutil Dan mateřsky hlavou, když mi zase vyšlo, že do cíle dojede mínus tři a čtvrt lyžaře.
"Nesnáším tyhle nepoužitelné nesmysly" začnu se vztekat...z venčí vypadám poměrně klidně...zato vevnitř jsem jako býk, který rozeznává jen vlnové délky, které nám ukazují rudou barvu.

"Jenže to není jen o těchhle počtech. Vzpomínáš, když si místo prášků proti bolesti koupil antikoncepci...Ale to se stane každému..." fajn, tohle byl fakt kiks. Oba se najednou rozesmáli a plácli si na důkaz toho, jak povedený to byl vtip.
Horší bylo, že to byl fakt.

Super. Chemie ani matika asi nebudou předmět,y ze kterých hodlám maturovat. Je to, jako by Lady Gaga přestala zpívat a místo toho přesedlala na skok do výšky.

"Hele, můžu mít...dotaz?" zamrkal jsem na Boba, když nám začínala další šichta. Vypadal docela v náladě, protože mi právě dovyprávěl příběh o tom, jak jeho kamarád převrhnul hrnec s rajskou na svou šéfovou. Všichni si tudíž mysleli, že je ještě schopná plodit děti. Nebo spíš být oplodněna.
"Ptej se…" vyzval mě a kousnul si do rohlíku takovým způsobem, že jsem si myslel, že ho chce uspokojovat.

"Co to je..za kluka?" chtěl jsem to říct tak nějak...ne na plnou hubu. Nechtěl jsem na něj vypálit, jestli náhodou není jeho šukna...
"Hele, vejre, jestli si myslíš, že to byl objekt mých tělesných tužeb, tak ses splet. K tomuto účelu vyhledávám trošičku jiné pohlaví" konstatoval, což mě donutilo přemýšlet. Proč, kruci, trošičku jiné, když pohlaví jsou jen dvě? Proč prostě neřekne 'jiné'? Možná jsem ještě nepronikl do jinotajů 'dospělého světa', nebo mi naši něco zatajili.
"Co je, vypadáš, jako by tě to vážně zajímalo" zašklebil se Bob a zapálil si. Zrovna jsme měli pauzu a přestože nekouřím, vždycky jsem s ním trávil pár minut v místě, které bylo vyhrazené kuřákům.

"Fajn...ukliď spodek, já půjdu nahoru" pousmál se, když típnul cigaretu a fouknul mi zbytek kouře do tváře. Idiot podrazácká. Samozřejmě se začal smát, když viděl, že se tvářím jako naložená okurka.
Potom jsme se do toho dali. Nechápu, proč to takhle rozdělil, když jsme vždycky všechno uklízeli spolu. Asi k tomu měl nějaké osobní důvody, nebo si chtěl pohrát s chirurgickým nářadíčkem.

Zase tam byl. Ten tmavovlasý kluk tam zase zevloval, takže jsme po sobě mohli házet významné pohledy.
"Ty tady taky pracuješ?" ozvalo se tak nějak z jeho strany. Když jsem se na něj otočil, tak měl pohled upřený do mých očí, jako by chtěl vymýtit toho ďábla, kterého jsem dostal do vínku.
"Jo..." super, to sem se fakt předvedl. Něco víceslabičného by tam nebylo?
Usmál se. Jenom tak lehce...ani neodhalil zuby.
To už tady ale zase byl Bob. Jen na Gerarda kývnul a vyšel před nemocnici. Ten se ani nerozloučil, jen se na mě upřeně díval...a s podivným šklebem na tváři odešel za Bobem.

Bylo to čím dál tím podivnější. Nejpodivnější ale bylo, když si mě pozval šéf na kobereček.

Že by si všimnul, že pánské záchodky vždycky nechávám uklízet Boba?

"Víte, je to poměrně závažné obvinění, ale...ztrácí se jisté farmaceutika" jo ták. A proto se obrací na znalce prášků. To jste si nevybral moc dobře, pane šéf.
"Tyhle pilulky jsou ovšem docela zásadní ingredience pro...výrobu drog" podívá se mi hluboko do očí a mě zatrne. Myslel jsem, že se jim ztratila dvě plata prášků proti alergii...


"S tím bohužel nemám nic společného..." konstatoval jsem dosti nemístně. Šéf na mě vykouknul zpod brýlí a nadzvedl obočí. "Teda ne bohužel že jsem to neukrad, bohužel vám nemůžu říct, kdo to udělal" bravo, Franku. Tohle znělo asi tak uvěřitelně jako konec světa v roce dva tisíce.
 

This is Gee/First Part

19. září 2015 v 16:57 | bee |  Dirtbag´s Diary
Já vím, zasloužila bych ukamenování. Vždycky si toho napíšu strašně moc dopředu a pak to nejsem schopná vydat.. :// Ovšem na moji obranu, můj komp pomalu nerozjede ani seznam, takže buď to dělám přes telefon a vypadá to jak psané azbukou a nebo si holt musím půjčit dědův nebo táty komp, což je doprovázeno milionem zbytečných kecůa dotazů, takže to obvykle dělám když nejsou doma.. jako teď. No nic.. neusněte.

"Ano..??" Vytáhnul jsem ze své prošoupané kalhotové kapsy v džínách obitý telefon. Rychle jsem vyběhl z velikých dřevěných dveří, že jsem se málem rozsypal o kamenný schod. Přitáhl jsem si zip mikiny až ke krku, protože můj zátylek zalil pronikavý chlad.
"Babičko..?" Zaskřehotal jsem do telefonu ze kterého se ovšem ozýval jenom neustálý šum. Dosednul jsem na dřevěnou lavičku za chatou, hned vedle řetězu sloužícím jako okap. Znova mě zaplavil mráz na zádech, až jsem se celý oklepal.
"Frankie, Frankie, Frankie?? Haló, haló, haló" zahltila mě vlna zvuku, že jsem uskočil. Sedl jsem si na kraj lavičky, do tureckého sedu. Měl jsem místo přímo před oknem místnosti, kde se nakupili úplně všichni nynější obyvatelé chaty. Naštěstí jsem byl jediný, který tupě koukal přes okno, což znamenalo, že na mě naštěstí nikdo necivěl.
"Chtěla jsem se tě akorát zeptat jestli jste dobře dojeli.." byla strašná tma. Bál jsem se tam být sám. Byl jsem, ale osamoceně jsme si nepřipadal.. na drátě jsem měl babču a hned za oknem byli naši. Přede mnou se tyčil výhled na les. Aspoň jsem myslel, že tam je. Byla tma, takže jsem si viděl akorát na moje bílé tkaničky na teniskách.
"No.. dojeli jsme dobře."zakoukal jsem se do okna. V zadu za chatou se ozval nějaký neblahý zvuk, už jsem byl zase nervózní, jako před hodinou matiky. No, dobře, byl jsem nervózní víc, už jsem si představoval nějakého dědu, jak mě tam znásilní a za doprovodu slizáckých řečí mě tam odpráskne.
Měl bych přestat koukat na kriminálky.
Zavalila mě panika a úzkost. Otočil jsem se tak, abych koukal jenom do okna a nic jiného ani periferním viděním nemohl ani zahlédnout. Uklidňoval jsem se tím, že si jenom třeba strejda nechal něco v autě. Slyšel jsem jak někdo zpoza chaty vycházel. Kroky se blížily. Otočil jsem se a vzhlédl do výšky. Nade mnou stál Gerard. Ve své plné kráse. No a taky ve své softshelové bundě, což jsem mu mimochodem v téhle kose dost záviděl.
"Hele babi, je to všechno co si chtěla? Já totiž asi budu muset končit, neb je tady kosa jak z nosa a já bych radši umřel jinak než umrznutím na zápraží.. zavolám ti zítra jo..??" Počkal jsem na vyčerpávající odpověď a hovor jsem ukončil. Za prvé neměl vůbec poetický obsah a za druhé nade mnou stál Gerard. Byl jsem strašně rád, že přišel on a ne masový vrah. I když to bylo divný. Čekal bych kohokoliv, jenom ne jeho. Vždycky jsem myslel, že mě považuje za podřadného. Proč by teď za mnou chodil..?! Opravdu mi to vrtalo hlavou, ale na druhou stranu jsem byl rád, že přišel. Přestal jsem přemýšlet nad pitominama a radši jsem se snažil kdesi v hloubi mé duše najít způsob, jak ho oslovit..
"Čau Frankie.." naštěstí na sebe nenchal dlouho čekat a předběhl mě.. Přisednul si ke mně a usmál se.
"A- Ahoj Gerarde..??" vůbec jsem nevěděl jako k jakému typu člověka se k němu mám chovat. Starší brácha.. kámoš.. dobrý kámoš.. random kluk, který by mohl být můj kámoš.. ehm Gerard jako předtím, takový, že by se na mě ani nekoukl. Fakt jsem nevěděl. Zase jsem byl úplně nervózní.
" Do které teď chodíš třídy..?!" Opřel se o okno. Vypadalo to, že by se s ním docela dalo povídat. Už jsem se tak neklepal. No dobře, klepal, ale to bylo tou zimou.
"no, teď půjdu do sedmé.. " pokrčil jsem rameny. Nebyla to tak úplně pravda, neb jsem byl teprve na začátku šesté, ale chtěl jsem vypadat líp. Víc jako Gerard.
"No.. a ty??" Zamrkal jsem na něho. Opravdu mě to zajímalo. O Gerardovi jsem věděl kulové. A zrovna věk jsem si chtěl upřesnit..
"Já jsem teďkom v tercii, na gymplu.." uh.. co prosím?! Sakra, co je tercie?! Tenhle pojem znám akorát, když jsem nucen s babčou po nocích hrát žolíka.
"To je.. osmá?!" Nadzvednul jsem obočí nejistě. Gerard mi to s úsměvem odsouhlasil. Ještě dlouho jsme tam seděli a jenom si povídali. Čím víc jsme se bavili, tím víc mě bolelo břicho. Od smíchu ovšem. Opravdu bych nikdy neřekl, že si s ním budu rozumět.
"Ty, Franku, co posloucháš za hudbu..??" Zasmál se. Zrovna v tomhle jsem nechtěl být jiný, než on. V ničem jsem nechtěl být jiný. Snažil jsem se ať si mě co nejvíc oblíbí. Beztak za mnou šel, jenom proot, že ho tady někdo poslal. Abychom se spolu bavili. No, jasně, to je typický matčin plán..
"No.. já nemám vůbec vyhraněný styl.." a taky jsem se uchichtnul. To že, ujíždím na Williamsovi, jsem mu neřekl.. Vlastně cokoliv řekl, tak jsem odkýval. Kdyby věděl, že mu takhle kecám.. (Promiň, Gee..)
"já poslouchám Queeny.."vytáhnul si Gerard svůj telefon o rozměrech pět na pět centimetrů.
"Jo, ty znám.. ti jsou supr" absolutně jsem nevěděl o čem to mluví. Ale vypadalo to, že ho to nějak nevztušuje.. bezva.
"Jednu ti pustím.." spustí dvojitým kliknutím nějaké audio, které začínalo zvuky připomínající moji tetu na záchodě. Bože, co to ten Gerard polsouchá, to je fakt úchylárna.
"Ne, počkej pustím ti jinou, ta je lepší" vypne to zrovna, když se mi to začínalo líbit.
. "Na fanpejdži mají přes milion fanoušků.. mimochodem nepůjdem už?? Asi mi za chvilku upadnou prsty na nohách." Zastrčil telefon po chvilce poslouchání zpátky do zadní kapsy u černých džínových kalhot.
"Jasně, jdeme.." zvednul jsem se okamžitě a padal ke dveřím, protože místo krve v oběhu mi teď kolovala ledová tříšť.
"Frankie, Frankie, Frankie..!!" Skočil na mě Mikey ze předu, že jsem málem obrousil zubama linoleum.
"Michaeli.." převrátil Gerard oči v sloup. Do momentu se u nás objevilo strašně moc malých dětí. Lucy, Marrie, Michael i Andyna..
"Frankie.. pojďte si s náma zahrát na schovku, prosím.." Mikeymu chyběl jeden zub, takže mě řádně poflusal. Nechtělo se mi běhat po domě a dělat, že ho pod tím stolem vůbec nevidím.
"No, já nevím.. Gee, že bys hrál s náma, že jo?!" Otočil jsem se na něho. Znělo to víc jako rozkaz, než jako prosba..
"No, dobře.." zakroutil zase očima. Sakra, nechtěl jsem se nudit. A ještě k tomu s Gerardem. Zrovna ted, když se se mnou konečně baví, máme podnikat něco dobrodružnýho, výlety na Mars, zachraňování ohrožených kytek, nebo cokoliv jiného než schovku s partou přidrzlých školkáčů.
"Tak bude počítat Lucy.. všichni se schovejte." Čapnul jsem Geeho za ruku a rozběhnul se hledat místo, kde nás nikdy nenajdou, přestože Lucy na nás něco nespokojivě křičela.
"Kam jako sakra chceš jít..?!" Rozesmál se Gerard.
"Pojďme někam, kde nás nenajdou v prvních dvou minutách.. ven pojďme!" Zatáhnu Gerarda ke deřím.
"No pkkud si chceš připadat jak mamkela v mražáku, tak klidně.. ale nebude lepší jít tady dolů..??" Ukázal na poklop v zemi. Dřevěný poklop, který šel otevřít jenom z venčí.
"Tak jo.." pokrčil jsem rameny a už jsem byl u díry a lezl jsem dolů..

RATio c.

16. září 2015 v 21:20 | She |  RATio
Za včerejšek dva návštěvnící...páni..:D ...
Kupodivu to nejsme my dvě...:)
Snad se to bude líbit alespoň těm dvěma potencionálním čtenářům...

Pitomci. Nevím, jestli se s nima bavím, protože na mě nikdo jiný nezbyl, nebo k nim tíhnu svými mozkovými dispozicemi. Trošku mě děsí, že se všichni přikloní spíš k možnosti za b.
Na mou hlavu přiletělo ještě poměrně hodně narážek na toto téma. Začal jsem tam dělat a pomalu se seznamoval i s ostatním personálem. Většina byli páni doktoři, kteří odmítali pomoct mladému chlapci v nouzi. Byli to ještě úplné střeva a stejně mě obcházeli, aniž by po mě byť jen hodili okem. Samozřejmě to nemyslím doslovně, i když u nějakého z chirurgů by to bylo dost možné. Uklízel jsem přímo tady.

"To není možný...vejr se tady vážně dostal..." slyším za zády a rád bych se otočil, jen mám pocit, že mi to má záda momentálně nedovolí. Cítím se jako těhule v osmém měsíci. Jen nemám to břicho.
"Páni, takže v tom jsme spolu... Vidíš to tady na dlouho?" pousměje se a zastaví si svůj vozík s potřebnými proprietami na leštění doktorova monitoru hned vedle toho mého.
"No, vytřu to, potom ještě uklidím sál číslo..." přerušil můj výklad poměrně bujarým smíchem. Přišlo mi, jako by byl sjetej... Ale nic moc mi do toho není.
"Já měl na mysli obecně, vejre. Kdy tady s tou pakárnou hodláš seknout..." proč si vybral tak pitomého ptáka?

"Začal jsem před třemi týdny..." nechápu, na co svým dotazem narážel. Poměrně se mi tady líbilo. Je tady teplo, čisto /to díky mně, ale měl bych držet svoje ego na uzdě/ a plat je ucházející.
"No...zapomeň na to. Raději se do toho dáme, ať můžeme vypadnout" houknul na mě...sakra, nemůžu si vzpomenout. "Mimochodem, jsem Bob " usměje se sympaticky a nabídne mi svou ruku. Teda jako jeho nabídka se netýkala sňatku. Svou ruku mi nabídnul k potřesení.

"Fra-" už už jsem chtěl uchopit jeho velkou ruku, načež tu svou odtáhnul a ušklíbnul se.
"Jo, Frank, vím vejre..." s těmito slovy se otočil na svém imaginárním podpatku a vznešeně odkráčel, jako by mu patřil celý špitál. Měl by si uvědomit, že jeho není ani to Savo, které veze na tom rozvrzaném vozíku. Jo, ten je taky jen půjčený.

Kupodivu jsem si s ním docela rozuměl. Dokonce jsme spolu občas jezdili domů...
"Proč s sebou taháš ten obří batoh?" zamrkám, když obhlížím jeho zavazadlo. "To je proto, že až uklouzneš na podlaze, kterou si právě nešetrně vytřel a zlámeš si hnáty...tak ať se tak rychle neproneseš...na zádech se tvých dvacet deka bude nést líp" opáčil ironicky a batoh mi vytrhnul z rukou.
"Počkej na mě dole. Protože myslím, že vážně nechceš být svědkem toho, jak se převlíkám" uculí se, načež s výrazem hluboké retardovanosti vycouvám ze šaten s rukama nad hlavou. Raději sejdu dolů, většinou tam stejně nikdo nebývá, protože už je dost pozdě. Alespoň si dám v klidu tu hnědou břečku z automatu.

Samozřejmě...jako naschvál se tam coural nějaký týpek. Vypadal, jakože tady na někoho čeká, ale nemá tolik odvahy, aby se vypravil do útrob budovy. Vůbec se mu nedivím, protože jsem tady taky prvně pobíhal, jako bych lovil zlatého bludišťáka. Působil, jakože vážně potřebuje pomoct, protože jsem po chvíli zpozoroval, že sebou trhnul. Buďto ho právě chytla svalová křeč, anebo ho natolik znervóznil můj příchod. Jó, hochu a co teprve kdybych byl učesaný.

Šmátral jsem v tašce a poté, co jsem v ní našel starou vstupenku na hokej, dřívko od nanuku a hračku z Kinder vajíčka, jsem konečně vytasil peněženku a popošel směrem k automatu.
"Máš to?" přistoupil ke mně ten kluk a kouknul mi do očí. Kdybych byl holka, tak si myslím, že mě chce znásilnit a tak se táže na indispozici, která mě vždy jednou do měsíce postihne.
Pořád se mi dívá do očí. Jako by mi chtěl říct něco důvěrného. Byl si až nepřirozeně jistý, takže jsem byl za chvíli nucen vyděšeně uhnout pohledem.

"Hej, Gerarde...to hledáš asi mě..." uslyším najednou něčí hlas a chlápek, který právě narušuje můj osobní prostor otočí hlavu...horší je, že to udělá jen na chvíli. Potom svůj pohled zaměří zase na mě a perverzně se ušklíbne.

"Nevadí...třeba se k tomu taky jednou dostane..." pokrčí neznámý rameny a urychleně s Bobem odkráčí. Můj drahý kamarád byl té lásky a ještě se mi omluvil, že je to důležité...
Kdyby řek rovnou, že má podivně úchylné kamarády, zřejmě bych proti němu nezačal zbrojit.
Chvíli jsem je sledoval. Zajímalo by mě, co je ten druhý zač.
Šli vedle sebe. Bob divoce gestikuloval, kdežto ten druhý s podivně francouzským jménem šel docela klidně. Jako by ani nešel.
 


RATio b.

8. září 2015 v 21:20 | She |  RATio
Říkala jsem si, že bude lepší, když to sem budu dávat častěji..po malých dávkách...:)
jsemzvědavá, jak dlouho mi to vydží...
Případně jak dlouho to vydrží někdo číst...:)

Raději jsem rychle opustil dopravní prostředek, jinak bych nebrigádničil jenom v nemocnici, ale střihnul si jedno uklízečské číslo rovnou tady. Domů jsem to neměl daleko, takže jsem provětral nohy a už za hodinku jsem ležel u sebe v pokoji.

"Tak co, vzali tě?" optala se poměrně zaujatě Courtney. Dobře, možná že to byla spíš zdvořilostní fráze, vzhledem ke kadeřím, nacházejícím se přímo v její dutině ústní.
"Proč by ho jako neměli vzít?" nadzvedne Dan obočí a povzbudivě na mě zamrká. Že ve mě bude vkládat své naděje zrovna on...
"Řekli, že se ozvou" pokrčím rádoby lhostejně rameny a snažím se vnímat profesorkou, která něco zapáleně čmárá na tabuli a každou chvíli zavadí nehty o plochu, na kterou píše. Courtney se zhoupne na židli a zahryzne se do své propisky.
"Tak to je bledý..." ušklíbne se moje spolusedící a s povzdechem začne kreslit do sešitu. Není zase tak nedbalá. Kreslí těleso tvaru koule, jehož obsah bude počítat. Prvně jsem myslel, že je to nějaký nemravný obrázek...

Začala mi vibrovat kapsa. Vždycky se strašně zleknu.
"Iero, co děláte?" okřikne mě profesorka a pobaveně mě sleduje jako by čekala, že budu mít nějaký záchvat, ona to natočí na svoji nesmrtelnou Nokii a potom to hodí na YouTube.
"Víte, tady něco...vrní" krásné Courtney, krásné. To si rovnou mohla říct, že jsem vyraboval noční stolek svojí mámy...
"Mohla byste si ty své adolescentní poznámky laskavě nechat pro někoho se stejně přízemními vtipy a stejně banální pointou?" naše vyučující umí být i poměrně drsná.
To už ovšem melodie mého telefonu kulturně obdařila všechny ve třídě. Učitelka nevypadala, že by preferovala Icon for Hire před německým folklórem. K její nechuti nemám němčinu rád.
"Omlouvám se" tvářil jsem se asi opravdu politováníhodně, protože mi telefon nešel za žádnou cenu z kapsy vytáhnout. Přednastavená skladba už se dostala k refrénu.
"Vypadněte! ...a pokud to není babička, nebo někdo jiný, jehož hovory se zásadně zvedají, tak už se nevracejte!" zněla poměrně výhrůžně. Řek jsem si, že když už mě vyrazila, tak bych to mohl tomu vytrvalému volajícímu zvednout. Na někom si přece musím ten vztek a momentální neúspěch vybít.
"No?!" vyštěknul jsem, protože jsem čekal, že se okamžitě ozve hlas člověka, který byl okraden o všechny životní radosti a cíle...a proto volá ostatním, aby jim zbytečně sebral dvě minuty rychle ubíhajících životů. K mému překvapení se nejednalo o zaměstnance žádné z firem, která mi poskytuje 'výhodné volání do všech sítí'.
"Chceme vám jen oznámit, že jste byl přijat" paní na druhé straně se zřejmě zalekla mého prvotního rozčarování.
Nejdřív jsem si nebyl úplně jistý, čeho se její informace týkala. Protože poslední casting na kterém jsem byl se uskutečnil před deseti lety, kdy jsem se zajímal o roli vlka v Červené karkulce.
"Přijat?" polknu ztěžka, jako by mi oznámila, že letos nebude na pouti cukrová vata a potom urychleně zatřepu hlavou. "Totiž…super! A kdy můžu nastoupit?" tak teď je ta paní na druhé straně asi úplně v lese. Nadchlo mě, že mě vážně vzali. Možná to bude tím, že je nedostatek brigádníků, takže by vzali i dlouhosrstého jezevčíka, který když by se prošel mokrý po chodbě, tak by měli vytřeno. Doufám, že na mě nebudou zkoušet ty samé praktiky.
"Připravte konfety, dort…vzali mě" zamrkám na Courtney, která málem spadne ze židle. Ne že by jí ta zpráva tak vzala, spíše to bude tím, že byla ve fázi, kdy se z jedné nohy židle měla celá váha přenést na dvě nohy a já ji přitom vyrušil.
"Nekecej!?...Takže nám budeme mít zadarmo náplasti?" zašklebí se Dan jen co dovře čítanku. "Pro tebe jedině desinfekci...je tam taky dost líhu" prohodím nezúčastněně a pohodím hlavou.

"Ohh…to ti teď jako máme říkat Pane Uklízeč?" zatlemí se a šťouchne mě do ramene, takže celé mé efektní pohození hlavou naprosto ztratilo efekt.

RATio a.

3. září 2015 v 18:23 | She |  RATio
Dobře, vzhledem k tomu, že Bee už začala...tak bych se měla taky činit...
Jo, vím, zatím to nemá žádný význam ani smysl...ale k pointě se dostanu...snad..časem :)

"Počkejte...Ne...počkejte na mě!" zakřičel jsem směrem k tramvaji, jejíž řidič byl té lásky a zavřel mi dveře přímo před nosem. Vlastně mi tam ten nos skoro přicvaknul.
"Sakra!" zavyl jsem dosti přidušeně, načež se na mě otočila dáma ve středních letech v semišovém podzimním kabátku. Její sytě vínové rty mě přivedly k myšlence, že buď jí je vážně taková zima, nebo měla na svačinu borůvky. Můj deformovaný mozek napadlo to, že by to mohla být rtěnka až po půl minutě zírání na zmíněnou madam. Dívala se na mě dosti vyčítavě. Zřejmě jí moje reakce na svinské chování řidiče tramvaje přišlo neadekvátní. Tak to se omlouvám, Borůvková Dámo, já mám být ovšem za deset minut ve špitále. Ne, nejedu rodit, ani nic takového. Dokonce nejsem ani doktor, jak by někdo dle mé vizáže ala punker z šedesátých let mohl usoudit. Zajímám se o překrásnou a dle slov zaměstnavatele 'přiměřeně doceněnou' brigádu. Post: uklízeč.
Nakonec jsem se tam dostal jenom o půl hodiny později. Vyběhnul jsem troje schody a dostal se do místnosti plné polstrovaných, chladně zelených židlí. Připadal jsem si jako důchodkyně, která pobíhá od regálu k regálu a hledá mentolové kapesníčky ve slevě.
"Ty jdeš taky na pohovor?" ozvala se jedna ze židlí. To, že se jedná o nějakého kluka jsem zjistil, až když jsem se podíval směrem, odkud se zvuk linul.
"Ehh...jo. Jdu pozdě?" zamrkal jsem nevinně a vyděšeně na toho kluka kouknul.
"Nečum jak vejr...děsíš mě. A mimochodem ne, pozdě nejdeš. Až vypustí toho chudáka co je uvnitř tak půjdu já...no a potom to zřejmě bude na tobě" zašklebil se a pokýval hlavou, čímž chtěl zřejmě navodit dojem inteligentního skoro-uklízeče.
"Bryar, Bob Bryar" zavřeštěl někdo nevrle.
"Tak se připrav, vejre. Třeba mě vykuchaj zaživa, tak moji mrtvolu převést víc na sever a tam ji přenech vědě" houknul na mě a pobaveně za sebou zabouchnul dveře.

"Ták...Frank Iero, osmnáct let. Studujete na místním gymnáziu, letos maturujete. Jste si jist, že budete schopen dojíždět k nám a zároveň se stíhat připravovat na zkoušky dospělosti?" zamrkal vedoucí řízení nevěřícně a posunul si brýle blíž ke kořeni nosu. Zkoušky dospělosti zní jako něco fakt hustého. Třeba flaška rumu na čas. Vždycky mi běhá mráz po zádech, když mi docvakne, že jde o maturitu a ne o maratón v požívání alkoholických nápojů.
"Myslím, že bych to mohl zvládnout..." opáčím stroze a posunu se na židli tak, aby mě nebolely záda. Brzo budu na kolenou drhnout podlahu, takže si ještě rád vzpomenu na tuhle nelidsky tvrdou, dřevěnou židli.
Tak jsem mu tam o sobě řekl ještě pár zásadních věcí. Vypadal, jakoby sledoval dokument na Animal Planet a zrovna byl u dílu: 'Jak čistotní dovedou být šimpanzi?'. Zřejmě to mělo co dočinění hlavně s tou milou opicí. Ale když se ptá...

"Ozveme se vám...do týdne" tak to mělo být zřejmě ne. Vždycky tvrdí, že se mi ozvou a jediný kdo mi zavolá je paní, nabízející lepší internetové připojení, nebo nové hrnce. Dobrá, pak je tady ještě operátor. Nikdo jiný mi totiž zásadně nevolá.

Cestou domů jsem ještě vytáhnul sešit z chemie. Vůbec mi to nejde. To vám raději zazpívám německou píseň o hladu a žízni. Řekl jsem si, že je dobré se ji naučit, protože obě slovíčka jsou stěžejní. Po deseti minutách jízdy tramvají se mi udělalo nevolno...nesmím číst v dopravních prostředcích.

"Áh, pan Iero..." znělo to trochu jako orgasmický výkřik, proto mě trošku překvapilo, že to vyřknul můj profesor. "Kam míříte?" optá se s úsměvem a opře se o tyč, která se tyčila vedle něj. Tyč se tyčí…zajímavá úvaha. Když se o ni tak opíral, tak mě napadaly nechutné asociace...
"Jedu domů…" jako jeden z mála profesorů mě má poměrně rád. Alespoň se se mnou baví bez toho povýšeneckého mlaskání.
"Vy něco čtete?...ukažte..." no, než mi to stihnul 'zabavit', zazvonil někomu telefon. Bohužel se jednalo o nějakého neznaboha, který si tam přednastavil Taylor Swift.

"Je mi blbě..." konstatoval jsem celý zelený, jelikož tramvaj sebou dost nekomfortně házela, takže jsem byl utřepaný jako máslo nějakého farmáře. "Nedivím se...Swiftovou taky nemám rád..." nesnáším počešťování příjmení. Bohužel se mi teď nezvedal kufr jen pomyslně, nýbrž jsem měl pocit, že celý můj dnešní oběd skončí na profesorově kabátě.

First Page On My Story..

1. září 2015 v 11:11 | mynameis_bee |  Dirtbag´s Diary
Čau.. :) Říkala jsem si, že by vůbec nebylo od věci se zase začít trochu literárně činit, protože pak nemám co dělat (no, ok, kromě prací na příjmačky, abych Sheee neprotiřečila..) a napadají mě úplné pitominy.. takže tohle je možná začátek nové storky, která bude nejspíš šíleně dlouhá, pokud se dopíšu na konec, nebo aspoň dál než do úvodního odstavce.. ale pokud nebude těchhle pár řádků sloužit jenom jako na uspání místo Rohypnolu, tak byste na konci možná mohli být i překvapeni..?! Teda pokud to ovšem budete číst častěji než já svoji knížku biologie.. -_- :)
21.listopadu
"Bude tam Lucy s Marrie, potom Gee s Mikeym, samozřejmě strejda Pierre s Andy a ještě pár lidí, ale ty neznáš.." je odpověď na můj zoufalý dotaz, jestli si na chatě vůbec bude nějaký ten človíček v mé věkové kategorii. "Prosím tě, podej mi žvýkačku, Frankie." Zamrká na mě máma do zpětného zrcátka. "A jak se jmenujou ti co je neznám..??" Přihraju mamce žvýku přímo do její prozlacené huby, načež mi oslintá všechny tři prsty. -_- Ne, nedělám to proto, že bych si ji chtěl vykrmit a a zavařit na horší časy, ale protože mám panickou hrůzu z toho že když máma zvedne ruku z řadící páky, tak okamžitě skončíme v nějaké random stromovině.
"Však se neboj, teď se netěšíš, ale jakmile tam přijedeme, tak se ti nebude chtít zpátky. Lucy s Marrie se na tebe už moc těší, říkal strejda.." Fakt bezva. Lucy a Marrie jsou dvěmladší holky.Teda jedna, Lucy je o tři měsíce starší než já, ale Marrie je malá. Hodně jsem se s nima bavil když jsem byl mladší. Většinou jsme si v jejich honosném baráku hráli na schovávanou, ale teď už to asi nepůjde.. už mi totiž bude dvanáct.
"S holkama sis přece vždycky rozuměl nebo ne..??" Otočí se na mě máma od volantu. "Mami, dívej se do předu.." zaječím strachuplně, až mi po celém těle vyskočí husina jak Kordiléry. "Klid, neječ na mě" zapiští na oplátku a zesílí hrajícího Robbieho, což mě aspoň na pár chvil uklidní.
Tohle je moje máma. Jmenuje se Jamie. Je v celku milá, snaží se být co nejvíc povzbudivá, bohužel se jí to často nedaří. No, ale i přesto z ní vyzařuje přirozený respekt. Bydlíme spolu v rodinném domku na konci města ještě s babičkou a dědou. Tátu nemám. Vykašlal se na nás, když si bezostyšně dovolil umřít v jedné Jersijské nemocnici. Bráchu ani ségru jsem jsem si taky moc nepřál, takže jsem jedináček.. a mámě je čtyřicet.
"Franku, prosím tě, co se ti zas nezdá. Ty seš věčně nespokojený. Však si můžeš zahrát s Mikeym třeba na tu schovku, tam se to bude hrát skvěle, ta chata je úplně obří.." jo mami, na schovku, s Mikeym. Vždyť mi bude už dvanáct..?! "A prosím tě, mohli byste si hrát i s Gerardem.? Ať tam není sám. Budeš nejstarší, tak to nějak pošéfuješ, že jo..??" no, tak tuhle položku na seznamu si rovnou škrtám. Navíc nejstarší je Gerard, tak proč mám kruci všechno zajišťovat já..?! S Gerardem jsem se nikdy nebavil a zřejmě mávnutím proutkem to nezměním. Já bych rád ale on se k tomu nějak nemá. "Ty určitě něco vymyslíš, nakonec uvidíš, že si tam budete hrát všichni společně a nebude se ti chtít zpátky. Já už tě znám. Nikdy se ti nechce tam a potom se ti zase nechce zpátky." Mrkne na mě máma do zrcátka. Přesně takhle vypadají máminy proslovy, které mají původně člověka povzbudit..
Mikey je Gerardův brácha. Je docela vzpupný a urážlivý. A hlavně je to rebel. Většinou jsem si hrál s ním protože Gerard je podle mých odhadů o dost starší než já a tak abych nemusel popslouchta jak mě máma chválí před Wayovýma , šel jsem si radši s Mikeym stavět poníky z lega. Vždycky jsem se bavil spíše s mladšíma.
No a pokud bych měl popsat Gerarda, tak.. je to asi třináctiletý kluk většího vzrůstu s delšími vlasy. Nic víc o něm říct nemůžu, neb ho neznám.
"A ne, že se budete rozdělovat na různé skupiny.. tím myslím, mladší starší, nebo kluci a holky, Franku." Zní máma už o kapku přísněji jako kdybych já byl ten rozdělovač. Já totiž vždycky spadal do těch mladších. Ať jsem chtěl a nebo ne. Mě se nikdo neptal do jakého klubu bych rád patřil. Samozřejmě to byli "ti starší". Jenomže já jsem byl vždycky jenom pitomej mlaďoch. A navíc náš juniorský klub tvořil já a Mikey..
Pak je tady ještě na seznamu strejda Pierre s Andy. Pierre je mamčin přítel. Nejsou spolu moc dlouho, což mi vůbec nevadí a vsadil bych se že to nebude mít dlouhého trvání. Jelikož si spolu nemáme co říct, je mi to spíš jedno, než abych na to měl nějaký názor.
Za to na Andy mám názor zcela ucelený. Je strašná. Je až příliš rozmazlená, na to kolik jí je. Taky hrozně simuluje a dělá mi všechno proti vůli. A hlavně jí to vždycky všechno projde, protože ona je malá , nevinná tatínkova holčička.
.. no a já jsem Frank a za 4 měsíce, 21 dní a 16 hodin mi bude dvanáct...

?Hello Or Goodbye?

26. srpna 2015 v 20:55 | Bee/She |  Info
Protože se k naší veliké nevůli blíží konec prázdnin, tak jsme si řekly, že by mohla společně s nimi skončit i ta půlroční pauza, během které blog pouze zeje prázdnotou...
Po pár společně strávených dnech nás múza políbila tolikrát, až jsme si říkaly, že i stopařka z E55ky je cudnější...

Pokročilo to dokonce tak, že máme každá soukromou storku plus jednu na které budeme dělat společně...teda chtěly bychom :) . Budeme se snažit začít co nejdřív, protože už jsme to promakaly a teď už to stačí "jen" napsat.

Chtěly jsme začít i s komiksem...ale bohužel je Bee časově omezená přijímacími zkouškami, takže to necháme až na později...každopádně je toho hodně ke zveřejnění a ta odmlka snad neznemanala zánik blogu...

S přáním barvitého zážitku z četby

Bee&She

Hustler´s Sheeps

16. června 2015 v 16:55 | She |  Others
Ano, jsme si vědomy toho, že je tahle stránka poslední dobou /půl roku, jak tak počítám.../ poměrně zanedbávaná.
Netušíme, jestli sem vůbec někdo někdy zabloudil...a jestli ano, zda-li pouze znechuceně nedočetl první odstavec a s výrazem typu ´zabte to, než to naklade vajíčka´ stránku okamžitě nezavřel.
Tenhle článek nemá být o tom, že se budeme snažit naslibovat, že další díl příjde v nejbližší době /protože kdo ví, jestli ještě někdy příjde.../ A dokonce ani o tom, jak velcí jsme tragédi, že končíme po první dopsané /vlastně skoro dopsané/ povídce. ...Spíše bychom Vás chtěly o něčem informovat.
Přeci jen hlavní náměty naší "tvorby" jsou z prostředí ...ehh...hudebního...Ač se to z článků na tomhle blogu občas nezdá, nejsou to hlavní představitelé z filmů pro dospělé.
Takže bych se konečně mohla dostat k tomu, co se tady celou dobu snažím sdělit...ale obkecávám to jak to jen jde, aby to vypadalo, že mi to psaní chybí...a taky proto, abych z toho nevypadla /jakože už se stalo/.

https://www.youtube.com/channel/UCFdlCBVbAEvQCgQemSzKK6g/feed

Jde o tohle...
Není to nic světoborného...možná ani nic průměrného...
Ale možná by to někoho mohlo zajímat.
Trošku amatérsky drhnoucí kytara, kvalitnější zvuk bychom možná měly, kdybychom použily vysílačky z Lidlu...ale jsme tím ohromně nadšené, takže tak trochu doufáme, že bude někdo nadšený s námi :D ...
Možná bude úspěch, když to dokoukáte do konce...a nebudete nuceni použít špunty do uší /ty jsou mimochodem v Lidlu taky../.
Snad vše, co jsme měly na srdci.
Užívejte dne a nakupujte v Lidlu /fajn, fajn,...končím s tím, protože to začíná zavánět komercí :D/...
B and S

Nothing Personal, Just Job 16

13. února 2015 v 19:29 | Bee/She |  Nothning Personal, Just Job
Fajn, fajn..zase obrovská odmlka.

Třeba to toho někoho, kdo to /možná/ čtem, štve stejně jako nás...:)

"Čau , kanče..." pozdraví mě Jess, když přijdu do práce. Je tam jenom on, zatím. Samozřejmě nám v ledničce došlo mlíko, takže budu muset vytrpět celý den bez kávy, kterou bez mlíka nepiju. Jenom zasalutuju na pozdrav a usadím se ke svému pracovnímu stolu. Dneska to bude zase nuda, by mě zajímalo, co dostanu jako úkol týdne. Kterou popovou hvězdičku zhasnu tentokrát. Trochu mě ovšem znepokojilo, že na své obrazovce mám páskou přilepený výtisk dnešních novin. Tady si někdo hrál. No, na srandičky, to je užije... Začal jsem listovat. Teda nic extra. Myslím, že tenhle tisk dost úspěšně krachuje. Tyhle žvásty stejně nikdo číst nebude. ".. Se podívej na stranu devět, to těm bude zajímat.." přijde ke mně blíž Jess a poplácá mě po zádech. Začínám se obávat nejhoršího. On to přece neudělá…
Protože to už udělal.

Na straně devět je TA fotka. Obrovská. A k tomu dlouhatánský popisek, jakoby nebylo zřejmé, co se tam odehrává. "Franku, co jste tu dělali??" rozchechtá se Jess, protože ta fotka není dost přiblížená a vůbec tam není poukázáno šipkou na detail. "Nacvičovali jsme scénický tanec, nevidíš…?!" vrazím mu noviny do ruky a mířím si to k šéfově kanclu. Jess na mě ještě chvilku kouká, jakoby mi to i věřil. Tohle jsme si nedohodli. Podrazák hnusný. Celý politý potem vpadnu do jeho kanceláře. "Chrisi?!" vyrazím prudce dveře. Jo, tak on tam není. Chytrej chlapeček, radši zbaběle zdrhne, protože by se mohlo stát, že dostane přes držku. "Jessi, kde je Chris??" ptám se, s nadějí, že třeba vypluje z hajzlíků a já mu ten jeho hnusný xicht do jedné z toaletních mís brzy namočím. "Není" pokrčí rameny Jess. No, tak já tady vlastně taky nemusím být. Hodím si přes rameno tašku a nakvašeně vyplouvám z místnosti. "Měj se, teplouši" drž hubu… Panebože, co budu dělat, co budu dělat?! Gerard mě bude nenávidět. Ne, on mě nebude nenávidět, on mě zabije. Pokud se mnou ještě vůbec promluví. Ne, třeba to ještě neviděl. Jo, to je dost pravděpodobné. Taky to, ale neuvidí. Sakra co mám dělat. Idiot Chris. Nemyslel jsem, že je tak strašně snobský.

Nastoupím do přijíždějící tramvaje a sednu si vedle nějaké bělovlasé maličkaté babičky s šedým kloboučkem, která si z tašky vytahuje, právě tyhle posrané noviny. Do hajzlu, existuje ještě někdo, kdo to nečetl?! "Můžeš mi prosím tohle přečíst, chlapče?" ukáže ta stařenka rozklepanýma rukama na odstavec s nadpisem --VERY HOT--. "Ale jistě, babičko" zazubím se a velikým nedopatřením stránku devět z novin vytrhnu a roztrhám, aby se náhodou odstavec -VERY HOT-nedal složit zpátky a číst. Asi bych teď měl vystoupit, aby na mě všichni kolem nezírali jako na agresivního cholerika. Bezvadné, takže jsem si to došel pěšky.
"Čau Gee, můžeš mě prosím pustit?" zazvoním dole u dveří. No, že se vůbec ptám. Jo, teď tady nakráčí nějaká gorila a dá mi přes držku od pana zpěváka, výborně. "Jasně, pojď dál" on mě pustil dovnitř?? Asi to nečetl. Super.

"Nazdar, jdeš akorát. Chtěl jsem si zavolat odborníka přes zvířata, ty hyeno a říct mu, ať si odnese ty tvoje buzerantský hadry!" strčí mi do rukou moje oblečení a pár osobnějších věcí. Stál už ve dveřích. S totálně kamenným výrazem. "Ale já, já..." myslím, že teď padnu na kolena a budu brečet. "Já to vysvětlím, vážně…" podívám se mu hluboko do jeho
skleněných očí. Asi to nemá smysl. Nemá smysl se vůbec snažit. "To mě zajímá, ty hnusáku. Nezapomeň podotknout, že to vůbec není, jak to vypadá a že si od začátku neměl v plánu tohle udělat, aby si schrábnul prachy…" postaví se mi do dveří, když se snažím jít dál, abychom se nehádali na chodbě. "No, ne… tohle jsem totiž nefotil já. To by bylo trochu blbý selfie, nemyslíš?! A když jsem to nefotil, tak jsem to ani nepsal. Já s tím nemám vůbec nic společného. Vůbec jsi neměl lézt do redakce, máme tam totiž kamery…" pokrčím rameny a snažím se
co nejvíc vypadat, že jsem na jeho straně. Já totiž jsem na jeho straně. " Jo a ten text. Ježíš, tak asi nejsem úplný idiot, abych něco takového dělal, ne?! Vážně mým životním snem není, být vyobrazen v novinách, které sám napíšu, jako ten největší prasák…" tohle je už fakt dojemný. Dělej Gerarde, no tak mi sakra uvěř… "Takže jsi to psal, ty?!" založí si ruce nakvašeně. "No…totiž ne. Navíc jsi říkal, že tyhle sračky nečteš" obořím se na něho. Nejlepší obrana je útok. " Jo, a ty je píšeš. Ne, nečtu je. Nikdy bych se nesnížil na tvoji parazitskou úroveň" tak to už fakt přeháníš. Když jsem taková špína, že ti nevadilo, se od takové špíny nechat zašpinit. "No, a taky mám práci, která mi zaplatí manažer, který mi to dal přečíst. Myslel sis, že se to nedozvím. No jo, Gerard to nečte, tak proč ho tam hned nestrčit?! Proč jsi to do hajzlu nedal hned na titulní stránku, víc lidí by vidělo, jaký seš kasanova.." zakončí svůj projev snobsky.

"Vždyť takhle to kruci vůbec nebylo! Gerarde notak…nechceš si o tom promluvit…rozumně?" no že tohle kdy řeknu, by mě nenapadlo ani ve snu. "Jo, rozumně, jo?! Myslíš jako chlap…s hyenou?" co má kruci pořád s těmi zvířaty?

"Chápu, že máš důvod být na mě naštvaný. S trochou nadsázky máš možná i dost dobrý důvod na to, mě minimálně vykastrovat, ale já za to jako fakt nemůžu. Jako fakt. Tohle jsem si naposledy říkal ve školce, když jsem podkopnul nohy kamarádovi, který mi rozbořil můj hrad z písku, ale…je to pravda…" příjdu si děsně uboze, ale já jenom chci, aby mě pustil dál a nemuseli jsme dělat divadelní představení pro všechny sousedy. Dalo by se to pojmout jako divadelní drama. Romeo a…ehmm…Romeo.

"Je vidět, že ses od té doby moc nezměnil, co? Stále intelekt n takové úrovni, na které ho jen mají dětičky v mateřince. Jenže ten kluk si rozbil koleno, ale ty si mi právě asi rozbil kariéru, chápeš?" myslím, že by ses měl ztišit, protože nevím, zda je vhodné, aby se ta příhody o chlapečkovi s rozbitým kolenem takhle rychle rozšířila, když už ji tutlám nějakých dvacet let.
"Úplně si ji rozbil…naprosto necitelně znásilnil, roztrhal a pošpinil" takový výlev emocí. A já doufal, že mě tohohle ušetří. Občas se vážně chová jako holka.
"Gee, já nechtěl…" samozřejmě že jsem nestihnul ani doříct svůj obhajovací argument. Tušil jsem, že bude naštvaný, ale spíš jsem čekal, že mi dá ťafku přes zobák a já půjdu brečet domů nad natrženým obočím, zlomeným nosem a monoklem.
"Jak si mi to mohl udělat?! Měl jsem vědět, že to děláš jenom pro prachy. Potom jde lidskost hodně rychle stranou, co?...Nemáš vůbec žádné zábrany. Dáš tomu, kdo si jenom žádá, když cítíš, že z toho budeš něco mít. Tak proč nespojit příjemné s užitečným? Užiješ si a ještě ti za to parádně zaplatí. A idiot Way na to nepříjde. Takových znám…Víš co, vypadni. Doufám, že už se nikdy nebudu mít tu čest" prohlásí to tak divně znechuceně. Až po chvíli mi dojde, že to vážně myslí…doopravdy.

"Ale..." nadechnu se a naprázdno vydechnu, protože teď už stojím na chodbě sám se svým špinavým xichtem a stejně špinavýma hadrama…

Stojím tam, jako replika sochy svatého Václava. No fajn, chybí mi ten kůň, ale moje momentální pocity jsou shodné s těmi, které má již zmíněná socha. Absolutně žádné. Asi jsem z toho tolik v šoku, že ještě nemůžu být ani smutný. Ani naštvaný. Nemůžu být…vůbec nic.

Odplahočím se domů. Dokonce ani neklepu, abych namíchnul své spolubydlící. Prostě si jako normální člověk odemknu, bundu pověsím na věšák a stěží dojdu do svého pokoje.
"Franku, je ti něco? Nejsi třeba nemocný?...Víš jak se teď rozšířila ta ebola" vtrhne ke mně do pokoje Bob /bez zaklepání, čehož si všimnu i v takto těžkých chvílích/.

"Samozřejmě že jsem nemocný…zřejmě krvácivé onemocnění srdce. Příznaky jsou jasné: slzení očí, nechutenství, deprese, pocit bezmoci a naprostá ztráta smyslu života" dobrá, možná trochu přeháním, ale řek jsem to, protože to zní dobře. Zřejmě jsem si právě vymyslel svou vlastní chorobu. V tom případě doufám, že ji alespoň po mně pojmenují. Třeba nakonec budu mít i tu svou vlastní sochu.

"Chris ti zase řekl, že tvá výška je rovna kozačkám jeho manželky krát dvě?" uculil se Bob a rýpnul do mě takovou silou, že jsem se trochu nahnul na stranu. Nevidíš, že mám krizi? Našlo by se tam třeba i pár vlídných slov pro kamaráda?
"Chris udělal něco daleko horšího" povzdechnu si a přitáhnu si kolena k bradě. Je mi nanic. Možná by bylo lepší, kdybych se mu vyzpovídal…nebo si třeba začal psát deník. Blbost, to dělají emocionálně nevyrovnané holčičky ve věku od desátého do dvanáctého roku života. Nebudu fňukat jako Gerard…

"On tě vyhodil?!" zděsil se Bob. Ne proto, že by mu tak záleželo na mé spokojenosti při výkonu pracovního procesu, nýbrž proto, že bych neměl z čeho přispívat na chod domácnosti.

"Kéž by…" utrousím melancholicky a položím si hlavu do dlaní.

Co to dělám…dělám, jako by mi na něm fakt záleželo…je to směšné. Cítím se tak nějak…prázdně. Ne, vážně ne fyzicky. Asi mi jako fakt…?chybí?


To je blbost…vždyť…nemůže…

Gerard, You Make My Heart Burn.. 4

3. února 2015 v 17:38 | Bee |  Gerard, you make my heart burn..
Další part.. Ne, prosím neodcházejte. Slibuju, že když se dočtete dolů, tak tam už v tomhle díle najdete děj. Btw, sorry, je to psáno děsně nerealisticky a prostě tak hrozně.. Idealisticky?! Jenomže, když tady pořád někdo leze nebo volá přestože si celý rok nevzpomene, tak musí otravovat, když jsem zrovna u jedné z částí, u kterých by se mělo přemýšlet..

"Haha.." zasmál jsem se, aby to nebylo trapný. Jenomže to bylo trapný. Seděl jsem v gepardově pokoji, s Gerardem a neměl jsem mu co říct. V létě jsem mohl být do pěti do rána vzhůru, abych mohl poslouchat jeho roztomilé historky a teď… mě nudil. Co se to sakra děje..?? Už to vypadalo, že jsem konečně nalezl spřízněnou duši.. Asi jsem dospěl a Gerard zůstal perverzní Gerard.
"Co je..??" šťouchl do mě pěstí, že jsem se ve svém tureckém sedu málem převážil na druhý bok. Asi bylo dost zřejmé, co mi zrovna koluje hlavou. Bylo to sakra divný, protože se mi chtělo brečet. Geeho jsem měl úplně rád. Těch pár měsíců, co jsem ho znal… a teď jsem cítil, že tam sedím jenom z donucení. "Nic.." rozhodím rukama jakoby se nechumelilo. Jenomže se chumelilo. Tak jsem se rozhodl vzít si svých pět švestek a vypadnout dřív, než na mě přijde úplný smutek a moje oči polijou jak Niagarský vodopády. To zas budu celý den úplně smutník. ".. jenom jsem si říkal, že bych už měl jít.. páč..ještě.. něco.. mám.." podařilo se mi konečně dokončit větu. Ještě jsem přidal malý úsměv, aby to nevypadalo, že se mi nějak extra chce zvedat. To se vedle mě ozval zvuk, jako když se Hulk proměňoval na tu velkou zelenou potvoru. Ano, Gee, ještě si roztrhni tričko a budeš dokonalý.. /No, to mělo být myšleno, jako ne, že by měl Frank nějak zvláštní chutě, aby se Gerard při tomhle zvuku obnažoval, ale znáte tu scénu.. jak je ten týpek pak se naštve zaječí, roztrhne se na něm triko a… voala, stojí tam hulk../
"No fajn.." protočí panenky a nasupěně se zvedne. "ale je ti jasné, že tě čeká dlouhý výslech o tom, kam furt lítáš..?! Protože to sakra není možný.. Seš jako Popelka, že vždycky v tom nejlepším zdrhneš.." zavrčí na mě, až mě málem zatlačí do kouta. Haha.. v tom nejlepším. Jenom zamrkám a jdu si obout boty.. ještě na sebe kouknu do zrcadla, abych si byl absolutně jistý, že to docela ujde.. "Franku dělej.." houkne na mě od botníku nevrle. No supr, nejdřív nechce, abych odešel a teď mě bude hnát?! "už jdu dolů.. jo..?!" ozve se tentokrát již z chodby. Já na rozdíl od něho jsem totiž nesmírně způsobilý a tak se zabývám i takovou banálností jako třeba tkaničkami, nebo vzhledem.. Nejsem totiž jako někdo, koho sousedka "hodnotí" když chodí dělat svým kamarádům vrátného ke dveřím jenom ve fuseklích a děravých trenkách.. teda, ne, že bych o tom něco věděl, ale toho bych si nevšimnul, leda kdyby ta díra prostě nevolala: Hey..!! Jo, ty.. dívej na mě. Jsem díra. A jaká velká.. Vybrala jsem si bezva fleka, co?? No jo, klofnout něčí trenky, to neumí jenom tak někdo..Koukej na mě, teď ze mě možná něco vypadne.. a drobné z pokladničky to nebudou.. -_- "..jop, už jdu" zavolám do dveří a jdu ještě pozdravit Mikeyho. Načež se ozve z mezipatra dost špatně identifikovatelné citoslovce. Možná po odebrání jistých emocí, akustiky a pár vulgarismů, bych mohl říct, že to bylo něco jako.. "au.."
".. Gerarde, co blbneš?!" vyběhnu na chodbu zděšeně, páč se vážně bojím, že se z něho stává ten Hulk. Ne, neměl bych si z toho dělat srandu. Chudák, ležel na posledních dvou schodech, rukou, na které si zrovna neležel, si držel hlavu a propínal se v zádech.. "Gee.." přiběhnu k němu a snažím se ho dostat do pohodlnější polohy. Ale jakmile se pokouším dostat jeho přilehlou ruku z pod těla, docílím akorát pár urážek na svou maličkost a toho, že mu po tváři steče velká slza. Gee nebrečel, jenom trpěl. "Počkej.." vydechnu ztěžka a nesmírně se mi rozklepou kolena. "Mobil, kde mám mobil.." vyskočím na nohy, zaryju si ruku do hluboké kapsy a prudkým pohybem zní vyjmu telefon, se kterým vypadne společně kapesník, nějaká nit tužka .. krabičku s pár kousky skla na displeji naučeným pohybem odemknu.. "Počkej Gee, vydrž.." snažím se ho uklidnit, i když jsem já, ten , co potřebuje uklidnit.. Urychleně se snažím nahmátnout číslo záchranky..
"Haló, je tam rychlá..?!" pronesu roztřeseným hlasem. "Ano, záchranná služba.. a" "no tak Gerard spadl ze schodů a.. jsme u něho doma a on si leží na ruce a.. pošlete tu někoho!!" přeruším tu ženskou. " a prosím vás kde Gerard spadl a kdo volá..??" ozve se z druhé strany pobaveně. "No vždyť říkám, že jsme u něho doma a já jsem Frank.." poskočím si nervózně. "ulici a příjmení prosím vás??"
"já nevím,prostě Newark v New Jersey.. je to kousek od takové školy.. vysoké. A já jsem Iero sakra.." zním trochu jako malé dítě, právě prožívajíc trest za nedojedení babiččiných brambor. Připadám si tak. A taky jsem stejně vzteklý, jako to dítě.. "Prosím vás, dobrý den, já jsem Michael Way. Bratr spadl ze schodů a tak tu leží. Jsme na Billie´s street , v Newarku.. je to dva blogy od vysoké školy.. bytovka. Číslo popisné stopatnáct.. cože?! Ne, nejspíš se nebouchl do hlavy. Je mu okolo dvaceti.. ne, vypadá to spíš na vykloubenou ruku a nohu..??" odstrčí mě od hovoru suveréně Mikey. Kde se naučil tak schopného telefonování?! To tak často volá Gerardovi sanitku?!
"zdovol.." mrkne na mě, když si všimne mých otevřených úst a rozklepaných kolen.. "Já, co..co mám dělat?? Můžu nějak pomoct..?!" běžím za ním hned jak se vzpamatuju. "Ne, asi.. ne.. nebo víš, co??? Podrž to.." strčí mi do ruky Gerardovu peněženku. "a.. eh..co to je?! A ještě něco??" doklusám hned za ním ke skříni. "Ještě tohle.." hodí na mě Gearrdovy kraťasy.. "Co s tím, jako?!" sundám si je z hlavy, na kterou mi přistály. "Obleč ho.Ještě by si to užíval, prasák.. já jdu dolů vyhlížet tu rychlou" zamkne Mikey a seběhne schody dolů.Nejdřív na něho jenom tak zírám, potom zírám na Gerarda a na ty kalhoty.. "Tak pojď Gee, to nebude bolet.." ujistím ho a ke kolenům mu natáhnu kraťasy. Načež mě svým bolestným zvoláním ujistí na oplátku on, že to nebyla pravda. " promiň.." potáhnu mu je ještě o kousek výš. "strč si ty pracky.. agh.. a už na mě nešahej.." zařve na mě, že se mi chce zase znova brečet. Gerard se vlastně zmrzačil kvůli mně. Kdybych nebyl náročný, ještě bych zůstal, on by se mnou nemusel dolů ke dveřím a teď by tady neležel a nezkuhral. Proboha ne.. Co když mě bude nenávidět za to, co jsem mu udělal?? Po zbytek svého života.. Co když je tohle konec jeho života?? Úplně mě zavrhne, na těch posledních pár minut.. Ne, nebudu brečet, nebudu.. "Promiň, promiň.. já jsem nechtěl .. to Mikey říkal že.. Gee promiň.." popotáhnu si a pustím rty jeho kalhoty, které má nanejvýš tak u kolen..
"Dělej, vem si bundu, tu peněženku a jdeme.." přiběhne jako předzvěst Mikey, za kterým se plazí saniťáci. Proboha, oni mají takové to depresivní červené lehátko. Tak to nemusím vidět, jak tam bude chudinka Gee ležet. "jo.." otočím se na patě, abych našel svůj kabát. Čímž způsobím, že dojednoť toho saniťáka málem vrazím. "Pff.. tenhle by potřeboval taky odvést.." houkne na toho druhého první. -_- " ..ale na psychiatrii" jestli si myslí, jaký není borec, tak se plete. Jemu je totiž úplně jedno, jak se teď my, co máme city cítíme. "Vy jste pan Way..?" zeptá se Gerarda mezitím co upevňuje vozítko. Tak ne, asi.. Kolik je v tomhle baráku lidí, kteří leží v záchvatu bolesti na zemi?! "jo, to je brácha.." odpoví za něho Mikey. "Proč má tak blbě ty kalhoty?!" nadzvedne obočí saniťák. "To měl na starost Frank.." ukáže na mě Way dva. " Aha.." pronese tak, jakoby bylo samozřejmé, že když já někoho oblíkám, vždycky skončím jenom u kolen. "tak pojďte pane Way.. myslete na něco pěknýho a pokud to jde snažte se doobléct.." při polsední větě se zase otočí ten svalouš na mě. Takhle arogantní lidi by neměli k postiženým vůbec pouštět…
Mikey:
Ten Gerard je vážně idiot. To je nejvyšší stupeň demence. Debil si běží v malých botách po schodech, jakoby zapomněl, že existuje zemská přitažlivost.. to se pak holt nemůže divit, že si rozbije držku. Aspoň se příště nebude vznášet jako Sněhurka, když ví, že mu s oblíkáním ptáčci nepomůžou. To je tak vždycky, Gerard něco podělá a Mikey se samozřejmě o všechno postará. Ještě k tomu ten Frank. Myslel jsem, že tak zaretardovaný je jenom bratr,ale jak se zdá, není jediný koho postihlo náhlé ochrnutí mozku. "Gee, jsi v pohodě..??" táže se spoceného bráchy, a odhrne mu vlasy z očí, když nás už konečně nasadili do vozu. Gerard na něho i přes nával bolesti hodí dost nepěkný pohled, takže se Frank trochu uklidní. ".. chápu nehodící se otázka..promiň." usadí se zpátky vedle mě. Jeli jsme dlouho, na to, že je nemocnice od nás deset minut patnáct minut pěšky. Mezitím co jsme jeli se Frank snažil s Gerardem mluvit.. "Ježíš, Franku, drž už hubu, prosím.." vycením na něho tesáky. Připadám si jako můj tatík, do kterého takhle pořád hustila naše máti. Konečně jsme se dostali přes uličku. "Gee, to bude dobrý.." a zaparkovali ve zdejší nemocnici..
"No jenomže, kam my vás pošlem, abyste to měli co nejrychlejší.." zakousne se do rtu saniťák, když nás vyštrachají ze sanitky. "Co takhle do krematoria..??" navrhnu jedinou rozumnou možnost pro zvolnění atmosféry. "Mikey.." plácne mě do ramena Frank. Bože, ten to bere, ale vážně.. jakoby to bylo poprvé, co si chudinka Gerardek natloukl prdelku.
"No pojedem nahoru, do druhého na dvojku.." mrkne na toho druhého a zatlačí vozík s Gerardem do výtahu.
"Mikey, stejně je to moje vina.. víš.. já jsem si připadal blbě, páč Gerard moc žvanil a.." začne s výkladem svých citů Frankie, když ta ženská u okýnka vpustí Gerarda dovnitř ordinace a nás nechá si sednout. Na jednu stranu je bezva, že jsme nemuseli čekat tak dlouho, abychom se dostali na řadu, lae teď měla jít ta malinká holčička s rukou v dlaze. "posloucháš mě..??" koukne mi do očí. Když mluví přesto, že jsou to takové žvásty, vypadá děsně mile. Až roztomile.. Chudák asi byl hrozně vzrušený.. teda vyděšený. Jsem hrozně rád, že tady se mnou je, protože kdyby nebyl, tak bych asi vypadal jako on a nebyl bych tak v klidu. "jasně, že tě poslouchám.. říkal jsi, že s Gerardem byla hrozná nuda.." zakončím větu do úsměvu. "Ne.." usměje se a plácne mě rukou přes stehno.. "to není pravda.. jenom jsem řekl, že nebyl zajímavý.." zakroutí hlavou a znova se tak něžně usměje. Bože, myslím, že ta jeho ruka na mojem stehně nedělá moc dobře, protože dělá až moc dobře. Teď?! Sakra proč u Franka.. Hormony, to jste nemohly máknout, když byla šance u té Brittany..?? Dolů.. Padám dolů.. Dolů z posledního patra… Dolů, sakra.. "Frankie počkáš..?? Si jenom odskočím.." usměju se tak pitomě a padám na hajzl.. Sakra, co to dělám?! Proboha, proč Frank.. Je fakt, že tohle se mi stalo už u jednoho kluka. Takže jsem já.. jsem … prostě. Ne, blbost, já nejsem.. přece.. to je na nic.. sakra..

"už jsem tu.." dosednu zpátky na židli vedle Franka, který už obskakuje okolo Gerarda. "Poslali nás na rentgen.. prý druhý patro.." zatlačí Gerarda, již už na vozíčku do výtahu… Jenom přikývnu a zmáčknu na číselníku dvojku. "Ty, Gerarde, co si to neseš..??" snažím se sám sebe rozptýlit, abych nemyslel na TO.. " TO -_- mám prášky proti bolesti.." vysvětlí mi, jakoby zrovna tlačil. Ale vzhledem k tomu, že mu dělá problém už jenom nepřevrátit se na bok, tak to chápu.. Dál souhlasně přikývnu a následuju Franka při vystupování z výtahu. Výtah byl přímo u toho rentgenu. Překvapilo mě, že jsme tam byli sami.. Ze dveří zrovna vyšla nějaká buchta a odvezla si Gerarda dovnitř.. Takže jsme tam byli úplně sami.. Já.. TO a Frank.. "No takže a pak sletěl. Ale ne, myslím, že je to taky jeho vina, protože si měl zavázat boty. Ale s těma kraťasama.. vždyť jsem mu málem vykloubil vykloubenou nohu.. a taky.. uhm.." přitiskl jsem rty na ty jeho. Vážně jsem to udělal. Oh.. takové vlhké.. Tuhle myšlenku jsem měl v hlavě od doby, co si ke mně sedl. Je hrozně pěkný.. Ale proč jsem to udělal?! Jsou to vážně city?? TO?? Nebo jsem ho potřeboval jenom umlčet.. Nevím..

Kam dál